Svržení v zásadě demokraticky zvoleného prezidenta Muhammada Mursího je jen další eskalací rozkladu, lepší slovo mne v tuto chvíli nenapadá, do jakého se dostal Egypt od konce vlády jeho předchůdce Mubáraka. Je nasnadě, že Egypt je nyní na křižovatce. Vedou z ní v zásadě dvě cesty. Jedna do Pákistánu a druhá do Somálska. Vyberte si…
Jsem sice arabista, ale nejsem odborník přímo na Egypt. Mým zaměřením je Libye, Libanon a Sýrie, což je nikoliv nepodstatná trojice zemí, které však dohromady dají méně než polovinu egyptské populace. Země faraonů totiž není jen rozlehlá, ale také velmi lidnatá. Porozumět tomuto geopolitickému uzlu, jehož hlavní město má v aglomeraci zhruba dvojnásobek populace celé ČR, tak vyžaduje hlubší vhled, než mohu mít. Několik postřehů si nicméně dovolím. A budou temné, velmi temné.
To, že s egyptskou společností je něco až děsivě špatně, se podle mne dá odvodit z několika skutečností. Tou první je nesmyslné a nic neřešící pouliční násilí, kdy se do sebe v ulicích měst opakovaně pouští stoupenci té či oné politické strany. Často za absence či pasivity státních bezpečnostních složek. Příkladem za všechny je násilí na fotbalovém utkání v Port Saídu v únoru loňského roku, na jehož konci bylo přes 70 mrtvých a stovky zraněných. Nechutných podob při tom někdy dosahuje i chování policie, která na demonstranty také hází kamení nebo močí ze střechy. Jindy zas příslušníci vojenské police zmlátí a svléknou na veřejnosti bezbrannou ženu.
Jak vidno, tak s pouličním násilím souvisí obtěžování žen, které například na káhirském náměstí Tahrír, jež proslulo při revoluci, která svrhla prezidenta Mubáraka, dosahuje až systematické podoby. Při několika posledních dnech demonstrací proti prezidentu Mursímu tak bylo na daném náměstí znásilněno přinejmenším 91 žen. Spolu se sexuálním obtěžováním cizinek a tabuizovaným problémem ženské obřízky to příliš lichotivý obraz stavu současné egyptské společnosti nepodává.
Násilí a ubližování ženám je ale jen důsledek situace, jejíž kořeny možná tkví v nezvládnutém populačním růstu a spolu s ním obdobně nezvládnutou urbanizací. V Egyptě je zhruba necelých 90 milionů lidí, které stát nedokáže ani dostatečně vzdělat, ani zaměstnat, natož pak uživit. Životní podmínky se zhoršují a tak není divu, že egyptská aktivistka Noha Ali Atef věnující se policejnímu násilí při své návštěvě v ČR loni v březnu sdělila, že 42 % egyptské populace žije pod hranicí chudoby a takřka stejný počet pak trpí depresemi, jež vyžadují odbornou pomoc.
Egypt je země nekonkurenceschopného vzdělání a populace, která se nezřídka pro inspiraci uchyluje k výkladu Koránu na místo ke kritickému myšlení, protože na nic takového není zvyklá a ani to nemá k dispozici. Národní ekonomika je na tom špatně podobně jako státní finance a neschopnost do středy vládnoucích islamistů řídit stát situaci jen zhoršila. Egypt je na pokraji chaosu a za rohem číhá na jakoukoliv příští vládu hrozba hladových bouří ruku v ruce s možností teroristických či jiných násilných akcí od moci odstavených islamistů.
Zemi tak čeká buď cesta àla Pákistán, kde dlouho mluvila do politického života společnosti armáda coby trochu samozvaný soudce, porota a vykonavatel rozsudku v jedné osobě, anebo cesta Somálska, jíž se rozumí rozpad dosavadních společenských a státních struktur, které už nejsou schopny reagovat na potřeby populace. V zemi, kde ze dne na den armáda prostě pozastaví platnost ústavy a odstaví zvoleného prezidenta, nejde o zrovna radostné vyhlídky…
