V rámci dělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz v září 1939 na základě paktu Molotov-Ribbentrop padly do sovětského zajetí tisíce polských důstojníků a dalších lidí. Sovětský diktátor Josif Stalin je posléze označil za „nacionalisty a kontrarevoluční aktivisty“ a svým rozkazem je nechal zavraždit. Sovětská tajná policie NKVD tak v Katyni i na jiných místech na jaře 1940 postřílela na 22 tisíc Poláků – kromě důstojníků také intelektuály, duchovní nebo policisty. Po válce sovětský režim masakr popíral a vinil z něj německé nacisty, kteří po napadení SSSR oblast obsadili a objevili i hroby zavražděných. Až před 30 lety, 13. dubna 1990, se Sovětský svaz poprvé oficiálně přiznal k masakrům.
Informace o nálezu masových hrobů polských důstojníků v lese u vesnice Katyň na západě Ruska německými vojáky zveřejnily nacistické sdělovací prostředky v březnu 1943. Berlín označil za viníky hromadné vraždy Sověty, což zpočátku vypadalo jako nechvalně známá hitlerovská propaganda. Moskva hned obvinila z masakru Němce a nepřímo dokonce i polskou exilovou vládu, se kterou dočasně přerušila diplomatické styky.
O vykonání jednoho z nejmasovějších zločinů druhé světové války rozhodli v březnu 1940 sovětský vůdce Josif Stalin, šéf sovětské diplomacie Vjačeslav Molotov a další členové tehdejšího moskevského vedení. Seznamy zajatců připravil Lavrentij Berija, tehdejší šéf ministerstva vnitra.
Celkem stalinská policie NKVD postřílela v katyňském lese, v Charkově a na dalších místech na 22 tisíc Poláků. Kromě 15 tisíc vysokých důstojníků byli mezi oběťmi také intelektuálové, policisté, duchovní a další. Mezi oběťmi masakru byly podle historiků i přibližně tři stovky Čechů.
Poláci byli internováni v ruském Kozelsku a Ostaškově a v ukrajinském Starobělsku. V dubnu až květnu 1940 byli převezeni do táborů sovětské tajné policie NKVD, odkud byli deportováni k místům hromadných poprav. Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech – Katyň, Ostaškov a Starobělsk.
Výstřel vstoje
Pravda o zločinu začala vyplouvat na povrch již během války. Mezinárodní komise vyslaná do Katyně z iniciativy Němců v roce 1943 uvedla důkazy o tom, že důstojníci byli povražděni před příchodem wehrmachtu. Také norimberský soud po válce neprokázal německou vinu a sovětská vláda poté zachovala o věci na desítky let mlčení.
„V Katyňském lese na podzim roku 1941 prováděly německé okupační úřady hromadné popravy polských válečných zajatců,“ zazněl závěr sovětské komise ke Katyni v roce 1952.
Až v 90. letech byly u ruských vesnic Mednoje a Jamok a poblíž dnes již ukrajinského Charkova nalezeny další masové hroby. Sověti zabíjeli své oběti vstoje výstřelem do týla a některé probodli bajonetem užívaným výhradně Rudou armádou.
Důvodem k likvidaci polských důstojníků prý byla Stalinova touha po odplatě za porážku Rudé armády v roce 1920, kdy Poláci zabránili postupu bolševiků na západ, a Stalinovo rozhodnutí zbavit polský národ jeho intelektuální a armádní elity.
Polské prolomení tabu
Polský oficiální tisk poprvé otiskl důkaz o sovětské vině za Katyň v únoru 1989. Byla jím zpráva komise Polského červeného kříže, který v roce 1943 exhumoval přes čtyři tisíce mrtvých z osmi hromadných hrobů v katyňském lese. Dokument dokázal, že polští důstojníci byli zavražděni koncem března až začátkem května 1940, tedy více než rok před německým vpádem do SSSR.
Pravdu, již delší dobu obecně uznávanou na Západě, přiznal až v dubnu 1990 tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov. „Sovětský svaz vyjadřuje hluboké politování nad katyňskou tragédií a prohlašuje, že je to jeden z nejtěžších zločinů stalinismu,“ znělo v oficiální zprávě.
Důkazy o zločinu Moskva zveřejnila v říjnu 1992, kdy ruský prezident Boris Jelcin předal polskému prezidentovi Lechu Walęsovi dokumenty o zločinu a za masakr se omluvil.
Krátké tání a rychlé zamrznutí
V dubnu 2010 ruská Duma přijala rezoluci, v níž odpovědnost za masakr připsala Stalinovi. Federální archivní agentura zveřejnila na internetu část historických dokumentů o události. Tehdejší premiéři Ruska a Polska Vladimir Putin a Donald Tusk se společně poklonili obětem.
Tání v polsko-ruských vztazích pak mělo vyvrcholit společným pietním aktem na nejvyšší úrovni. Uctít památku obětí se do Katyně vydal tehdejší polský prezident Lech Kaczyński. Letadlo, v němž kromě něj byly desítky vysoce postavených politiků, vojáků a duchovních, se ale zřítilo při přistání na letišti ve Smolensku a katastrofu nikdo nepřežil.
Po ruské vojenské agresi vůči Ukrajině v roce 2014 se však vztahy prudce zhoršily. Kreml se začal vracet k relativizaci stalinských zločinů a loni se u příležitosti 80. výročí začátku druhé světové války rétoricky ostře s Poláky střetl. Jablkem sváru bylo především ruské popírání spojenectví Sovětů s nacisty po paktu Molotov-Ribbentrop a role Rudé armády při okupaci Polska v září 1939.
Letos se také v ruských médiích závislých na Kremlu znovu objevuje zpochybňování sovětské odpovědnosti za Katyň. V podobném duchu hovoří i někteří poslanci.
Opoziční politik Grigorij Javlinskij na to reagoval: „Pokusy vybudovat údajně postsovětské Rusko na základě pocitu kontinuity a za vtělení lží předchozích 75 let znemožňují posunout kvalitativně kupředu budování státu a ekonomiky i najít pro Rusko jeho roli a místo ve světě.“
