Poslední měsíce druhé světové války byly ve znamení hladu a takové bylo i období po ní. Byl to jeden z prvních úkolů, se kterým se musely všechny státy poprat, když se začínaly znovu ekonomicky stavět na nohy. Úžasný vzestup západní Evropy k prosperitě nelze ale přičítat nějakému výjimečnému nadání na hospodářské řízení u politických představitelů, jak zmiňuje už renomovaný britský historik Ian Kershaw ve své knize Na horské dráze: Evropa v letech 1950–2017, ostatně se hospodářská politika od jedné země ke druhé lišila. Mimořádný růst vyvstal z jedinečných okolností, které nastaly po druhé světové válce.
Svět po druhé světové válce měl hlad. Z něj se zrodil mimořádný růst
Přestože byly potraviny ještě za války v evropských zemích, a dokonce i v USA distribuovány prostřednictvím přídělových systémů, bezprostředně po jejím skončení se zásobovací situace v mnoha oblastech Evropy ještě zhoršila. Jak připomíná Daniel Váňa z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, dále byl zachován přídělový systém, ale denní dávky byly zoufale nedostatečné. To vyvolalo hladové bouře například ve Vídni a na řadě míst Itálie.
„Příčinou byl nejen globální nedostatek potravin, ale také boji zničená evropská dopravní infrastruktura, tedy železnice, silnice, lodní cesty, kterou bylo nezbytné nejprve opravit, stejně jako standardy práva a pořádku. Častokrát totiž byly humanitárními organizacemi doručené zásilky potravin rozkradeny dříve, než se je podařilo rozdělit mezi potřebné,“ popisuje Váňa.
Kupuješ? Zaplatíš cigaretou
Potraviny bylo možno zakoupit pouze na základě potravinových poukázek a na obdržení ostatního zboží existovaly odběrové lístky. Například v Německu byla na základě dohod vítězných velmocí z Postupimi stanovena výše spotřeby potravin pro takzvaného „normálního spotřebitele“ na 2770 kalorií na den.
Tento oficiální limit byl brzy snížen z důvodu špatné zásobovací situace a katastrofálního nedostatku potravin na 1557 kalorií. Pro názornost, pro zaměstnance kanceláře nebo ženu v domácnosti a osobu starší 18 let v období od května 1945 do března roku 1948 to znamenalo denní příděl v podobě: 300 gramů brambor, 60 gramů chleba, 14 gramů oleje, 20 gramů ryb, 17 gramů cukru, dvou gramů sýra, osmi gramů marmelády a 70 gramů ostatních potravinových produktů, připomíná Kateřina Kocarevová ve své rigorózní práci s názvem Sociálně tržní hospodářství ve Spolkové republice Německo v období let 1949–1957/1958 a jeho teoretické základy.
Lidé přicházejí do směnárny na berlínském úřadě na snímku z června 1948
Ve skutečnosti však nebyla dodržována ani tato sazba a průměrná reálná spotřeba na osobu a den klesla přibližně na 1330 kalorií, podotkla Kocarevová. Lidé navíc neměli jistotu, že za potravinové poukázky a odběrové lístky skutečně své zboží obdrží, neboť nabídka a zvláště pak nabídka potravin byla na oficiálním trhu minimální. Na nelegálním černém trhu bylo naopak možné koupit téměř vše. Této skutečnosti ale odpovídaly i výše cen jednotlivých výrobků.
Například jedna cigareta stála na černém trhu šest říšských marek, jedno vajíčko pak dvanáct. Ve srovnání s takto vysokými cenami zboží na černém trhu se mzdy a platy pracujících stávaly zcela bezcennými. V americké a britské zóně (na základě dohod vítězných mocností bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón – americké, britské, francouzské a ruské, pozn. redakce) činila v červnu roku 1946 průměrná hodinová mzda průmyslového dělníka 88,7 feniků, jak konstatuje Christoph Kleßmann v publikaci Německá historie založená na dvojím státě 1945–1955. Hlavním platidlem se tak na černém trhu stala „cigaretová měna“, která nahradila bezcennou německou marku.
„Z hlediska potravin se každopádně klíčová ukázala být pro obyvatele Evropy bezplatná hospodářská pomoc od UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu),“ konstatuje Váňa z Národohospodářské fakulty VŠE. Tato mezinárodní organizace byla založena v listopadu 1943 ve Washingtonu 44 spojeneckými státy, mezi kterými nechyběli ani zástupci československé exilové vlády v Londýně, konkrétně třeba ministr zahraničí Jan Masaryk, a fungovala až do roku 1947, kdy byla zrušena. Váňa také připomíná, že nemálo jejích funkcí pak bylo přeneseno na instituce Organizace spojených národů, která byla založena v roce 1945.
V roce 1948 se stal nástrojem hospodářské pomoci evropským státům Marshallův plán (Plán obnovy Evropy), v jehož rámci USA poskytly zemím, které se do něj přihlásily, do roku 1952 kolem třinácti miliard dolarů. „Byly určené na nákup převážně amerických a kanadských surovin a zboží. Zemím spadajícím na základě válečných a poválečných dohod Spojenců do sféry vlivu Sovětského svazu, tedy mimo jiné i obnovenému Československu, však Stalin účast na Marshallově plánu de facto zakázal,“ doplňuje Váňa.
Nešlo jen o běžné poválečné oživení. Živil ho pokrok
Úžasný vzestup západní Evropy k prosperitě nelze přičítat nějakému výjimečnému nadání na hospodářské řízení u politických představitelů, vždyť přístup jednotlivých zemí se odlišoval. Mimořádný ekonomický růst vyvstal z jedinečných okolností, které nastaly po druhé světové válce, a byl zčásti přirozeným hospodářským oživením po úpadku způsobeným oběma světovými válkami a velkou hospodářskou krizí.
Nebylo to však běžné oživení, mohla za něj i řada dalších faktorů, připomíná ve své knize britský historik moderních dějin Kershaw, mimo jiné i autor dvojdílného životopisu Adolfa Hitlera. Zmiňuje například uvolnění nashromážděné poptávky, obrovské zásobárny levné pracovní síly, ale také překotný technický pokrok, který byl učiněn za války a mohl být zařazen do civilních služeb. Další impuls pro růst vycházel i z nezbytné obnovy poničených měst.
„A tam, kde se uplatňovala vysoká úroveň investic do techniky a pracovních sil v klíčovém výrobním sektoru, jako například ve spolkové republice, zpravidla následovala vysoká míra hospodářského růstu. Naopak tam, kde byly investice do výroby skromné, jako třeba ve Velké Británii, byla míra růstu trvale nízká,“ píše Kershaw.
Investice nejprve nejčastěji pocházely ze státních výdajů na infrastrukturální projekty. Ty přinášely růst, podněcovaly důvěru a vyvolávaly další investice, takže vytvářely kladnou růstovou spirálu. Významná byla hlavně v počátcích role státu, obecně ale platilo, že mezi státním a soukromým sektorem panovalo spíše partnerství než konflikt, dodává Kershaw.
Vzestup v západní Evropě v počáteční fázi významně přiživovala liberalizace obchodu, která doprovázela přijetí Marshallova plánu a oživení mezinárodního obchodu. V čele kráčelo západní Německo. Jeho zahraniční obchod se zvyšoval v letech 1948 až 1962 v průměru o ohromujících šestnáct procent ročně.
Marka. Německý hospodářský zázrak u ní začal
Na konci druhé světové války se Německo, které globální konflikt rozpoutalo, ocitlo v katastrofální situaci. Ztratilo vlastní správu, přibližně sedm až osm milionů obyvatel a čtvrtinu území. Sociální situace zhruba milionu občanů se stala nanejvýš kritickou, lidé neměli kde bydlet, co jíst, vázlo zásobování elektřinou, plynem a někde i vodou. Oproti roku 1939, kdy celkový počet nezaměstnaných činil 119 tisíc, se počet lidí bez práce v roce 1946 zvýšil na rekordních 1,4 milionu.
V roce 1947 tento počet podle odhadů ještě vzrostl přibližně o další dva miliony nezaměstnaných, kteří ovšem nebyli oficiálně zaregistrováni a žili z vlastních úspor a podpory své rodiny. V této souvislosti se hovoří o takzvané „skryté nezaměstnanosti“, která se plně projevila až po provedení měnové reformy v červnu roku 1948. Značná část obyvatelstva byla tedy odkázána na veřejnou podporu. Na počátku roku 1947 se v americké a britské zóně na tuto podporu spoléhalo celkem 3,7 milionu obyvatel.
Západní spojenci se znepokojením pozorovali německou bídu a postupně pod vedením Američanů pochopili, že je třeba zavést takové poměry, které by umožnily Němcům se hospodářsky vzpamatovat. „Protože udržování rozvratu a bídy bylo v rozporu s demokratizací,“ vysvětluje Karel Půlpán ve své práci Hospodářský vývoj Německa jako inspirace pro Česko.
„Nekoordinovaně proto připravili měnovou reformu, začali uvažovat o standardizaci ekonomické pomoci a skončili u Marshallova plánu. Nakonec v kombinaci s vlastním přispěním Německa, takzvanou Erhardovou koncepcí liberalizace hospodářství, vznikl historicky snad nejúspěšnější systém, pro který se nakonec vžilo označení 'sociálně tržní hospodářství'. Vlivem vnitřních i vnějších podmínek, jež se nám dnes jeví jako optimální, vznikl bez výchozího propracovaného plánu jakýsi mix, jenž vedl k ekonomickému zázraku,“ píše Půlpán.
Německý hospodářský zázrak (neboli Wirtschaftswunder), jak se říká období rychlého a neočekávaně dlouhodobého ekonomického rozvoje spolkové republiky po druhé světové válce, odstartovala měnová reforma v roce 1948. Jejím úkolem bylo vlastně zlikvidovat obrovské množství peněz v oběhu, aby se zabránilo vysoké inflaci.
Ztráta hodnoty německé marky byla zapříčiněna neúměrně vysokými náklady na zbrojení, které vynakládala nacistická vláda v průběhu druhé světové války. Za dobu jejího trvání vydala celkem 670 miliard marek, přičemž pouze 330 miliard z této částky bylo kryto příjmy. Zbývajících 340 miliard marek bylo hrazeno úvěrem.
Říšská marka byla v západních okupačních zónách nahrazena 21. července 1948 novou německou markou. Každý občan obdržel 40 německých marek, později ještě dalších dvacet, podnik na každého pracovníka pak šedesát. Úspory se znehodnotily v poměru 100 ku 6,5.
První nové marky jsou vydány na berlínském úřadě na snímku z roku 1948
Erhard se neptal. A uvolnil ceny
Ruku v ruce s měnovou reformou bylo ale potřeba uskutečnit i reformu hospodářského mechanismu. O ní se rozhodlo ve stejné době, jako v případě měnové, ovšem stála za ní tentokrát německá strana v čele s ekonomem a politikem (ministrem hospodářství v bavorské zemské vládě a později i spolkovým kancléřem) Ludwigem Erhardem, který je označován za otce německého hospodářského zázraku.
Ten byl tak pevně přesvědčen, že úspěchu měnové reformy lze dosáhnout jen tehdy, když se současně s ní uvolní ceny a trhy, že tento krok uskutečnil, aniž by ho konzultoval s poválečnou vojenskou administrativou. Rozladěný velitel americké okupační správy Lucius Clay si ho nechal okamžitě předvolat. A jak hájil svůj krok Erhard, vyplývá z kalendária věnovaného německému politikovi na stránkách Fakulty ekonomické Západočeské univerzity v Plzni:
„Jak jste si mohl troufnout uvolnit náš přídělový systém v situaci, kdy všude kolem sebe vidíme nedostatek potravin?“ zhrozil se údajně Clay, přičemž Erhard odvětil: „Ale pane veliteli, já jsem přídělový systém neuvolnil, já ho zrušil. Od teď bude jediným přídělovým lístkem, který lidé budou potřebovat, německá marka. A lidé se budou velmi snažit, aby tyto německé marky získali. Jen počkejte a uvidíte…“ Clay prý namítnul: „Pane Erharde, moji poradci mi říkají, že děláte ohromnou chybu.“ A Erhardova odpověď? „Neposlouchejte je, pane generále, moji poradci mi říkají totéž,“ cituje ho kalendárium.
Pouze díky své autoritě a pozitivním výsledkům provedených ekonomických opatření zůstal nakonec Erhard bez postihů. Uvolnění trhů a cen tak vzápětí uskutečnil na základě vydání Dekretu o cenách a jejich kontrole, i když v některých oblastech, převážně u základních potravin, zůstaly ceny ještě pod státním dozorem – tedy byly stanoveny jejich maximální výše. A také u některého dalšího nedostatkového zboží zůstal přídělový systém po nějakou dobu zachován.
Měnová reforma v roce 1948 každopádně ale ukončila veškerý výměnný obchod a černý trh, do té doby velmi rozšířený, prakticky přes noc zmizel, stejně jako nedostatek zásob. Z komínů továren opět začal stoupat kouř a ulice ožily nákladními auty.
Pro široký investiční rozvoj však podniky ještě neměly dostačující kapitál. To se postupně měnilo v následujících letech. Základem byl dobrý vývoj zisku, a tím se naskytla možnost financovat vlastním kapitálem. Tak se zlepšila na počátku padesátých let 20. století zprvu špatná situace mnoha společností.
Měnová reforma také organizačně zjednodušila přicházející pomoc ze zmíněného Marshallova plánu. Finanční prostředky, které koncem roku 1947 přinesl, byly z větší části půjčkami a z menší příspěvky. Západní okupační zóny Německa se na základě bilaterální dohody se Spojenými státy americkými z července roku 1948 zavázaly tuto pomoc v pozdější době uhradit.
Výsledkem bylo, že se mezi červnem a prosincem 1948 průmyslová produkce ve všech třech západních zónách Německa zvýšila o neuvěřitelných 50 procent. V květnu 1949 se americká, britská a francouzská zóna spojily, aby vytvořily Spolkovou republiku Německo (SRN), zatímco východ země zůstal pod sovětskou nadvládou jako Německá demokratická republika (NDR).
Západní Berlín v roce 1949
Důležitým faktorem bylo zvýšení vývozu, které bylo zčásti dáno velmi nízkými produkčními náklady v Německu, a také pevný kurz vůči americkému dolaru (4,20 německé marky za jeden americký dolar) fungoval jako nepřímá subvence exportu. Došlo tak k rychlému rozvoji německého vývozu, který byl v roce 1960 čtyřiapůlkrát větší než v roce 1950. Také hrubý národní produkt se zvýšil třikrát.
Potenciál skrytý pod sutinami
Jen Marshallův plán nebo provedené reformy by k hospodářskému zázraku stejně ale nestačily, připomínají mnozí. Roli hrály i další faktory, které položily základy pro ekonomický výkon.
Jedním z nich byla například existence vzdělané pracovní síly – na rozdíl třeba od Británie, která angažovala nekvalifikovanou pracovní sílu z někdejších koloniálních území. Z celé střední a východní Evropy přišlo do vlasti nejméně 10 milionů Němců a každoročně také přicházelo kolem 250 tisíc lidí z NDR do západní části Německa.
Do roku 1961, než byla zbudována Berlínská zeď, to fungovalo jednoduše. Jak popisuje Půlpán, Němec s dokončeným školním vzděláním či po vyučení, které bylo dobré získat na východě zadarmo a na tradiční německé úrovni, tedy až na výuku základů marxismu-leninismu na vysokých školách, si do kufříku vzal osvědčení, osobní dokumenty, cennosti a lepší ošacení a odjel do západní části Berlína. Neměl problémy ani s občanstvím, ani jazykem, ani mentalitou, byl vzdělanou a 'hladovou' pracovní silou. Pro zaměstnavatele i celou ekonomiku bylo ideální, že nabídka kvalifikované práce byla dostatečná, lid pracovitý a skromný a mzdy rostly pomaleji než produktivita, produkt či zisky.
Navíc za situace, kdy se odbory snažily předcházet konfliktům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, podotýká ve své knize také Kershaw.
Je potřeba vzít v potaz i reálné produkční možnosti Německa skryté pod sutinami. „Po skončení války byly větší než před jejím začátkem. Letecká destrukce měla především vnější ráz, ale výrobního potenciálu se příliš nedotkla. Zničeny byly obytné budovy a komunikace, ale továrny příliš ne. Například obráběcích strojů bylo v Německu v roce 1938 1,6 milionu kusů, na konci války už 2,6 milionu kusů. A technologická úroveň německého strojírenství byla v průměru o něco málo horší než v USA, ale lepší než kdekoli jinde v Evropě,“ zmiňuje ve své práci Půlpán.
A připomíná, že podle zprávy vojenských expertů předložené senátnímu podvýboru Kongresu USA v prosinci 1945 byly německé průmyslové kapacity zachovány neporušené ze tří čtvrtin a během tří až šesti měsíců bylo možné průmysl uvést do chodu. Demontážemi se snížila průmyslová kapacita na západní části území jen o maximálně osm procent, v ruské zóně to naopak bylo mnohem razantnější.
„Západoněmecký průmyslový kolos byl tak sice po válce zastaven a ochromen, ale potenciálně byl i nadále velmi mocný. A tak v nových ekonomických, monetárních a psychologických podmínkách vzrostl jen za druhé pololetí roku 1948 objem průmyslové výroby o 50 procent. Sama o sobě by sebegeniálnější hospodářská politika nic takového nezabezpečila. Již v roce 1950 byla překročena předválečná úroveň průmyslové výroby,“ píše.
SRN připadlo také území, které bylo hospodářsky nejvyvinutější oblastí Německa. V roce 1936 představovalo jen 52,7 procenta celoněmeckého území, ale asi 61 až 64 procent průmyslového potenciálu. Navíc převahu měla ta odvětví, jež byla rozhodující pro hospodářský růst typu druhé průmyslové revoluce, připomněl Půlpán.
Výhodou se nakonec stalo i to, že zemědělství, které zůstalo soustředěné ve východní části Německa, bylo málo produktivní, a západní část tak mohla nakupovat potraviny levněji než dříve na domácím německém trhu. Zbavila se tak relativně zaostalých zemědělských oblastí, do nichž v minulosti směřovaly rozsáhlé státní dotace.
Bez subvencí ale rozvoj zemědělství úplně nezůstal, například byly příspěvky na chléb, mouku, vejce či mléko a dlouho byly finančně podporovány dráhy a pošta. Dotační politika a daňové zvýhodnění zase přispěly k vyřešení bytového problému v podobě milionů uprchlíků a ztrát na bytovém fondu za války. A nutno dodat, že výdaje na zbrojení byly minimální.
Dobře si vedla celá západní Evropa
Vysoké míry růstu v poválečných letech, které trvaly jen s menšími přestávkami až do let šedesátých, zažívala kromě Německa ale celá západní Evropa. Zeslábly až se změnou ekonomických podmínek, které vyvrcholily, když arabské státy těžící ropu vnutily po arabsko-izraelské válce v roce 1973 Západu náhlé a prudké zdražení ropy.
Každopádně ve zmíněném období rostly evropské ekonomiky v průměru o 4,7 procenta ročně, konstatuje ve své knize Kershaw, tedy dvakrát rychleji, než byla jejich průměrná míra růstu od roku 1820 ve výši 2,2 procenta. Ještě rychleji, v průměru o 6,3 procenta ročně, rostla jižní Evropa, tedy Řecko, Španělsko nebo Portugalsko, i když z nižší základny.
Plánované státní ekonomiky východní Evropy a Sovětského svazu zaznamenávaly průměrné míry růstu HDP na hlavu jenom o něco málo pod úrovní západní Evropy. „A vlastně to bylo větší zlepšení oproti historické míře růstu, ovšem z nižší základny, což poskytovalo prostor jevu, jejž ekonomové nazývají 'doháněním',“ konstatuje v knize Kershaw.
Ekonomický vývoj Československa předurčila spolupráce se SSSR
Dne 12. prosince 1943 uzavřel Edvard Beneš v Moskvě smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československem a Svazem sovětských socialistických republik, která fakticky předurčila další vývoj, a to i v ekonomické oblasti. Sovětský svaz měl od této chvíle nejdůležitější vliv na formování československého politického systému a pro obnovující se stát znamenala smlouva radikální změnu československé zahraničněpolitické orientace.
K oficiálnímu ustanovení nového politického systému došlo 4. dubna 1945, když prezident Edvard Beneš, čerpající svou legitimitu z exilového státního zřízení, jmenoval v Košicích vládu Československé republiky, kterou předem dohodl na moskevských jednáních. Dne 5. dubna 1945 přednesla vláda svůj program, jenž dláždil cestu k únoru 1948.
Stejně jako v Německé demokratické republice pak přešla i ekonomika Československa po politických změnách na počátku roku 1948, kdy komunisté znárodnili podniky nad padesát zaměstnanců, tedy naprostou většinu průmyslu, a rozdělili statky nad padesát hektarů, do systému direktivně řízeného hospodářství.
Už předtím ale probíhalo zestátnění. Jako první se to dotklo filmového průmyslu včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů, další znárodnění bylo provedeno ve dvou etapách. V první vlně formou zestátnění skrze dekrety prezidenta republiky šlo o znárodnění dolů a části průmyslových podniků, včetně některých potravinářských, dále akciových bank, soukromých pojišťoven, a to s účinností od 27. října 1945. Druhá vlna znárodnění s účinností převážně k 1. lednu 1948 postihla další průmyslové podniky.
Původně měly společnosti dostat náhradu, po roce 1948 už ji stát ale přestal platit a z toho vzešly dlouholeté mezinárodní spory. Také v zemědělství došlo v tomto období k velkým vlastnickým změnám, když byly provedeny dvě pozemkové reformy. Třetí, která byla v té době už plánovaná, byla uskutečněna až po únoru 1948.
Předseda vlády Klement Gottwald při projevu ke shromáždění pražských učitelů, profesorů a žáků na Staroměstském náměstí 26. dubna 1948
Těmto krokům ale předcházela realizace Dvouletého plánu obnovy a rekonstrukce pro léta 1947 a 1948. Souhrnně stanovil přesné objemy výroby v rozhodujících ekonomických odvětvích (průmyslu, zemědělství, stavebnictví a dopravy) a investice – například přes 25 miliard korun do průmyslu, zhruba 15 miliard korun do dopravy, 14 miliard na bytovou výstavbu, deset miliard na veřejné stavby a přes pět miliard do zemědělství a do hospodářského rozvoje Slovenska. A definoval hospodářsky slabé kraje a způsob pomoci, tedy předpoklady pro splnění dvouletého plánu.
„Tato 'dvouletka' měla ještě podobu doporučení pro vybraná hospodářská a výrobní odvětví a byla v zásadě splněna. Úspěšně se vyvíjel průmysl, zejména těžký, tedy těžba uhlí a hutnictví, a velmi dobrých výsledků dosáhl také sektor dopravy. Naopak za plánem zůstaly výkony spotřebního průmyslu, zemědělství a potravinářství, což vyvolalo potřebu dovozu potravin. Legendární byl politicky motivovaný dovoz obilí po neúrodě v roce 1947 ze sovětské Ukrajiny, jejíž obyvatelstvo ve stejné době čelilo další vlně hladomoru,“ připomíná Váňa z Národohospodářské fakulty VŠE.
Obilná vazba
Od jara až do listopadu 1947 v tuzemsku panovalo velké sucho, což vedlo k hospodářským potížím a vyústilo v katastrofální neúrodu. Lidem chyběly základní potraviny, v některých oblastech Slovenska hrozil až hladomor. Ministerský předseda Klement Gottwald se kvůli dodávkám chlebovin a krmiv obrátil na sovětského vůdce Josifa Stalina, který přislíbil mimo jiné 200 tisíc tun chlebového obilí. Vládní delegace pak dojednala po odřeknutí Marshallova plánu se Sovětským svazem smlouvu o vzájemných dodávkách na roky 1948 až 1952.
Moskva měla podle ujednání Československu v roce 1948 dodat obilí a krmiva, bavlnu, hnojiva, naftové výrobky, železnou, manganovou a chromovou rudu, slitiny kovů a další suroviny pro československý průmysl, Praha pak obráceným směrem zase měla poslat potrubí pro naftový průmysl, kolejnice, průmyslové zařízení pro energetické závody, ale třeba i cukr, textilie, obuv, tabulové sklo nebo chemikálie.
Na podzim roku 1947 Gottwald ještě po Stalinovi požadoval další dodávku chlebového obilí a uspěl, Moskva navýšila přísun o dalších 200 tisíc tun. Poskytla na ně tuzemsku úvěr splatný v následujících letech, a to opět formou dodávek. Československá strana tak výměnou poskytovala výrobky těžkého průmyslu ve výši 40 procent z československého vývozu a také výrobky lehkého průmyslu – tam šlo dokonce o více než poloviční podíl z exportu. Za sovětskou pšenici bylo Československo navíc nuceno zlevnit výrobky putující do SSSR „pod hladinou světových cen“ a omezit obchod se Západem, hlavně ve výrobcích těžkého průmyslu.
Obilní výpomoc přitom přicházela i z dalších zemí. Přislíbily ji například Spojené státy, o tom se ale moc nemluvilo. USA poskytly konkrétně dodávky kanadské pšenice výborné kvality, která se při mletí do té sovětské přimíchávala. Dokonce ministr Hubert Ripka po podepsání smlouvy se SSSR v prosinci 1947 tisku sdělil, že „sovětská pšenice sice není takové jakosti jako kanadská a maďarská, ale musíme být za ni vděčni“. V praxi se tak za méně kvalitní pšenici do SSSR dodávaly cenově podhodnocené, ač kvalitní československé výrobky.
Ministerstvo sociální péče rozdělovalo z darů kanadské vlády Československu, snímek ze 17. ledna 1947
Zmařený americký úvěr
Zemi měly také ekonomicky pomoci americké úvěry, které byly v roce 1946 podepsány ještě před zmíněným dvouletým plánem. Šlo například o dohodu o půjčce ve výši 50 milionů dolarů určené na nákup přebytků zásob americké armády.
Jenže když se na přelomu léta a podzimu 1946 v Paříži konala mírová konference s bývalými satelity nacistického Německa, s Bulharskem, Finskem, Maďarskem, Itálií a Rumunskem, československá delegace vedená Janem Masarykem podpořila protizápadní projev náměstka ministra zahraničí a pozdějšího ministra zahraničí SSSR Andreje Vyšinského, když útočil na Spojené státy a označil poskytování úvěru za formu zotročení Evropy.
Tehdejší ministr zahraničí USA James Francis Byrnes, který měl podle historika Jindřicha Dejmka pověst nekompromisního oponenta nárokům Moskvy, na tuto situaci zareagoval tak, že nařídil šéfovi hospodářského oddělení svého úřadu, aby dalšímu čerpání už poskytnutého úvěru zabránil. Došlo k zastavení dodávek z přebytečných zásob americké armády a přerušilo se další jednání o půjčce Československu, ze které tehdejší vláda hodlala financovat dovoz surovin a průmyslového zařízení.
Mírová konference v Paříži, druhý zprava na snímku je ministr zahraničních věcí USA James Francis Byrnes
Memorandum o prozatímním přerušení úvěrových jednání z 28. září 1946 uvádělo, že Československo nechápe správně cíle a politiku USA při poskytování půjček, že uzavřelo smlouvu s Rumunskem, podle které této zemi prodávalo válečné přebytky získané od USA, a jako poslední důvod byla uvedena stále nevyřešená náhrada za znárodněný americký majetek v Československu. Z poskytnutého úvěru se tak vyčerpalo jen kolem dvaceti procent a země obdržela zboží z přebytků zásob americké armády v hodnotě něco málo přes devět milionů dolarů.
Československo po měnové reformě čekaly znehodnocené úspory
První, podle sovětského vzoru skutečně direktivní pětiletý plán, byl vyhlášen pro léta 1949 až 1953. Cílem bylo rozvíjet těžký průmysl na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala nucená kolektivizace.
„V rámci průmyslu měl být v souladu s tehdejšími celoevropskými trendy preferován průmysl těžký, k čemuž nejen že došlo, ale po rozpoutání války na Korejském poloostrově v červnu 1950 a následné militarizaci ekonomik východoevropských zemí byly jeho úkoly počínaje rokem 1951 dodatečně navýšeny. Výsledkem bylo nesplnění první pětiletky zejména v zemědělství a v odvětvích lehkého průmyslu. Naopak se podařilo realizovat záměr doindustrializovat území Slovenska,“ přibližuje Váňa.
Na závěr úvodní pětiletky pak byla obyvatelstvu vládou naordinována hořká pilulka v podobě měnové reformy provedené 1. června 1953, tedy ve stejném roce, kdy zemřel Stalin i Gottwald a novým československým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký.
„Znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů vzniklých v rámci poválečné měnové reformy v listopadu 1945 a celkový pokles životní úrovně byly skutečné důsledky tohoto de facto státního bankrotu. Od roku 1954 začali komunističtí hospodářští plánovači nanovo tentokrát pro změnu v podobě jednoletých plánů na léta 1954 a 1955,“ dokresluje situaci poválečných let v Československu Váňa.
Zázračný růst Japonska předčil poměry v kterékoliv evropské zemi
Stejně jako Německo se v poli poražených po druhé světové válce ocitlo Japonsko. Ovšem i tato země nakonec proměnila novou situaci ve svůj ekonomický prospěch.
„Kapitulace, kterou zástupci Japonského císařství podepsali 2. září 1945 na palubě americké bitevní lodi Missouri, byla stvrzením první porážky v dějinách této Země vycházejícího slunce. Zároveň umožnila první okupaci ostrovů, která trvala až do roku 1952. Zemi fakticky vládla prostřednictvím japonské civilní vlády Kontrolní rada, ve které zasedali zástupci vítězných mocností angažovaných v bojích na Dálném východě, tedy USA, Sovětského svazu, Číny a Velké Británie,“ připomíná Váňa.
Až čtyřicet procent továren a infrastruktury Japonska zničila válka. V objemu výroby se tak po bojích země vrátila na úroveň z dvacátých let. Podobně jako Němci na začátku svého růstu mohlo Japonsko ušetřit na výdajích za zbrojení, protože 9. článek nové Ústavy Japonsku zakazoval mít armádu. A pak Spojené státy navíc poskytly svůj trh pro export levného japonského zboží a Japonci také dodávali potřebnou techniku během korejské války.
Protest proti vážnému nedostatku potravin po druhé světové válce v Tokiu (snímek z 19. května 1946)
V čele zmíněné rady stál americký generál Douglas MacArtur s prakticky neomezenými pravomocemi.
„V ekonomické oblasti byla provedena pozemková reforma a v roce 1946 byla zřízena Rada pro hospodářskou stabilizaci, později přejmenovaná na Úřad ekonomického plánování EPA. Tento úřad byl součástí vlády a zpracovával krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé plány budoucího hospodářského vývoje. Japonské plánování ale od počátku mělo pouze doporučující charakter. V zemi zůstalo zachováno soukromé vlastnictví a fungoval svobodný trh,“ konstatuje Váňa.
Od roku 1949 se začal realizovat program poválečné hospodářské obnovy, který pro Japonsko vypracoval americký bankéř a ekonomický stratég Joseph Dodge.
„Oživení ekonomiky a její demilitarizace, potlačení inflace, rozvoj vybraných odvětví těžkého průmyslu a zrušení rodinných monopolů spolu s dlouhodobou podporou exportu a naopak uměle omezovaným importem a později promyšlenou licenční politikou se staly základem japonského hospodářského zázraku ve třetí čtvrtině 20. století,“ dodává Váňa.
Jednou z hlavních příčin tamního ekonomického růstu byla tedy spolupráce vlády se soukromým sektorem. Stát vytvářel průmysl, který následně za výhodných podmínek privatizuje. Japonsko také nepovolovalo import zboží v odvětvích, kde se dala předpokládat další expanze na cizí trhy. Dováželo se tedy jen zboží, u něhož takový předpoklad nebyl, popřípadě bylo japonské zboží kvalitativně mnohem výš. Stát navíc podporoval výzkum ve strategických oblastech a jeho výsledky firmám bezplatně poskytoval.
Významnou roli v japonské ekonomice hrály také zmíněné rodinné monopoly, označované jako zaibatsu. Ty byly po japonské kapitulaci oficiálně americkou okupační správou zrušeny, transformovaly se však do konglomerátů keiretsu, což označuje skupinu podniků, které jsou vzájemně podnikatelsky propojené, včetně vlastnictví akcií.
V poválečném vývoji ekonomiky došlo k jejich přeskupení a vznikla nová síť na starých základech. Každá hlavní keiretsu skupina byla vždy soustředěna kolem 'své' banky. Ta půjčovala peníze a vlastnila podíly v jednotlivých firmách skupiny.
Jak napsala už dříve pro server ihned.cz manažerka Alice Tomášková, „banka vždy monitorovala celou skupinu, spolurozhodovala o podnikatelských záměrech členů skupiny a v případě nouze také poskytovala finanční krytí. To mělo výhodu v tom, že podniky nebyly kupovány zahraničními firmami, protože příslušní zájemci by museli jednat s japonskými bankami a ty o prodej mimo Japonsko neměly zájem“.
A i po okupaci, která oficiálně skončila roku 1952, poskytovala americká vláda Japonsku zdarma své technologie. Japonský průmysl tedy rostl především díky tomu, že zefektivňoval výrobní postupy, vylepšoval samotné technologie a výsledné produkty poté prodával zpátky na Západ, a to za tak nízké ceny, že jim tamější výrobky nebyly schopné konkurovat.