Jsou hrdí na své britské kořeny a protestantské vyznání, brexitová dohoda ale severoirské unionisty oddělila od zbytku Spojeného království celní bariérou. Otřásla tak křehkým mírem Velkopáteční dohody. Klid na britském „zadním dvorku“ narušují mladí lidé, kteří v ulicích útočí na policisty zápalnými lahvemi. Cítí křivdu, frustraci a nepamatují násilí z dob The Troubles. Londýn je k situaci spíše apatický, zatímco sílí podpora pro referendum o sjednocení Irska.
Že přejel státní hranici, si člověk všimne hlavně kvůli tomu, že na dopravních značeních se vystřídaly míle a kilometry. Kruhové značky bílé barvy s černým diagonálním pruhem svým vzezřením a nenápadností naznačují, že nejde o nic zásadního.
Pět set kilometrů dlouhá hranice poslední dvě dekády dělí Irsko jen symbolicky. Desítky tisíc lidí ji na více než dvou stovkách míst dennodenně přejíždí kvůli práci, nedbá na ni linková či městská doprava a na mnoha místech není imaginární předěl akcentován ani oním minimalistickým značením.
Irská hranice rozdělila Smaragdový ostrov před sto lety, když si Irové vybojovali nezávislost na Spojeném království. Šestice převážně protestantských hrabství ale tehdy o nezávislost nestála – potomci kolonistů z Anglie a Skotska si přáli zůstat součástí Británie.
Za uplynulých sto let se část provincie Ulster a irská hranice stávaly centry menších incidentů, sporů, ale i rozsáhlých nepokojů a bojů. Neklid na severu ostrova vyvrcholil během takzvaných The Troubles, kdy proti nevybíravým praktikám zastánců republiky Londýn nasadil armádu. Toto krvavé období ukončila zlomová mírová Velkopáteční dohoda z roku 1998, v rámci níž zanikly celní kontroly na irské hranici.
Tímto základním kamenem míru v Irsku v uplynulých letech otřásl brexit a následná jednání mezi Evropskou unií a Británií. Výsledkem rokování je takzvaný severoirský protokol, který zajišťuje, že hranice v Irsku zůstává propustná a celní hranice mezi Evropskou unií a Británií se posouvá do moře – mezi Severní Irsko a zbytek Spojeného království.
V obyvatelích Severního Irska, kteří jsou na svou vazbu k britské monarchii hrdí, takový výsledek vyvolal nevoli, kterou na politické scéně reprezentuje postoj Demokratické unionistické strany (DUP), jež podporovala brexit, ale stavěla se proti celní hranici v Irském moři.
„Jsme součástí Spojeného království, ale snaží se nás spojit s Irskem,“ řekl reportérovi britského Guardianu mladý muž, který se představil jako Bob a který spolu s dalšími nespokojenými mladými unionisty stráží britskou vlajku, již vztyčili uprostřed kruhového objezdu v Newtownabbey poblíž Belfastu.
Bob touto větou shrnul pocit křivdy, který vedl až k násilí v ulicích v uplynulých dnech.
„Čas od času premiér potřebuje dostat přes pusu“
Severoirská metropole Belfast je v současnosti typickým kosmopolitním hlavním městem. Než vypukla pandemie, sjížděli se sem turisté obdivovat historické budovy, doky, v nichž konstruktéři postavili Titanic, nebo třeba přilehlá studia, kde se natáčela Hra o trůny, aby večer zamířili do nespočtu barů s živou hudbou.
Zejména starší obyvatelé Belfastu zdůrazňovali, jak velikou proměnou město za uplynulých dvacet let prošlo. Řada místních si totiž velmi dobře pamatuje na časy, kdy bylo velkoměsto ponurou oblastí a běžnou částí života byly bombové atentáty, násilí v ulicích a konflikty paramilitantních skupin hájících republiku, či monarchii.
Dění posledních dní dává na ponurá léta „Trablů“, při nichž přišlo o život na 3600 lidí, vzpomenout, byť ne v tak radikální podobě. Jde ale o nejvýraznější vlnu násilí od Velkopáteční mírové dohody. Skupinky mladistvých útočí na policisty kameny či zápalnými lahvemi a desítky jich už takto zranili.
Neklid v Severním Irsku vyvolal kromě Belfastu odezvu také z Dublinu, ale třeba i Spojených států. „Prezident Joe Biden jednoznačně podporuje Belfast a Velkopáteční dohodu, která je historickým úspěchem. Věříme, že ji musíme chránit a že nesmí padnout za oběť brexitu,“ vzkázali američtí diplomaté.
Napětí neponechal bez reakce ani Londýn, premiér Boris Johnson poznamenal, že ho dění znepokojuje, avšak například deník Financial Times předsedu vlády vyzval k výraznějšímu zapojení. „Mnoho unionistů se obává, že Johnson je lhostejný ke škodám na svazku se Spojeným královstvím,“ píše deník.
Podle historika moderních irských dějin Vojtěcha Halamy z Univerzity Karlovy jsou aktuální nepokoje dílem především unionistické komunity, jejíž členové se identifikují jako Britové a protestanti, přičemž jde zejména o mladé lidi, kteří nezažili The Troubles.
„Někteří mladí unionisté přestávají věřit svým politikům, že dokážou efektivně hájit jejich zájmy. Takových situací v minulosti využívaly různé paramilitantní organizace a je možné, že ani tentokrát tomu není jinak,“ vysvětluje Halama a jmenuje Ulsterskou obrannou asociaci, která kombinuje politickou ideologii s kriminálními aktivitami, jako je například distribuce drog.
Byť dění v ulicích je dílem především mladých lidí, starší loajalisté, tedy krajní zastánci svazku s Británií, nejsou nutně proti. Jedenašedesátiletý hudebník John Scott řekl Guardianu: „Politici by kvůli tomu mohli zvednout zadky. Čas od času premiér, ať už je to kdokoliv, potřebuje dostat přes pusu.“
Nepotrestaní republikáni
Jak naznačují řádky výše, kořeny napětí a konfliktu v Severním Irsku sahají desítky i stovky let do minulosti, ovšem jedním ze symbolických současných milníků je loňský pohřeb Bobbyho Storeyho, bývalého předního člena Prozatímní irské republikánské armády, která usilovala o sjednocení ostrova.
Červnového smutečního obřadu se zúčastnily tisíce lidí, včetně předních současných i bývalých politiků republikánské strany Sinn Féin. K davu truchlících promlouval například bývalý lídr strany Gerry Adams, severoirský ministr financí Conor Murphy či náměstkyně první ministryně Michelle O'Neillová (což je jedna ze dvou hlav tamní exekutivy, jelikož podle Velkopáteční dohody platí v Severním Irsku forma diarchie). To vše v době, kdy pandemická opatření dovolovala maximálně třicet účastníků pohřbu. Policie přesto nikoho neobvinila.
„Policie se k protestantům chová jako ke špíně a s katolíky zachází jako s občany vyšší kategorie. Policie vznikla jako protestanská a měla by taková zůstat,“ popisuje své pocity Bob.
Jak zdůrazňuje Halama z Univerzity Karlovy, náboženství tvoří důležitou složku identit severoirských komunit, nejde ale o příčinu tamního konfliktu. „Na jedné straně stojí katoličtí potomci původních Irů, pro které se vžil termín nacionalisté ve smyslu irského nacionalismu. Na druhé straně stojí protestantští potomci anglických a skotských kolonistů, kteří se identifikují jako Britové a přejí si zachovat unii s Velkou Británií,“ vysvětluje historik.
Uvnitř těchto komunit pak existují radikální křídla – republikáni prosazující sjednocení Irska na straně jedné a loajalisté usilující o setrvání ve Spojeném království na straně druhé. „Problematické soužití těchto dvou skupin s výlučnými identitami tvoří konfliktní podhoubí, které se táhne několik století do minulosti,“ podotýká Halama.
Unionisté v nesnázích
Pocit křivdy mezi severoirskými loajalisty brexitová dohoda výrazně posílila. Celní hranice v Irském moři je de facto odděluje od zbytku Spojeného království, přičemž s Irskou republikou mohou firmy obchodovat bez bariér a rovněž hranice zůstává volně prostupná – v očích unionistů je Belfast jen krůček od sjednocení s Irskem, jehož se tak obávají.
V současnosti o obchodování mezi Severním Irskem a zbytkem Británie rokuje Londýn s Bruselem. Na základě dohody Británie s Unií totiž až do konce března zboží mířící do Británie přes Irské moře nepodléhalo kontrolám. Od prvního dubna měli britští celníci začít kontrolovat vybrané produkty, další se měly přidat v červenci. Britská vláda ale jednostranně odložila kontroly až do října – což Brusel považuje za porušení brexitové dohody.
Nutno také připomenout, že podobně jako Skotsko se Severní Irsko postavilo při hlasování před pěti lety proti vystoupení z Evropské unie – pro setrvání hlasovalo bezmála šestapadesát procent obyvatel. Nejen brexit ale je zdrojem severoirské frustrace. Region trápí celá řada problémů a tamní obyvatelé si v jistém ohledu mohou připadat jako občané druhé kategorie. Ostatně vlažná reakce Londýna na největší vlnu násilí od mírové dohody leccos naznačuje.
„Británie vždy vnímala Severní Irsko jako jakýsi ‚zadní dvorek', na kterém chce mít hlavně klid. Tradiční nezájem Londýna o tamní dění je jednou z příčin dlouhodobé unionistické frustrace. Unionistům vskutku není co závidět, takříkajíc nejsou nikde zdejší. Většina Britů je považuje za Iry, většina Irů zase za Brity. Irský stát je pro ně zdrojem nedůvěry, Británie se zase projevuje jako nespolehlivý spojenec,“ komentuje Halama.
Referendum?
Vztah Britů k Severnímu Irsku ilustrují výzkumy YouGov. Šetření z října 2019 například ukazuje, že čtyřiceti procentům lidí žijících v Anglii, Walesu a Skotsku je dění v šesti hrabstvích za Irským mořem lhostejné. Mezi příznivci vystoupení z Unie je to téměř polovina.
Podle sondáže z března minulého roku si šestatřicet procent dospělých Britů, kteří nežijí v Severním Irsku, myslí, že region by měl hlasovat o sjednocení s Irskou republikou. Čtvrtina tázaných se domnívá, že takové referendum by se konat nemělo a devětatřicet procent respondentů na věc nemá vyhraněný názor. Sedmatřicet procent pak věří, že Severní Irsko by se v takovém referendu mělo vyslovit pro setrvání ve Spojeném království, zatímco čtvrtina míní, že by se měl region spojit s jižním sousedem.
Nálady se mění také v samotném Severním Irsku. Před deseti lety v průzkumu 73 procent tázaných vyjádřilo přání setrvat ve Spojeném království a takový názor mírně převažoval dokonce i mezi katolíky. Před třemi lety se pro setrvání v monarchii vyslovilo už jen 45 procent respondentů, zatímco 42 se chtělo připojit k republice a zbývajících téměř třináct nedalo jasnou odpověď.
Letos v lednu sedmačtyřicet procent dotázaných chtělo zůstat ve Spojeném království, oproti dvaačtyřiceti procentům, kteří si přáli připojení k republice. Nerozhodnutých bylo jedenáct procent respondentů. Konání referenda v příštích pěti letech by ale podpořila těsná většina tázaných – jedenapadesát procent.
Průzkum agentury LucidTalk také prozrazuje, že mezi lidmi do pětačtyřiceti let podpora sjednocení Irska těsně převažuje nad podporou svazku s Británií – 47 ku 46 procentům. Téměř polovina respondentů se domnívá, že do deseti let dojde k sjednocení Smaragdového ostrova.
Strašák
Severní Irsko by se mohlo inspirovat skotským referendem o nezávislosti, které je měsíc před tamními volbami znovu na stole, navzdory vůli Londýna. Případné severoirské referendum má navíc oporu ve Velkopáteční dohodě, která s hlasováním počítá ve chvíli, kdy se ukáže, že většina obyvatel části Ulsteru si přeje ze Spojeného království odejít.
„Hrozba referenda je pro unionisty velkým strašákem,“ konstatuje Halama, „Zásadní roli bude hrát to, jestli se irské a britské vládě povede unionisty ubezpečit, že v takovém případě dostanou potřebné záruky a nemusejí se vývoje událostí obávat. Hrozba rozsáhlého loajalistického násilí může trend směřující spíše ke sjednocení změnit, stejně jako tomu bylo už několikrát v minulosti,“ nastiňuje historik.
Doplňuje, že současné nepokoje nelze považovat za výrazně politické: „Zároveň ale fungují jako varovný prst pro politiky, kteří by snad mohli mít pocit, že se severoirskými problémy nemusejí zabývat.“
Severoirští politici se ale myšlenkou referenda chtě nechtě zabývají. Podle šéfky Sinn Féin Michelle O'Neillové jde o nezastavitelnou debatu a irská vláda by se měla na plebiscit připravovat čím dál usilovněji. Šéfka unionistické DUP Arlene Fosterová naproti tomu považuje hlasování za „naprosto lehkomyslné“.
