Bukurešť - Události v Rumunsku nabraly rychlý spád. Záhy poté, co se diktátor Nicolae Ceaušescu na bukurešťském Palácovém náměstí snažil odsoudit „vandalství“ v Temešváru, musel s manželkou Elenou utéct. Byl ale dopaden a jeho konec byl tragický - 25. prosince byl s manželkou odsouzen k trestu smrti, který byl ihned ve městě Targovište u Bukurešti vykonán. Proces s odvoláním na výjimečný stav narychlo uspořádali noví vládcové země z Fronty národní spásy. Záběry popravy, které záhy obletěly celý svět, i rychlý proces vyvolávají dodnes jisté rozpaky ve světě.
Podle záběrů velmi nízké kvality působících amatérským dojmem byli Ceaušeskovi chyceni v obrněném voze na blíže neurčeném místě, které ani nešlo identifikovat. Nicolae měl na sobě tmavý oblek, černý kožich a čepici, zatímco Elena kožich světlý a na hlavě šátek. Nicolae Ceaušescu, zbavený moci, nakonec skončil na vojenské základně ve městě Targovište, asi 80 kilometrů od Bukurešti.
Zbytek Rumunska slavil Vánoce, které po letech byly konečně bez diktátora, a zároveň ale také oplakával stovky obětí revoluce. Ve zchátralé armádní budově však vládla napjatá úřední atmosféra. Generál Voinea byl tehdy vojenským prokurátorem, nicméně přidal se k Ceaušeskovým odpůrcům. Právě na něj pak padla volba, aby vznesl obvinění a navrhl trest. „Řekl jsem soudci, že nemám pohromadě příliš mnoho důkazů, ale on odpověděl, že to, co mám, bude pro začátek úplně stačit. Netušil jsem, že rozsudek bude vynesen i vykonán ještě tentýž den,“ vzpomíná Dan Voinea, žalobce v procesu s Ceaušeskovými.
Sám Ceaušescu neuznal tribunál, neodpovídal na otázky. Za hodinu a něco padl verdikt: smrt - za genocidu, podkopávání státní moci a rozvracení národního hospodářství. Odvolání odsouzenci odmítli. „Zdálo se mi, že poprvé pochopili, že to, co se děje, je skutečnost, až když jim vojáci začali svazovat ruce za zády,“ popisuje atmosféru procesu Dan Voinea a dodal: „Popravčí četa je odvedla na dvůr. Všechno šlo velice rychle.“
Rumunsko dodnes nemá jasno, zda by tehdy nebylo lepší připravit pořádný proces a nepopravovat odsouzené právě na Vánoce. Nicméně tehdejší aktéři mají ve všem jasno. „Nesoudili jsme jenom zločince, zachraňovali jsme životy. Ceašeskovi bratři byli pořád u moci, část armády stále bojovala za něj,“ doplnil Dan Voinea.
Krvavé rumunské události roku 1989 a poprava Nicolae Ceaušeska a jeho ženy Eleny působily děsivě a naháněly strach. I v Československu totiž během sametové revoluce panovaly určité obavy z možného násilného vyústění převratu. Rumunsko bylo nakonec z bývalých komunistických zemí jediné, které si cestu za svobodou vydláždilo tolika oběťmi na životech. Podle oficiálních údajů vojenské prokuratury bylo během povstání v celé zemi 1104 lidí zabito a 3321 zraněno.
Ceaušescu vládl v Rumunsku od poloviny 60. let minulého století. Sice se snažil o samostatné postupy - Rumunsko se například neúčastnilo intervence do Československa v srpnu 1968, nepřerušilo vztahy s Izraelem po šestidenní válce a jeho sportovci startovali na olympiádě v Los Angeles v roce 1984 - a na čas se stal oblíbencem Západu, postupně ale ve své zemi nastolil jeden z nejhorších diktátorských režimů v Evropě s nevídaným kultem osobnosti. Až do poslední chvíle zůstával jedním z nejtužších komunistických režimů v Evropě.
„Největší Rumun v historii“, „karpatský génius“, „titán titánů“ nebo „Dunaj myšlenek“, tak se mimo jiné nechal titulovat muž, pod jehož vedením se z Rumunska stala jedna z nejchudších zemí v Evropě. Na druhou stranu Ceaušescu sovětskou invazi do Československa označil za „hrubou chybu a velké nebezpečí pro evropský mír, pro osud socialismu a jako ostudný moment v dějinách revolučního hnutí“.
Ceaušescu se narodil 26. ledna 1918 ve vesnici Scornicešti. Do strany vstoupil jako osmnáctiletý a během války střídal činnost v ilegalitě s pobytem v různých věznicích. Po válce pracoval v různých stranických a vládních funkcích a byl také vrchním politrukem armády. K moci se dostal v roce 1965, kdy byl zvolen generálním tajemníkem ÚV strany. O dva roky později stanul v čele Státní rady (kolektivní hlavy státu).
V počátcích své vlády se snažil o liberalizaci a v řadě oblastí došlo dokonce k nevídanému uvolnění. V rámci socialistického bloku také začal uplatňovat nezávislejší politiku. V roce 1971 ale přišla studená sprcha, když po návštěvě v Pekingu vyhlásil „kulturní revoluci“. Krátké období uvolnění skončilo a Ceaušeskův kult osobnosti začal nabývat nevídaných rozměrů. V roce 1974 nastoupil do funkce prezidenta, která byla zřízena jen pro něj a o jeho bezpečnost se starala obávaná tajná služba Securitate.
