Severní Irsko už od května nemá funkční parlament ani vládu. Pětkrát se poslanci pokusili pat prolomit, odpor unionistů k severoirskému protokolu je ale silnější. Region spravují úředníci, kteří mají velmi omezené pravomoce a nemohou činit klíčová rozhodnutí. Na pozadí se odehrává politický souboj o pobrexitové uspořádání, ale také významné společenské změny, které tiše otřásají základy Severního Irska.
Americká sněmovna reprezentantů a Shromáždění Severního Irska – takzvaný Stormont – mají několik společných rysů. Obě komory jsou zákonodárnými sbory svých zemí. Složení obou určily volby v minulém roce. A ještě minulý týden platilo, že ani jedna sněmovna nemá vedení.
Za oceánem se republikánovi Kevinu McCarthymu podařilo přesvědčit skupinu konzervativních straníků a po patnácti hlasování v řádu několika dní stanul v čele Sněmovny reprezentantů. V Severním Irsku poslanci hlasovali sice zatím jen pětkrát, bez předsedy – na němž se musejí domluvit oba dominantní tábory, tedy unionisté i republikáni – jsou ale už od května minulého roku.
Zatímco ve Spojených státech politický provoz ve Washingtonu pokračuje dál, pro Severní Irsko představuje dlouhodobá absence předsedy parlamentu výraznější problém. Bez šéfa shromáždění totiž nelze utvořit kabinet. V této částí Spojeného království tedy už od května panuje bezvládí. A to v období, které je pro šest severoirských panství z mnoha důvodů obzvlášť citlivé.
Historická výhra
Když Jeffrey Donaldson v červnu 2021 stanul v čele Demokratické unionistické strany (DUP), utnul turbulence ve straně, která na ně nebyla zvyklá. V padesátileté historii DUP se Donaldson stal teprve pátým lídrem. Jenže jen padesát dní před jeho nástupem straníci vypudili dlouholetou předsedkyni Arlene Fosterovou a její nástupce Edwin Poots vydržel pouhé tři týdny.
Donaldson tehdy prohlásil, že bude opět budovat sílu DUP a obnoví stranickou jednotu. Agentury mu věštily post premiéra Severního Irska. Jenže přišel květen 2022 a parlamentní volby.
DUP v nich pohořela. Vůbec poprvé v historii zvítězila katolická republikánská strana Sinn Féin. Její severoirská předsedkyně Michelle O'Neillová okamžitě prohlásila, že přelomový výsledek zahajuje novou éru pro region a že je čas pro „zdravou debatu“ o směřování ke sjednocenému Irsku.
Blokáda
Na něco takového DUP, která prosazuje svazek s Británií, nemohla přistoupit. Navíc je jí trnem v oku severoirský protokol, kvůli kterému se region ocitl ve středobodu mnohaletého komplikovaného brexitového sporu mezi Londýnem, Bruselem, Belfastem a Dublinem.
Severoirský protokol stanovuje, že v zájmu zachování míru v Severním Irsku nevznikne celní hranice na ostrově, ale v moři mezi Irskem a Británií. V důsledku je Severní Irsko nadále členem celní unie a ekonomicky tak má výrazně jednodušší vazby na Irsko, nikoliv zbytek Spojeného království, jehož součástí je.
Alternativou by byla hranice na Irském ostrově, kterou denně překračují desítky tisíc lidí za rodinami i za prací a která v praxi nyní neexistuje – přejezd z Irska do Spojeného království je patrný jen změnou jednotek z kilometrů na míle. Případná horší prostupnost hranice by mohla zažehnout občanský konflikt, který region sužoval v druhé polovině 20. století a který ukončila mírová Velkopáteční dohoda z roku 1998. Ta mimo jiné uzavřenou hranici zapovídá.
Demokratická unionistická strana, jež podporovala vystoupení z Evropské unie, využila povolební situaci jako páku, aby dosáhla odstranění severoirského protokolu.
Zmíněná Velkopáteční dohoda totiž udává, že v rámci zachování míru je třeba, aby se – bez ohledu na volební výsledky – probritský loajalistický a republikánský tábor domluvily na předsedovi parlamentu. Pakliže není jmenován předseda Stormontu, není možné utvořit regionální vládu a spravovat zemi. A nefunguje ani parlament samotný.
Od května minulého roku se tedy Severní Irsko zmítá v bezvládí, protože DUP odmítá pomoci k volbě předsedy, pakliže nebude zrušen severoirský protokol. Blokádu obhajuje tím, že má pro takový krok mandát od svých voličů.
Poslanci tratí na platech
Severoirský mocenský pat samozřejmě sleduje i Londýn. Najít řešení se pokoušel kabinet Borise Johnsona, který brexitovou dohodu s Bruselem podepsal. Tehdejší ministryně zahraničí Liz Trussová chystala jednostrannou změnu protokolu, před čímž varoval Dublin i Brusel. Jako premiérka za svou jepičí vládu Trussová nezvládla s blokací severoirské exekutivy nic udělat, a problém tak řeší už třetí britský premiér. Ani Rishi Sunak, jenž v minulosti byl k protokolu kritický, ale k průlomu zatím nedošel.
Naopak, situace se nadále komplikuje. Bez zvolení předsedy parlamentu a sestavení regionální vlády měli severoirští voliči zamířit k urnám za několik dní – 19. ledna 2023. Britský ministr pro Severní Irsko Chris Heaton-Harris ale ještě v listopadu avizoval, že lhůtu pro zformování vlády právní úpravou prodlouží tak, aby nejzazší termín nových voleb byl až v dubnu.
Severní Irsko tedy může v bezvládí zůstat téměř rok. Mimochodem, situace nevyhovuje ani severoirským zákonodárcům osobně. Heaton-Harris totiž už jasně řekl, že za poloviční práci nemohou čekat plnou kompenzaci. Každý poslanec od nového roku přichází kvůli osekaným pravomocem v přepočtu téměř o jedenadvacet tisíc korun měsíčně.
Bezmocná vláda
Zatímco politické vedení zůstává v nedohlednu, řídí šest panství Severního Irska devět nevolených vrcholných úředníků, kteří jinak pracují pro Stormont jako tajemníci pro různé oblasti. Jakožto odborníci by ale neměli činit důležitá rozhodnutí, konkrétněji jakákoliv, která by za běžných okolností musel učinit ministr vlády.
Hranice pro posouzení je ale tenká a jak upozorňuje server irské veřejnoprávní služby RTÉ, některá rozhodnutí by v budoucnu mohla skončit u soudu. „Rozhodně nejde o adekvátní formu vlády,“ zdůrazňuje Ann Wattová z think-tanku Pivotal pro RTÉ. Podotýká, že momentálně v Severním Irsku neexistuje politická odpovědnost.
Region takový scénář nezažívá poprvé. V roce 2017 Stormont zkolaboval kvůli problematické podpoře obnovitelných zdrojů energie – vládní plán počítal s finanční podporou těch, kteří budou vytápět pomocí obnovitelných zdrojů, jenže příspěvky převyšovaly cenu vytápění, takže někteří vydělávali peníze zkrátka tím, že mohutně topili.
Trvalo poté tři roky, než poslanci opět usedli do lavic. Úřední správci ale mezitím schválili například kontroverzní projekt spalovny odpadů. Případ skončil u soudu a ten jasně řekl, že úředníci nemohou činit ministerská rozhodnutí.
Úředníci by zkrátka měli dohlédnout pouze na standardní provoz a „rozsvícená světla“, vysvětlil bývalý vedoucí státní správy David Sterling. Předchozí bezvládí podle něj vedlo k „úpadku a stagnaci veřejných služeb“.
Severní Irsko přitom momentálně – podobně jako jiné části Spojeného království a země Evropy – čelí například energetické krizi nebo napnutému stavu britského zdravotnického systému.
Unionistické obavy
V roce, kdy si region připomene čtvrtstoletí od podpisu Velkopáteční dohody, tak zůstává nad politickou mocí v Severním Irsku spousta otázek. Možná tou nejvýraznější je, nakolik je systém, v němž se nutně musejí domluvit republikáni a loajalisté, do budoucna udržitelný.
Vzestup DUP jako hlasu unionistů v předcházejících letech totiž paradoxně neodráží rostoucí sílu zastánců svazku se Spojeným královstvím. Stačí připomenout, že zatímco DUP prosazovala brexit, severoirští voliči – podobně jako ti skotští – se vyslovili proti vystoupení z Evropské unie.
Geoffrey Bell, který se vztahy Belfastu, Londýna a Dublinu dlouhodobě zabývá, v knize The Twilight of Unionism (Soumrak unionismu) ilustruje, že rozdílné postoje k brexitu vytvářely hlubší a hlubší propast mezi severoirskými monarchisty a DUP. Zatímco ale DUP ztrácela podporu voličů, získávala díky probrexitovým postojům přízeň Londýna, konkrétně konzervativců, kteří se o vystoupení z EU zasazovali.
Když v roce 2017 Theresa Mayová nedokázala získat ve volbách většinu, byla to právě DUP, která konzervativce podpořila a získala tím silné slovo, které se ale neopíralo o širokou podporu voličů. Od konzervativců dostávala sliby, že brexit nenaruší Spojené království, jenže severoirský protokol nakonec šel proti takovým zárukám.
Kontroly zboží v Irském moři prohlubují obavy unionistů o jejich místo ve Spojeném království a DUP se nyní skrze tyto nálady snaží obnovit důvěru voličů, kteří se uchylují například k Alianční straně Severního Irska, jež neproklamuje jasný postoj k otázce setrvání ve Spojeném království či sjednocení s Irskem.
Neúprosná demografie
Rostoucí napětí mezi republikány a unionisty, včetně vyostřené politické situace, se může do budoucna stát normou. Demografický vývoj v regionu se totiž zdá být neúprosný a z loajalistů se stále více stává minorita.
Vítězství Sinn Féin v loňských volbách bylo průlomové, republikáni v Severním Irsku ale loni zaznamenali ještě jeden „triumf“. Odhalilo jej sčítání lidu, konané každých deset let.
Výzkum severoirské populace vůbec poprvé ukázal, že v regionu žije více katolíků než protestantů. Takový vývoj demografové předvídali dlouho – katolíci jsou totiž v severoirské společnosti zpravidla mladší a mají vyšší porodnost.
Rozhodně se nedá říci, že všichni katolíci podporují sjednocení s Irskem a všichni protestanti jsou unionisté. Jak upozorňuje například deník The Guardian, v posledních volbách se na každou ze stran přiklonilo zhruba čtyřicet procent voličů, zatímco středových dvacet procent tradiční nálepky odmítlo.
Republikánská Sinn Féin přesto spatřuje ve výsledcích sčítání jasnou zprávu – jak prohlásil její severoirský poslanec a jeden z hlavních strůjců mírového procesu Gerry Kelly: „Lidé si musí uvědomit, co se děje. Oranžový stát (odkaz k barevnému symbolu protestantů, pozn. red.) je pryč a jsme blíže než kdy dřív k jednotnému Irsku.“
Je také třeba připomenout, že když se po válce za irskou nezávislost kreslily hranice a rozděloval ostrov, byl to právě i náboženský klíč, který hraniční linii pomohl určit. Rozdělení irského ostrova podle náboženského vyznání má hluboké historické kořeny sahající na počátek 17. století do období vlády Jakuba I. Stuarta, kdy sever Irska řízenou kolonizací obsadili především Skoti a lidé ze severu Anglie.
S tím, jak protestanté ztrácejí dřívější majoritu, mohou sílit hlasy volající po sjednocení Irska.
Unionisté musejí být nervózní rovněž z dalšího demografického údaje, který odhalilo poslední sčítání, a totiž že stále méně lidí v Severním Irsku se cítí být Brity. Příslušnost k irskému národu naopak získává ve společnosti větší zastoupení. A rovněž množství lidí, kteří se nazývají Severoiry, roste.
Velkopáteční dohoda počítá s možným sjednocením Irska ve chvíli, kdy se ukáže, že si to obyvatelé Irska a Severního Irska přejí. Zdá se, že demografický vývoj takovou cestou směřuje, otázkou zůstává, jak se společenské změny promítnou do politické reprezentace.
Náznak by mohl přijít v případných jarních předčasných volbách do Stormontu – pokud se tedy dříve DUP a Sinn Féin nedomluví na odblokování severoirského bezvládí.
