Měnová reforma se v komunistickém Československu stala skutečností v pondělí 1. června 1953. Komunistická vláda změnu odsouhlasila v sobotu 30. května a už ten den se o reformě mohli dozvědět lidé z rozhlasu. Tisk přinesl informace v neděli.
Reforma zahrnovala zrušení dvojího trhu. Několik let po válce totiž stále fungoval přídělový lístkový systém. Vedle něj pak existoval i volný trh, který zboží nabízel za mnohem vyšší ceny. S reformou rozdělení padlo a nové ceny na jednotném volném trhu byly v průměru dvojnásobné oproti předchozím cenám na vázaném trhu.
Zároveň začala výměna starých peněz za nové v kurzu, který byl nevýhodný hlavně vůči úsporám. Zaměstnanci si mohli vyměnit 300 korun v hotovosti ještě v poměru 5:1. Dostali tak 60 korun nových. Další peníze se už měnily v poměru 50:1. Úspory na vkladních knížkách se podle velikosti vkladu měnily v poměru 5:1 až 25:1 a vklady nad 50 tisíc v poměru 30:1.
Některé prostředky jako peníze na životních pojistkách propadly státu, v bezcenné cáry se přes noc proměnily veškeré státní dluhopisy i další tuzemské cenné papíry. Mzdy, platy a důchody se nově přepočítávaly v poměru 5:1.
Reforma znehodnotila úspory občanů a přechod na volný trh postihl především zaměstnance a rodiny s více dětmi, protože ztratili výhody z přídělového zásobování. Předepsané cenové kurzy se navíc netýkaly všech stejně. U příslušníků Lidových milic byl zvýšen limit 300 korun měněných v poměru 5:1, u některých kategorií pracovníků bezpečnostního aparátu pak byl zaveden zvláštní výměnný poměr 3:1.
„Úplně ožebračili lidi. V potoku, v řece plavaly tisícikoruny, lidé je vyhazovali oknem, protože byly bezcenné,“ vzpomínal v projektu Paměť národa František Antl.
Neohlášená, ale neoficiálně očekávaná operace
I když reforma nebyla ohlášená, dokonce byla spíš popíraná, nebyla zcela neočekávaná. Jedním důvodem byly pochopitelné úniky informací, protože celá akce postupně vyžadovala zapojení čím dál většího počtu lidí.
Ukazatelem byl i vývoj tuzemské ekonomiky, která byla po roce 1948 Sovětským svazem nasměrována k rozvoji těžkého průmyslu, hutnictví a hornictví. Velká část produkce se přeorientovala na výrobu válečnou v očekávání střetu mezi mocenskými bloky a pohlcovala stále více peněz ze státního rozpočtu. Vznikl obrovský státní dluh. Ranou pro československé hospodářství bylo i přerušení obchodních styků se Západem.
„Ekonomika nedokázala vyrábět zboží, které by odpovídalo peněžní zásobě mezi lidmi. Lidé je neměli za co utratit. Byly nedostatky v zásobování potravinami, ale především ve spotřebním zboží,“ uvedl historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma.
Už na počátku roku 1952 se vyskytly zvěsti o reformě, které způsobily nákupní kalamitu, ovšem v té době se ještě nové bankovky ani netiskly. Zato v druhé polovině roku 1952 už tehdejší ministr financí Jaroslav Kabeš skutečně zkoumal kapacitní možnosti tiskárny bankovek v Praze. Kvůli lepšímu utajení se ale mince a bankovky nakonec vyráběly na ruském území.
Pověsti o měnové reformě se opět šířily i nedlouho před jejím uskutečněním – v druhé polovině května, přispěly k tomu i změny v termínech výplaty mezd. V závodě Tatry na pražském Smíchově se roznesly zprávy, že zaměstnanci obdrží plat na delší období, aby si mohli nakoupit zboží za staré ceny, v ústeckém regionu pak zaměstnanci Pramene a Oděvního obchodu prozradili svým známým, že dostali pokyn, aby vyprodali méně hodnotné zboží.
Ve Škodovce (tehdy závodech V. I. Lenina) se objevila dokonce vyhláška, která otevřeně říkala, že je měnová reforma připravena, avšak zaměstnance uklidňovala tím, že pracující nebudou postiženi.
Devatenáctého května v Praze zavládla nákupní horečka zaměřená především na textilie a cukr. Informace se pak dostaly i do dalších měst a obchody po republice čelily náporu občanů, byť už dvacátého května přišel z vlády příkaz k zastavení dodávek do prodejen. Během týdne řada prodejen uzavřela svůj provoz pod záminkou revize a v klíčový den 30. května už obchody byly v zásadě vyprázdněné.
V týdnech před reformou tištěná média jako Mladá fronta, Lidová demokracie a Rudé právo o změně ve finanční soustavě mlčely. Komunistický režim se ale snažil přesvědčit, že se nic neděje.
Daniel Váňa z VŠE: Komunisté přiznali, že stát zbankrotoval. Vyřešili to měnovou reformou
Vždyť i den před vyhlášením reformy prezident Antonín Zápotocký, který měl jako nástupce Klementa Gottwalda za sebou ve funkci teprve pár měsíců, vystoupil s veřejným projevem, v němž tvrdil, že žádná reforma nebude.
Druhý den ovšem předseda vlády Viliam Široký peněžní rošádu ohlásil. Učinil tak v pět hodin odpoledne, kdy už měly obchody zavřeno, takže lidé nemohli využít toho, že starý systém měny a cen ještě platil do pondělí prvního června.
Úder proti „třídnímu nepříteli“, nebo ztráta pro většinu?
Peněžní reforma byla obyvatelstvu prezentována jako úder proti „spekulantským živlům“ a jako vítězství pracujícího lidu. Tezi podporovala propaganda v médiích. „Další rozvoj národního hospodářství nás staví před úkol provést peněžní reformu s cílem zvýšit kupní síly československé koruny a upevnění jejího kurzu,“ psala Mladá fronta.
„Spekulantské živly, využívajíce velkých rozpětí mezi komerčními (volnými) a přídělovými (vázanými) cenami, obohacovaly se na úkor pracujícího obyvatelstva a nahromadily mnoho peněz ve svých rukou. Záškodnická činnost Slánského bandy v průmyslu, ve výstavbě, ve vnitřním a zahraničním obchodě též způsobila velké škody financím a peněžnímu obratu státu,“ otiskl deník, který se tématu věnoval během dalších dnů v několika článcích.
Ještě šestého června měla Mladá fronta na první straně text s titulkem „Peněžní reforma – další pomoc rolníkům, zdrcující úder kulakům“. Stejně tak se ale očerňovali ti, kteří měli hodně nastřádáno a byli označováni za „křečky“.
Noviny se také snažily potvrdit souhlas obyvatelstva s reformou zveřejněním reakcí z různých sdružení a svazů. Rudé právo mělo článek s titulkem „Pracující měst i venkova jednotně schvalují provedení měnové reformy a zrušení lístkového systému“. Mladá fronta psala, že z Jilemnice hlásili: „Správné rozhodnutí“ a Trutnov hodnotí krok jako „doklad veliké péče naší komunistické strany a vlády a že ukazuje jasný zítřek a perspektivy především naší mládeži“.
V Plzni pak podle Mladé fronty očekávali, že budou v tuzemsku stejně jako v západním Německu plné obchody zboží a že pracující mají zajištěný radostný a spokojený život.
Interpretaci reformy jako boje se zbytky kapitalismu a spekulanty ale mnoho lidí nepřijalo. Setkala se s bouřlivým odporem dělnictva ve velkých závodech. Stávky se uskutečnily v přibližně 120 závodech a demonstrace v několika městech.
Historik Tůma: V prvních dnech se o plzeňských protestech neinformovalo vůbec
Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na tamějším hlavním náměstí se shromáždily tisíce nespokojených lidí, vesměs dělníků ze Škodovky. „Viděli jsme škodováky a já jsem říkal: To bude děkovná manifestace. Ale nebyla. Dělníci nesli klacky a železné pajcry a křičeli: ,Nedáme se okrádat,‘“ vzpomínal v projektu Paměť národa Miloslav Čelakovský.
Dav zamířil do budovy krajského soudu i na radnici. Z oken pak vyhazovali obrazy a busty Stalina a Gottwalda. Kromě západočeské metropole se větší nepokoje konaly například ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze. K jejich potlačení byly použity Lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti.
Vláda počítala s nepokoji. Už krátce před oznámením měnové reformy dostaly složky Lidových milic rozkaz k zahájení akce s krycím názvem Kulomet. Polovojenské složky měly zajistit klid při prosazování usnesení o měnové reformě.
Komunistické vedení bylo poprvé po pěti letech konfrontováno s otevřeným odporem proti své politice a reagovalo nekompromisně. Stávky a demonstrace byly potlačeny. Stovky osob byly zatčeny a postaveny před soud, současně proběhla vlna mimosoudních perzekucí s odpůrci peněžní reformy.
K nejtvrdším trestům patřilo nucené vystěhování, v červnu a červenci 1953 bylo například z Plzně vysídleno okolo dvou set rodin. Na rozdíl od jiných politických procesů té doby nebyly podle historiků soudy medializovány, protože komunistický režim nemohl připustit, aby proti němu povstali příslušníci dělnické třídy.
„V prvních dnech se o plzeňských protestech neinformovalo vůbec, později přišel režim s výkladem, že demonstrace začaly jako zčásti oprávněný sociální protest dělníků, protože jim nebyl smysl a obsah reformy řádným způsobem vysvětlen, ale že potom nepokojů zneužili bývalí vykořisťovatelé,“ přiblížil historik Tůma.
Režim si přínos reformy spočítal
Pro režim bylo samozřejmě důležité, jaký ekonomický přínos reforma měla. Kniha Velká peněžní loupež v Československu 1953 uvádí s odkazem na zprávu o peněžní reformě ze srpna 1953, která byla tajná, že příjmy státu z reformy činily 22 miliard korun v nové měně, přičemž čistý finanční výsledek představoval 3,5 miliardy korun. Mezi výdaji byly úhrady peněžním ústavům i položka za blíže nespecifikované „zahraniční vztahy“.
Jaké byly ztráty obyvatelstva? Jenom při výměně oběživa mělo jít o 6,8 miliardy korun v nové měně, z přepočtů vkladů údajně šlo o tři miliardy a další ztráty znamenaly přepočty pohledávek. Celkem ztráty dosahovaly 14,6 miliardy. Navíc byly zrušeny vázané vklady z měnové reformy roku 1945, které se odhadují na 80 miliard korun ve staré měně.
Zpráva uváděla, že reforma odstranila „státní dluh vzniklý z hospodaření okupantů“, ale vládu zbavila i dluhu, který vznikl „po revoluci ze schodků rozpočtového hospodaření i důsledky uvolňování vázaných vkladů“.
Měnová reforma nicméně měla ještě jeden efekt, který přesahoval hranice Československa. Byla jedním z důvodů vyloučení země z Mezinárodního měnového fondu.