Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Aliance v syrské válce se řídí pragmatickými zájmy

Válka v Sýrii je chaotické kolbiště, na němž se střetávají zájmy blízkovýchodních národů, náboženských sekt, regionálních i globálních velmocí. Téměř každý z asi deseti aktérů má jiné zájmy, které jdou někdy ostře proti sobě a jindy se částečně prolínají. Vznikají tak krátkodobá i dlouhodobější účelová spojenectví, jejichž hlavním heslem je, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

Bašár Asad a Vladimir Putin
Zdroj: REUTERS Autor: Alexei Druzhinin/RIA Novosti/Kremlin

Syrský režim

Bašárovi Asadovi a mnoha lidem závislých na jeho režimu jde o přežití, moc a peníze. Zemi až do roku 2011 vládli pevnou rukou. „V každém případě to byla a je diktatura. A diktatura ze své podstaty nemůže být úplně nezkorumpovaná,“ podotýká arabista Petr Pelikán z katedry blízkovýchodních studií Západočeské univerzity v Plzni. Podle něj se míra korupce se vzestupem různých ozbrojených velitelů během války ještě zvýšila.

Právě rozsáhlé rozkrádání státní pokladny bylo jednou z příčin nespokojenosti části syrské společnosti s vládou a protestů vezoucích se na vlně takzvaného arabského jara. „Ještě důležitější byly represe,“ zdůrazňuje odborník na Blízký východ z Katedry teritoriálních studií Mendelovy univerzity v Brně Marek Čejka s odkazem na potlačování svobody slova nebo věznění politických odpůrců.

Někteří však měli ještě jiné motivy, a to náboženské a národnostní, které v případě Sýrie splývají. Asad totiž patří k náboženské skupině alávitů blízké šíitskému islámu, jejíchž stoupenců bylo v Sýrii před válkou jen asi deset procent (nyní jejich podíl vzhledem k uprchlictví ostatních skupin vzrostl asi na sedmnáct procent). Celá menšina z postavení „svého“ prezidenta těžila a podle Čejky například častěji obsazovala vysoké politické nebo armádní pozice.

Přibližné rozdělení populace v Sýrii
Zdroj: Institute for the Study of War

„Nebylo to ani tolik na náboženském základě, jako spíš díky rodové příslušnosti,“ vysvětluje Pelikán. Náboženská a etnická příslušnost totiž splývají. Režim byl značně sekulární a protežoval především své příbuzné. Že se sunnitská většina stala znevýhodněnou, bylo dáno spíš rodokmenem jejích příslušníků než vyznáním.

Čejka upozorňuje, že etnicko-náboženské hranice neplatily nikdy absolutně. Část alávitů také režim kritizovala, naopak někteří příslušníci ostatních skupin s ním spolupracovali. Asad se mimo jiné opíral o představitele dalších menšin včetně křesťanů nebo do určité míry drúzů.

Syrskému prezidentovi se nakonec ve válce podařilo s podporou Ruska a Íránu přežít nejkritičtější chvíle. Obzvlášť bez podpory Ruska by se jeho režim zřejmě neudržel. Nyní konsoliduje svou moc a snaží se postupně dobývat území, která ještě nemá pod kontrolou.

Syrští sunnitští Arabové

Většinu syrské populace tvoří sunnitští Arabové. Před válkou jich bylo asi šedesát procent. Pokud se zřekli politických a společenských ambicí, mohli svou víru praktikovat a těšili se té míře svobody, kterou jim Asadova diktatura ponechala. Celkově však byli znevýhodněni. „Nenarodili se do těch ,správných‘ rodin,“ glosuje to Pelikán.

Když se někteří sunnité, například Muslimské bratrstvo, pokusili o protlačení náboženství do veřejného života, režim je vždy tvrdě potlačil.

Svoboda tisku. Čím tmavší, tím méně svobodný
Zdroj: Reportéři bez hranic

Právě oni tvořili jádro demonstrantů požadujících konec Asadovy vlády. Časem se však ukázalo, že jejich představy o budoucnosti jsou velmi roztříštěné. Pokrývají pestrou škálu od demokratů přes zastánce tradičního klanového uspořádání až po náboženské fanatiky.

Posledně jmenovaní se nakonec ukázali jako nejhlasitější a nejsilnější. Pelikán říká, že nikdo neví, jaká část sunnitů se nakonec radikalizovala. Čejka podotýká, že jich rozhodně byla menšina. Mnozí islamisté pak společně s radikální částí sunnitských Arabů ze sousedního Iráku, kteří se po americké invazi také ocitli v horším postavení, vytvořili teroristickou organizaci Islámský stát.

Díky kontrole ropných polí, podpoře některých bohatých rodin z Perského zálivu a účinné propagandě lákající odhodlané sunnitské bojovníky z celého světa (Čejka upozorňuje na výrazně vysoké zastoupení Tunisanů) se jim podařilo vytvořit a několik let udržet vlastní státní strukturu na poměrně rozsáhlém území.

Naplnění jejich představy o utopickém státu však nakonec rozdrtil tlak ze všech stran: od Asadova režimu a Rusů z jihozápadu, od Kurdů a Američanů ze severu a od irácké vlády podporované Američany z jihovýchodu.

Ostatní radikální sunnité se přidávali k mnoha dalším menším skupinám. Některé byly hračkami v rukou šejků z Perského zálivu, jiné měly podporu z Turecka a ještě další ze Spojených států, vyjmenovává Pelikán. Po porážce takzvaného Islámského státu se část jeho bojovníků rozptýlila v těchto skupinách.

Na počátku války dostávaly opoziční skupiny jako Svobodná syrská armáda zahrnující i některé nábožensky radikálněji smýšlející frakce podporu také od Západu nebo Izraele, jejichž hlavním nepřítelem byl Asad. Zafungovalo heslo z úvodu o nepřátelích nepřátel, které je leitmotivem celé války. Podpora však postupně mizela s tím, jak se vyjevovala pravá podoba velké části protiasadovské opozice. Islamisté postupně ztratili všechna území až na oblast kolem Idlíbu, kde jsou koncentrováni dnes.

Umírnění sunnité částečně přežívají na územích kontrolovaných Asadem podobně jako před válkou a částečně utekli ze země.

Syrští Kurdové

Asi deset procent syrské populace tvoří Kurdové (příbuzní Peršanů) vyznávající většinou sunnitský islám. Žijí hlavně na severu země u hranic s Tureckem a Irákem, kde jsou za hranicemi početnější kurdské populace.

Před válkou byli podobně jako sunnitští Arabové také druhořadou skupinou obyvatel, která směla žít relativně svobodně, pokud se vzdala politických nebo společenských ambicí.

Povstání proti Asadovi a začátek války posílily touhu, která byla mezi jejich částí živá vždy: sjednocení Kurdů ze Sýrie, Turecka, Iráku a Íránu v jednom vlastním nezávislém státu. A když ne to, tak alespoň autonomie v rámci Sýrie podobná té, které se těší Kurdové v sousedním Iráku.

Radikální část kurdské společnosti byla díky tomuto snění na válku připravena. Organizačně vycházela z hnutí, které mezi tureckými Kurdy šířil Abullah Öcalan. To stálo na směsi nacionalismu, sekularismu a radikálního marxismu.

Díky pomoci Kurdů ze zahraničí i přímé vojenské akci Spojených států, Francie a dalších zemí dokázali odrazit rozmach samozvaného Islámského státu na severovýchodě Sýrie a dobýt rozsáhlá území, daleko větší, než která obývali před válkou. Vybojovali mimo jiné bohatá ropná naleziště u hranic s Irákem.

Díky vlastním vojenským úspěchům a vyčerpanosti Asadova režimu bojujícího s radikálními sunnitskými uskupeními se jim podařilo vytvořit si širokou autonomii v rámci Sýrie. S Asadem také drželi pragmatické příměří tváří v tvář náboženským fanatikům a Turkům, kteří naopak považují jakékoliv projevy kurdské autonomie za ohrožení vlastní bezpečnosti.

Nyní jsou terčem turecké ofenzivy. Američané řekli, že se stáhnou, a tak Kurdové musí spoléhat na Asada s vidinou, že jejich dosavadní široká autonomie může být značně okleštěna.

Rozložení sil v Sýrii – říjen 2019
Zdroj: syria.liveuamap.com

Turecko

Snahy o potlačení kurdských představ o autonomii, nebo dokonce nezávislosti jsou jednou z hlavních motivací Turecka k zapojení do syrské války. Turečtí kurdští separatisté z existence autonomního zázemí v Sýrii i v Iráku dlouhodobě těží, říká Pelikán.

Z tureckého pohledu nejčernější scénář příběhu o svobodném Kurdistánu končí ztrátou asi šestiny území vlastního státu. A s něčím takovým se v dějinách dobrovolně smířila jen mizivá menšina vládců.

Motivací je však víc. První je mocenská. Turecko aspiruje na roli regionální velmoci, což je status vyplývající ze schopnosti ovlivňovat dění za hranicemi. To se Turkům, jejichž příbuzné národy žijí kolem Kaspického moře a ve střední Asii a jen řídce na jih od hranic, příliš nedařilo. Nyní mohou prokázat, že na něco takového mají sílu, schopnosti a odhodlání. Mohou se alespoň v představách vrátit do dob osmanské říše, která kdysi ovládala celý Blízký východ.

Další motivací jsou syrští Turkmeni, jedni z mála tureckých příbuzných v oblasti. V Sýrii jich žije asi milion především na severozápadě u hranic s Tureckem. Ani jim se před povstáním pod Asadovou nadvládou nedařilo nejlépe, a proto se většinou zapojili do revoluce a poté do války na straně opozice. Jejich ochrana se pro Erdogana stala důvodem k plnému zapojení do situace.

Vlajka syrských Turkmenů
Zdroj: Wikimedia Commons

Po letech financování, dodávek zbraní a další skryté podpory Turkmenů a jiných opozičních sil se Erdogan rozhodl pro přímý zásah v Sýrii. V létě roku 2016 zahájil operaci Štít Eufratu, při níž využil klesající síly Islámského státu a dobyl na něm oblast kolem města Al-Báb přiléhající k hranicím. Dokázal tak získat bezpečné území pro své soukmenovce a rozdělit síly svých hlavních nepřátel Kurdů.

Malou kurdskou enklávu na západ od Al-Bábu v oblasti kolem města Afrin se rozhodl dobýt na začátku roku 2018 při operaci Olivová ratolest. To se mu podařilo a získal souvislý pás území za hranicemi. Ten navazuje také na oblast kontrolovanou sunnitskými islamisty v Idlíbu. Na jejich ochranu vybudoval Erdogan několik stanovišť u hranic.

Operace Štít Eufratu. Zeleně turečtí, opoziční a islamističtí ozbrojenci, červeně vládní vojska, žlutě kurdské Syrské demokratické síly, černě Islámský stát
Zdroj: Wikimedia / SyrianCivilWarMap.com
Operace Olivová ratolest. Zeleně turečtí, opoziční a islamističtí ozbrojenci, červeně vládní vojska, žlutě kurdské Syrské demokratické síly
Zdroj: Wikimedia / SyrianCivilWarMap.com

Třetí motivací aktivního zapojení do války jsou migranti a uprchlíci. Do Turecka jich ze Sýrie utekly miliony a přes tři a půl milionu jich v zemi zůstává. Ekonomický růst se zpomaluje a pro takto početnou skupinu lidí bez zázemí, dobré znalosti jazyka nebo kontaktů je čím dál složitější vyžít. Jejich přežití lepí státní kasa a společností se nese nesnášenlivost. „Pokud se jim podaří tímhle způsobem alespoň některých z nich zbavit, tak to bude pro Turecko velká úleva, protože představují hodně velkou zátěž,“ vysvětluje Pelikán.

Erdoganův plán je na první pohled jednoduchý: vytvořit zónu, do níž by Syřany odvezl, a tak se jich zbavil. Při bližším ohledání má však trhliny. „Řada z těch obyvatel, kteří tam budou odsunuti, z té oblasti nepocházejí. Pořád budou vnitřními uprchlíky,“ upozorňuje Čejka.

Další trhlinou je, že nikdo kromě Turecka si zónu nepřeje. Není také jasné, kdo by území spravoval. Pokud by to měli nadále být Turci, stálo by je to spoustu peněz i životů hlídkujících vojáků a policistů. Není ani jisté, že se jim oblast vůbec podaří dobýt.

Čejka také upozorňuje, že části území, které si Turecko vytyčilo jako cíl své operace, byly před válkou obývány Araby nebo Turkmeny a Kurdové v nich byli v menšině. A dodává poslední Erdoganovu možnou motivaci: ukázat se na vnitropolitické scéně jako silný a rozhodný vůdce.

Írán

Dalším státem aspirujícím na status blízkovýchodní velmoci je Írán vedený šíitským teokratickým režimem. Ten je v uskutečňování svých představ o dost dál než Turecko. Podporuje Hútíje v Jemenu, kteří dělají těžkou hlavu největším regionálním konkurentům Saúdům. Má značný vliv na Hizballáh formující libanonskou politiku a komplikující život Izraeli, ovlivňuje od americké invaze politiku Iráku skrze tamní šíity a dlouhodobě spolupracuje s Asadem v Sýrii.

Spojenectví Asada s ajatolláhy v Teheránu je opět založeno na nepřátelství okolního světa. Oba jsou protivníky sunnitských států v čele se Saúdskou Arábií, oba by rádi viděli místo Izraele na mapě nápis Palestina a oba jsou párii mezinárodního společenství, s nimiž se málokdo vůbec baví. Trochu na sebe zbyli.

Spojuje je sice příbuznost alávitů se šíity, ta je však složitá. Mnozí šíitští duchovní nepovažují alávity vůbec za muslimy. Většina jich však od 70. let 20. století alávity přijímá. Čím dál důležitější je proto pro Írán podle Pelikána v Sýrii také ideologické působení.

Írán poskytoval po celou dobu války Asadovi především pomoc v podobě financí, potravin, zásob nebo paliva. Oba státy byly a stále jsou obchodními partnery. Čejka v Sýrii viděl například řadu íránských aut.

Teherán však dodával i vojenské poradce, zbraně a technologie. Posílal také vojáky, ovšem jen v malé míře Peršany. „Hlavní masa kanonenfutru byly oddíly šíitských Pákistánců a šíitských Afghánců,“ říká Pelikán a popisuje, že na íránských hřbitovech je řada pomníků takzvaných novodobých mučedníků z těchto dvou etnik.

Když Írán pomohl Asadovi dobýt většinu povstaleckých území, vybudoval na začátku roku 2018 společně s Rusy stanoviště kolem oblasti Idlíbu, poslední bašty opozice a islamistů.

Saúdská Arábie a státy Perského zálivu

Posledním blízkovýchodním režimem toužícím po velmocenském postavení jsou Saúdové. Vládnoucí rodina se hlásí k wahhábistické tradici, což je jedna ze silně konzervativních interpretací sunnitského islámu.

Třicetimilionová země se nemůže populačním významem rovnat osmdesátimilionovému Turecku ani podobně lidnatému Íránu. Na rozdíl od nich nemá dům Saúdů ani žádnou vlastní velkou historii srovnatelnou s rozmachem Persie či Osmanů.

Anamorfovaná mapa Blízkého východu. Velikost odpovídá počtu obyvatel
Zdroj: Ourworldindata.org

Má však trumfy v rukávu. Za prvé je strážcem Mekky, což hraje v islámském světě významnou roli. Za druhé disponuje obřími příjmy z ropy a zemního plynu.

Za třetí se Saúdové dokázali domluvit se Spojenými státy i celým Západem na nerozborném spojenectví. To je chrání před sankcemi i přesto, že je Saúdská Arábie podle Freedom House osmým nejnesvobodnějším státem světa (Írán pětadvacátým) a podle Reportérů bez hranic devátým nejrepresivnějším režimem vůči tisku (Írán jedenáctým). Zároveň platí po celém světě včetně západních zemí za šiřitele fundamentalistických wahhábistických interpretací islámu a nese část odpovědnosti za největší humanitární krizi současnosti v jemenské válce.

S touto výbavou a téměř neomezeným rozpočtem se Saúdové vrhli do syrské války na straně protiasadovské opozice a především její radikálnější sunnitské části. Nabídli to, čeho mají dostatek: peníze, zbraně a diplomatické krytí.

Podobně jsou na tom i další státy Perského zálivu. Často tvrdé diktatury zasypané petrodolary si začaly zkoušet, čeho se za peníze dá dosáhnout. Jednotlivé rodiny si vydržovaly ozbrojené skupiny, které pak bojovaly proti Asadovi, ale i mezi sebou navzájem. Střetávaly se třeba skupiny podporované Katarem s jednotkami placenými Saúdy, upozorňuje Pelikán.

Ten také dodává, že v bohatých ropných monarchiích jsou rodiny, které podporovaly konkrétně takzvaný Islámský stát. Tamní režimy proti tomu většinou nijak nezasahovaly.

Výsledky tohoto působení nakonec nejsou valné. Islamisté jsou rozhádaní a od vstupu Ruska do války na ústupu.

Izrael

Další blízkovýchodní velmocí je Izrael. Devítimilionový populační trpaslík, který bojuje o přežití. Většina režimů i populací v regionu by byla radši, kdyby si Židé v Palestině žádný stát nevybudovali. Stejně na tom byl i syrský režim v roce 1967, když zahájil společně s Jordánskem, Egyptem a Irákem šestidenní válku proti Izraeli. Prohrál a Sýrie přišla o strategicky významnou pohraniční pramennou oblast Golanských výšin, kterou Izraelci od té doby okupují.

Prohra vedla k pádu režimu v Damašku a nastolení vlády Háfize Asada, otce současného prezidenta. Ten v nenávisti k Izraeli pokračoval a v roce 1973 se ho pokusil se stejnou koalicí zničit znovu v Jomkipurské válce. I tentokrát Arabové prohráli.

Egypt a Jordánsko se pak rozhodly najít s Izraelem společnou řeč, uznaly jeho existenci a navázaly s ním opatrné vztahy. Sýrie k tomu však nikdy nepřistoupila a oficiálně je s Izraelem, který neuznává, nepřetržitě od jeho vzniku v roce 1948 až dodnes ve válečném stavu.

Pro Izrael tak hlavního nepřítele představuje Asadův režim, jehož každé oslabení je vítané. Stejně vítaná je každá ztráta jeho posil z Íránu nebo Hizballáhu, tedy aktérů hlásajících otevřené nepřátelství vůči Izraeli. Právě proti nim tedy izraelská armáda a tajné služby míří v syrské válce své operace včetně náletů. Bojové letouny často do Sýrie směřují přes libanonský vzdušný prostor, upozorňuje Pelikán.

Logika spojenectví s nepřítelem nepřítele hraje roli i v tomto případě, který je možná nejneočekávanější. Izrael totiž podporoval opoziční skupiny bojující proti Asadovi, mezi nimiž se našli i lidé inklinující k fundamentalismu. Dodával jim lehké zbraně nebo poskytoval lékařskou pomoc, jak letos v lednu přiznal odcházející náčelník izraelského generálního štábu Gadi Eizenkot.

Rusko

Syrská válka nemohla zůstat bez povšimnutí států, které aspirují na roli globální velmoci. Právě schopnost ovlivňovat konflikty v dalekých zemích je hlavním definičním znakem členů elitního klubu.

Pro Rusko bylo zapojení jasnou volbou. Asadův režim je totiž jedním z posledních věrných spojenců z dob Sovětského svazu. Od sedmdesátých let poskytoval kremelským plánovačům námořní základnu v Tartúsu mimořádně ceněnou jako jedinou možnost kotvit v teplém moři. Nabídku nikdy nestáhl.

Poté, co se Vladimir Putin rozhodl jít cestou konfrontace se Západem a napadl v roce 2008 Gruzii, začal do tartúské základny investovat. Když Putin o tři roky později viděl osud libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, rozhodl se přijmout roli ochránce všech vládců ohrožených Západem, jak poznamenává ruský novinář Michail Zygar v knize Všichni muži Kremlu.

Tato kombinace motivů vedla zpočátku syrského konfliktu k tiché podpoře Asada. Na podzim 2015 to vypadalo, že opozice vyhraje, a Putin se rozhodl dostát své nové roli. Na pozvání Asada, tedy jako jediná de iure legální zahraniční vojenská síla v zemi, zahájil rozsáhlou vojenskou akci. Ta vedla k vytlačení organizace Islámský stát, dobytí většiny území ovládaných opozičními a islamistickými silami, konsolidaci Asadovy moci a ustavení další ruské vojenské základny, tentokrát letecké v Hmímímu.

Syrská kampaň se tak dá považovat za jeden z největších Putinových úspěchů. Splnil totiž všechny cíle, které si vytkl: prokázal schopnost ovlivnit válku daleko za hranicemi, zachoval a rozšířil vojenskou přítomnost ve strategicky významném regionu a dostál své pověsti úspěšného ochránce diktátorů ohrožených Západem.

Jako bonus jeho vojáci a spojenci zabili řadu islamistů pocházejících z ruského severního Kavkazu a střední Asie, kteří vyslyšeli „volání“ chalífátu a po případném návratu domů by mohli pro Rusko představovat bezpečnostní hrozbu.

Během války se Rusko jednou dostalo do krizové situace s Tureckem, které v Sýrii bojuje na druhé straně barikády. Hned na počátku angažmá na podzim 2015 Turci sestřelili ruský letoun. Následovaly protiturecké sankce včetně zastavení proudu ruských turistů na turecké pláže. Po nějaké době se však vztahy vrátily do starých kolejí. Putin i Erdogan hrají větší geopolitické hry, v nichž si vzájemné nepřátelství nyní nepřejí.

Karty se však mohou obrátit a domácímu publiku mohou Putin i Erdogan díky kontrole veřejné diskuse v zemi snadno prodat i náhlý obrat politiky vůči druhé zemi. S novou tureckou ofenzivou v severní Sýrii a Asadovým, tedy i ruským slibem podpory Kurdům totiž hrozí nové konflikty.

Spojené státy a Evropa

Syrská válka přilákala rovněž pozornost geopolitických stratégů, vojenských plánovačů, politických analytiků a výrobců zbraní ze Spojených států. Administrativa Baracka Obamy zpočátku podporovala opozici proti Asadovi. Zdálo se, že slibuje demokratizaci, oslabení amerického nepřítele Íránu a možná i uklidnění vztahů se spojencem Izraelem.

S drobením opozičních sil a jejich radikalizací se však americká politika dostala do slepé uličky. Podpora jednotlivých opozičních skupin dokonce občas vyústila v jejich vzájemné boje. Objevovaly se tak absurdní situace, kdy na sebe v roce 2016 střílely například Brigáda rytířů spravedlnosti vyzbrojená CIA a Syrské demokratické síly vyzbrojené Pentagonem, jak přiznali američtí představitelé.

Američané postupně podporu protiasadovské opozici stahovali na minimum, což pokračovalo za prezidentství Donalda Trumpa. Posledním spojencem zůstali Kurdové, jejichž agenda byla lidem ve Washingtonu nejbližší. Spojenectví s nimi slibovalo společný boj proti takzvanému Islámskému státu, trvalý destabilizační faktor pro Asadův režim, zaručenou přítomnost ve strategicky významné oblasti i přátelský útvar kontrolující ropná pole.

Trump se však nakonec rozhodl tuto alianci ukončit. Dal přednost Turecku, spojenci z NATO. Zda se ze Sýrie stáhne úplně, není dosud jisté. Překvapivých obratů už Trump během své vlády předvedl řadu.

Do bojů se zapojili také vojáci z Francie a Británie. „Zdá se, že si tam řešili zbytky svých koloniálních zájmů. Nebyli však tak silnými hráči,“ říká Pelikán. Evropa nakonec vnímala celý konflikt především optikou migrace.