Během uplynulých povodní byla poprvé aktivována Krizová mapa Česka (KMČ). O významu a fungování tohoto projektu České televize se již psalo v řadě článků. Byly ale většinou povrchní anebo „přežvykovaly“ tytéž obecné informace. Jakožto člen dobrovolnického týmu KMČ bych se proto nyní rád podíval na mapu krapet teoretičtěji a uvedl i informace, které dosud nezazněly.
SOS – koncept otevřené a sdílené bezpečnosti
Nejprve si dovolím malý úkrok stranou a vezmu si za inspiraci starozákonní moudrost, která říká, že jméno je moc. Když znáte něčí jméno, něčí definici, můžete jej ovládat, uchopit. A proto z důvodu potřeby zasadit fungování Krizové mapy Česka (KMČ) do uspokojivého teoretického rámce přicházím s vlastní nálepkou. Je jí zkratka SOS neboli „shared and open security“ (česky: sdílená a otevřená bezpečnost). KMČ totiž využívá open-source software krmený informacemi od občanů a z veřejně dostupných zdrojů, přičemž její obsah je veřejný a kýmkoliv sdílitelný.
Fungování KMČ, které již bylo popsáno zevrubněji jinde, je unikátním propojením občanské žurnalistiky, sociálních sítí coby sběrnic dat a společensky-mobilizačních kanálů v jednom a krizového crowdmappingu, v jehož rámci se sbíhající informace zpracovávají, prověřují a následně mění na praporky zapichované do dané virtuální mapy. Posledním nepostradatelným prvkem projektu je ČT coby masmédium, jež pouští výsledné informace ven na veřejnost a poptává od občanů další.
Tři pilíře existence KMČ
Existence KMČ stojí z hlediska jejího účelu na třech pomyslných pilířích. Prvním je filtrace informací a užívání KMČ jako doplňkového zdroje dat pro občany i stát v době krize, druhým je role KMČ v koordinaci dobrovolníků a třetím pak interaktivní vytváření zvýšeného situačního povědomí pro občany, kteří na jednu stranu informace do mapy dodávají a na druhé straně je pak prostřednictvím mapy samotné a zpravodajství ČT dostávají v agregované či selektivní podobě zpět. Vzniká tak smyčka přenosu dat, ze které mohou mít přínos obě strany.
Kolik ta sranda stála?
Tak nejprve je třeba vzít v potaz, co vše bylo třeba použít či realizovat. Máme zde interaktivní mapu, která měla za 10 dní provozu 378 000 návštěv a dva a půl milionu zobrazených stran. Pak je tu nějakých 15 000 hlášení, která občané na mapu poslali. 3 000 zanesli do formuláře na mapě, 4 500 napsali na Facebook ČT24 a vedle toho poslali i 9 000 tweetů s příslušnými hashtagy (#), z nichž ale byla drtivá většina irelevantní. Na mapě se nakonec objevily necelé dva tisíce hlášení, z nichž menší část byla ověřená. Týmu KMČ také poskytovali informace o koordinaci povodňové pomoci a dobrovolnických centrech humanitární organizace.
Na „odbavení“ tohoto přísunu dat bylo třeba 14 dobrovolníků (při špičce pracovalo najednou 10 z nich) a dále zhruba pět lidí z divize Nových médií, kteří se mimo jiné starali o koordinaci mezi KMČ a redakcí zpravodajství. K tomu máte práci dané redakce, která občas něco pustila do světa skrze televizní obrazovky, a „ajťáky“, kteří se snažili udržet zpočátku přetížený web KMČ v chodu.
Celé to však, možná překvapivě, vyjde jen na desítky tisíc. Dobrovolníci jsou zdarma, systém, na kterém mapa běhá, je zdarma též. Mapové podklady poskytl zdarma Google a za informace od občanů se nic neplatí. Elektřina a internet v budově ČT poběží tak jako tak, stejně jako chod redakce zpravodajství, která by si čas věnovaný KMČ v případě potřeby naplnila jiným obsahem. Jediným reálným výdajem je tedy mzda za čas, který projektu během inkriminovaných dní věnovalo několik zaměstnanců divize Nových médií a pracovníků IT.
Má to smysl?
Myslím, že má. Těch několik děkovných e-mailů, které ČT v přímé souvislosti s KMČ dorazily, ukazuje, že díky informacím od občanů zanesených v mapě bylo nejspíše zachráněno více majetku, než kolik činily náklady na projekt. Roli zde hraje také v podstatě nezměřitelný přínos KMČ pro koordinaci pomoci a včasné varování občanů. Bez dobrého jména České televize, její povodňové „značky“ a obětavosti lidí v týmu Krizové mapy a divizi Nových médií by to však nešlo. KMČ by bez této legitimity a nezištného altruismu byla asi jen webem plným červených teček.
Z klesající sledovanosti televize coby média je zřejmé, že se bude muset přizpůsobit době, tedy nástupu nových médií a sociálních sítí, a žít s nimi v symbióze, nebo zahyne. KMČ je jedním z kroků, jak tohoto vzájemně se podporujícího soužití dosáhnout. Dalším je konec konců i tento blog, který po jeho vydání „tweetnu“ a tak pošlu přes sociální sítě dál. Dříve by se v televizi přece neblogovalo ani netweetovalo, ale jen natáčelo a vysílalo, že?
Nikdo než ČT Krizovou mapu Česka v době celonárodních katastrof či ohrožení sám od sebe dělat nemusí. Komerční televize si kontinuální povodňové zpravodajství navíc nemohou dovolit, protože jsou nastavené jinak. Na prvním místě je u nich nevyhnutelně zisk, a ne služba občanům. Průnik veřejnoprávního masmédia na straně jedné a občanské žurnalistiky realizované skrze nová média na straně druhé je tak asi jedinou možností, jak uvést projekt formátu KMČ v život.
Samozřejmě je co zlepšovat. Na straně ČT zejména zajistit, aby služba fungovala od své aktivace hladce a web „nepadal“. Dalším z řady možných zlepšení by bylo větší využití výstupů KMČ ze strany vysílání redakce zpravodajství ČT, které zatím mapu a její obsah využilo víceméně jen jako „druhý facebook“ a ukazovalo z ní fotografie, aniž by se dostalo hlouběji k tomu, k čemu všemu může KMČ sloužit a co nám výsledná geolokalizovaná data od občanů říkají. Každopádně letošní povodně byly pro KMČ dobrou zkouškou ohněm, ve které podle mne obstála, a stojí za to ji dále rozvíjet.
