Řecký diktátor, který se za války postavil silnějším Italům. Před 80 lety zemřel Ioannis Metaxas

Přesně před 80 lety – 29. ledna 1941 – zemřel Ioannis Metaxas. Řecký diktátor během své čtyři roky trvající vlády masově pronásledoval politické oponenty, budoval policejní stát a uplatňoval tvrdou cenzuru. Na druhou stranu se však nekompromisně postavil Mussoliniho Itálii, za což ho Řekové dodnes oslavují.

Ioannis Metaxas
Zdroj: Falt i det fri (Public domain)

Řecko celé meziválečné období zažívalo politické turbulence. Monarchii, která původně vznikla v roce 1832 po osvobození země od turecké nadvlády, v rámci nich na desetiletí vystřídala republika. V polovině třicátých let se však Řekové ke království vrátili. Poté se dostal na výsluní generál Ioannis Metaxas. 

Budoucí řecký diktátor se narodil v roce 1871 do aristokratické rodiny na jónské Ithace. Rozhodl se pro vojenskou kariéru. V devatenácti letech ukončil studium na Hellénské vojenské akademii. Účastnil se také řecko-turecké války, během níž se mu podařilo navázat vztahy s královskou rodinou. Pak se aktivně účastnil reorganizace řecké armády a v roce 1913 stanul v čele jejího generálního štábu.

V roce 1917 následoval do exilu sesazeného krále. Do své domoviny se vrátil v roce 1920. O tři roky později však po neúspěšném pokusu o státní převrat musel z Řecka načas opět odejít.  Po návratu se stal ministrem války. Na jaře 1936 ho pak král Jiří II. jmenoval prozatímním ministerským předsedou. 

Diktatura 

Pětašedesátiletý Metaxas v té době neskrýval svůj obdiv k autoritativním režimům. Během několika měsíců se mu díky podpoře krále podařilo na sebe strhnout veškerou moc a zlikvidovat zbývající prvky parlamentní demokracie. 

Za jeho čtyři roky trvající vlády, kterou politologové označují za diktaturu, docházelo mimo jiné k masivnímu zatýkání špiček tradičních stran, zejména těch levicových. Tlak byl namířen mimo jiné také vůči příslušníkům jiného než pravoslavného náboženství. Metaxas se také snažil o totální kontrolu obyvatelstva prostřednictvím všudypřítomné policie. Uplatňoval i přísnou cenzuru.

I když Metaxas příklon Řecka k fašismu odmítal, jeho režim byl v mnoha ohledech fašismem ovlivněn. „Inspirace byla viditelná v rámci ideologické propagandy, organizace mládeže a snahy o její indoktrinaci nebo například na charakteru bezpečnostních složek,“ uvedla ve své bakalářské práci Nikola Karasová (práce na FSV UK věnovaná postavení komunistického hnutí v období Metaxasovy diktatury). Řadu myšlenek si Metaxas vypůjčil také od nacistického Německa. 

Obraz laskavého otce pečujícího o národ

Metaxas se tak například snažil oživit slávu národní minulosti či vybudovat kult osobnosti vůdce. V tomto ohledu však nebyl příliš úspěšný, tvrdí někteří historici. I když se mu podařilo vytvořit o sobě obraz laskavého otce pečujícího o národ, nejednalo se o příliš charismatickou a uhrančivou osobnost. 

Na druhou stranu však za Metaxasovy vlády byly nastoleny mnohé – mezi lidmi vítané – reformy. Jeho vláda například zavedla osmihodinový pracovní den nebo povinné zlepšení pracovních podmínek. Došlo také ke zřízení sociálního zabezpečovacího fondu či zlepšení stavu opevnění na hranici s Bulharskem.

Metaxasovo Řecko – na rozdíl od jiných balkánských států – nicméně neusilovalo o územní expanzi. Samo se však terčem takových ambic začátkem druhé světové války stalo. 

„Ochi“

Po začátku druhé světové války chtěl Metaxas zůstat neutrální, Řecko ale muselo čelit mocenským ambicím Mussoliniho Itálie. Její tlak se začal stupňovat už v roce 1939, kdy se duceho jednotky usídlily na jihu Albánie.

Mussolini nechtěl zaostávat za tehdy expandující Třetí říší, proto si dal za cíl útok na Řecko, které chtěl okupovat. Byl přesvědčen, že země na Peloponésu bude pro vojensky silnější Italy snadnou kořistí. V tom se však spletl.  

Agrese začala v srpnu 1940. Italské torpédo tehdy potopilo řecký křižník Elli u ostrova Tinos v Egejském moři. O dva měsíce později, 28. října 1940, předložil Metaxasovi italský velvyslanec Emanuele Grazzi ultimátum. Učinil tak po večírku na německé ambasádě v Athénách krátce před třetí hodinou ráno.

Italové po řecké vládě požadovali, aby umožnila silám osy vstoupit na její území a obsadit některé jeho části. V opačném případě měla být Řecku vyhlášena válka. Metaxas vstoupil do dějin tím, že na to bez váhání odpověděl francouzským výrazem „Alors, c'est la guerre“, což znamená „Tak tedy válka“.  Toto prohlášení pak bylo veřejností shrnuto do lakonického „Ochi“ neboli „Ne“.

Ráno 28. října pak Řekové vyšli do ulic a nehledě na politickou příslušnost skandovali „ochi“. Od roku 1942 se tento den slaví pod názvem Den Ochi. Události si dodnes Řekové připomínají vojenskými a studentskými přehlídkami.  

Oslavy „Dne Ochi“ v roce 2014
Zdroj: Reuters

Neústupný odpor 

Ještě 28. října ráno tak italské jednotky začaly proudit do řeckého vnitrozemí, začaly také letecké útoky na některá města a dopravní uzly. Řím nechtěl pouze prolomit možný odpor a získat nad zemí přímý vliv. Cílem bylo také zabránit zřízení britských vojenských stanovišť na Balkáně. Právě na Spojené království se totiž řecká zahraniční politika tehdy orientovala.

Řekové ale lépe vyzbrojeným Italům kladli tvrdý odpor. Velká část národa se semkla a vlastenecké nadšení lid stmelilo – bez ohledu na výhrady vůči Metaxasově autoritativní vládě. Metaxas si vyhlášením všeobecné mobilizace a svým odhodláním Italům neustoupit zajistil podporu i znepřátelených složek společnosti, včetně řady komunistů.

Řekové, které omezeně podporovali Britové, tak dokázali frontu zatlačit zpět na albánské území, 50 kilometrů od města Borat. Tehdejší britský ministerský předseda Winston Churchill údajně řecké odhodlání okomentoval následovně: „Proto už nebudeme říkat, že Řekové bojují jako hrdinové, ale že hrdinové bojují jako Řekové“.

Ponížení svého spojence však nesnesl Hitler, který vyslal do Řecka vlastní jednotky. Ty si pak – navzdory pomoci Britů Řecku – celý stát během jara 1941 podrobily.

Metaxas se však okupace svého národa nedožil. Na konci ledna 1941 podlehl hnisavému zánětu hltanu, který způsobil otravu krve.