Nové kolo války v Náhorním Karabachu opět otestovalo tenký led, na kterém stojí rusko-turecké vztahy. Znovu vydržel. Na opačných stranách válečné fronty stojí země kromě Kavkazu také v Libyi a Sýrii a velmocensky se přetahují ve Střední Asii nebo na Krymu. Turecko se navíc snaží působit na příbuzné národy v samotném Rusku. Přes všechno toto napětí i komplikované dějiny však prezidenti udržují zvláštní partnerství. Nutí je k tomu především odpor k západní demokracii kombinovaný s obavami, jak by blízké vztahy s Evropou mohly zatočit s jejich čím dál autoritářštějšími režimy.
Rusko a Turecko: dávní rivalové, kteří se potřebují. Jiskry konfliktu na mnoha frontách úspěšně dusí
Turecká pozice v karabašské válce je jednoznačná. Mnozí experti se shodují, že právě podpora ze strany Recepa Tayyipa Erdogana přispěla k ázerbájdžánskému útoku. A také k jeho úspěšnému provedení.
Rusko je ve složitější situaci. Chce si totiž zachovat alespoň zdání nezávislého rozhodčího. To se ukazuje jako čím dál těžší, a proto se nyní celkem jasně postavilo do role ochránce momentálně slabších Arménů. Dva tisíce ruských vojáků je budou bránit na území, které jim z Karabachu zbylo.
Rozmístění ruských sil v Karabachu
Na hranice oblasti mají podle dohody z 10. listopadu zamířit i turečtí vojáci a společně s Rusy dohlížet na dodržování příměří. Konkrétní podoba této mise se teprve ladí.
Takticky je to pro Rusko podle šéfa Ruské rady pro mezinárodní věci Andreje Kortunova úspěch. „Strategické výzvy však trvají. Především pokračuje pronikání Turecka do oblasti našeho vlivu a posílení jeho pozic. Je jasné, že Turecko bude pro Ázerbájdžán stále důležitějším partnerem. Pozice Ruska je ohrožena,“ dodává.
Staletí válek impérií
Kavkaz je tradičním místem střetů od dob, kdy byly obě země říšemi. Sílící moc ruského cara do jeho severního podhůří pronikala od konce 16. století. Zabíral to, co slábnoucí osmanský sultán nedokázal udržet.
Ruský pohled na tento proces shrnul pro list Pravda expert státního Ruského institutu strategického výzkumu Adžar Kurtov: „Turecko ovládalo velkou část Kavkazu. O území se tam v poměrně divokých válkách přetahovalo s Persií, než se konečně objevila Ruská říše, která tam ustavila pořádek a mír.“
Společná hranice se v důsledku „sbírání ruských zemí“, jak Rusové nazývají své v zásadě koloniální výpady, stále prodlužovala. Boje se rozšířily do stepi na sever od Černého moře a postupně i na Balkán. Tam se car pasoval do role ochránce křesťanských poddaných Istanbulu. Rusko-turecké války byly stálicí téměř 350 let až do první světové války.
Na vrcholu moci. Osmanská říše 1683 a Rusko 1914
Pak válčení víceméně ustalo. Nepřátelství však trvalo. Ve studené válce stály obě republiky na opačných stranách, Turecko dokonce roku 1952 vstoupilo do Severoatlantické aliance.
Turkický svět
S rozpadem Sovětského svazu ucítili politici sídlící už v Ankaře příležitost k naplnění svých velmocenských ambic. Nástrojem se stala jazyková a etnická příbuznost s některými nově nezávislými národy (čtyři středoasijské a Ázerbájdžán) i s etniky v samotném Rusku.
Turkické národy
V roce 1993 tak vznikla Mezinárodní organizace turkické kultury (Türksoy). Ta se rozmáchla od Gagauzů v Moldavsku přes kyperské Turky, Ázerbájdžán, Střední Asii, Povolží až na Sibiř.
Mezinárodní organizace turkické kultury
Turecká naděje, že se podaří proniknout do postsovětského a dokonce i ruského prostoru jako mocenská síla, však zůstala jen nadějí. „Narazila mimo jiné na jazykovou bariéru. Místní jazyky, jimž Turci říkají nářečí, zatímco všechny ty národy je považují za samostatné jazyky, nejsou navzájem srozumitelné. Takže postsovětské republiky se mezi sebou dorozumívaly rusky, zatímco Turci se s nimi museli dorozumívat anglicky,“ vysvětluje bývalý velvyslanec v Ankaře Tomáš Laně.
Výjimku tvoří Ázerbájdžánci, jejichž jazyk má s turečtinou velmi podobnou strukturu i slovní zásobu. Stejně však nesli nelibě, když z něj Turci dělali jen nářečí.
Úsilí o blízké přátelství tak zůstalo víceméně jednostranné. Symbolicky to ukazuje nabídka tureckého občanství všem jazykově spřízněným občanům jiných států. „Pokud budou mít tato etnika zájem o cizí občanství, tak to asi nebude turecké,“ směje se Laně s tím, že touha se upíná jednoznačné k pasům Evropské unie.
Hlavní náplní Türksoy tak zůstaly především folklorní festivaly a další kulturní akce. Politicky Ankara mnoho nezískala.
Specifickou dynamiku získal v roce 2014 rozpor ohledně osudu krymských Tatarů. Turecko neuznalo ruskou anexi ukrajinského Krymu a kritizuje Kreml za jejich pronásledování. „Rusové se chovají ke krymským Tatarům tak, jako se chovali ke svým národům za Sovětského svazu. Formálně mají svou identitu, ale fakticky se musejí podřizovat Rusku,“ vysvětluje Laně. Dodává však, že kromě slovní a kulturní podpory Ankara skutečnou ochranu nabídnout nedokáže.
Sýrie
Daleko dramatičtější okolnosti provází jinou válku, jejímž prostřednictvím se Rusko snaží vrátit do role globální velmoci: v Sýrii. Kreml tam stojí na straně režimu Bašára Asada, svého dávného spojence ze sovětských dob, který jeho válečnému loďstvu umožňuje kotvit v teplých vodách východního Středomoří. Pro zemi, jejíž přístavy zamrzají, je to lákadlo, které se nedá odmítnout.
Turecko naopak podporuje povstalce proti Asadovi. Motivů je řada. Nacionalistické síly v rámci osmanské nostalgie touží po záboru alespoň části syrského území. Erdogan touží po naplnění role regionální velmoci, což je status vyplývající ze schopnosti ovlivňovat dění za hranicemi. Na severu Sýrie žijí příbuzní – syrští Turkmeni. A také Kurdové, jejichž autonomii nebo dokonce nezávislosti chce Ankara za každou cenu zabránit kvůli separatistickým touhám Kurdů na vlastním území.
„Turci a Rusové spolu soupeřili pět set let, ale v posledním století se naučili vycházet spolu bez velkých třenic. Syrská válka to změnila,“ psal publicista Tim Marshall v knize Zajatci geografie vydané na konci roku 2015. Bylo čerstvě po sestřelení ruského bitevníku, který při operaci v Sýrii narušil turecký vzdušný prostor. Následovaly sankce, nejbolestněji zasáhl hoteliéry na středomořském pobřeží výpadek ruských klientů.
Napětí však netrvalo dlouho a vládci se dokázali pragmaticky domluvit. A to i v letech 2016, 2018 a 2019, kdy Turecko podniklo postupně tři invaze do Sýrie a vojensky zabralo pás území přiléhající ke společné hranici. Přes obavy světového společenství z přímého střetu dohodli Putin s Erdoganem režim rozdělení území a společných hlídek, který drží dodnes.
Rozložení sil v Sýrii – leden 2020
Libye
Na opačné straně fronty stojí obě země také v Libyi. Turci podporují Vládu národní jednoty premiéra Faíze Sarrádže uznávanou OSN, která sídlí od března 2016 v Tripolisu. Podle webu Foreign Policy to má dva hlavní motivy: posílení mocenské pozice v regionu a snahu ukořistit co nejvíc ze zásob ropy a plynu na dně východního Středozemního moře. Se Sarrádžem na konci roku 2019 podepsali smlouvu o námořní hranici, která rozezlila ostatní země v oblasti.
Rusko se naopak postavilo za Libyjskou národní armádu bývalého povstaleckého generála Chalífy Haftara. Podle mnoha mediálních zpráv mu poskytlo bojovníky soukromé Wagnerovy skupiny. K ruským motivům podle Al Džazíry patří posílení vlastní velmocenské role i instinktivní podpora sekulárnější strany konfliktu.
V tomto sporu nakonec rozhodla hrubá síla. Turecko na Sarrádžovu podporu vyslalo daleko početnější a lépe vyzbrojené jednotky, než jaké poskytlo Rusko Haftarovi. Maršál tak ukončil zpočátku nadějně vypadající ofenzivu proti vládě v Tripolisu a přistoupil na příměří.
Vynucené partnerství
Třecích ploch je tedy mezi oběma zeměmi řada. Jejich vládci však rozehráli rozsáhlejší velmocenské hry a v nich by přímý konflikt uškodil oběma.
„Navzájem se potřebují. Rusko chce vrazit klín především do NATO, a proto si chce Turecko přitáhnout z taktických i strategických důvodů co nejblíž. Je to vidět třeba na dodání protiraketového systému. Turecku jde zase o to, že pomocí Ruska se může postavit Západu, Evropě, Americe. A najít si skulinku pro prosazování svých regionálně velmocenských ambic. Není to žádné přátelství, je to spíš taktická spolupráce,“ vysvětluje Laně.
