Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova, jehož téměř všichni členové pěvecké části zahynuli na palubě letadla Tu-154, které se zřítilo do Černého moře, patří ve světě k nejznámějším ruským uměleckým tělesům. Během své takřka devadesátileté existence byl často u událostí, při nichž se „psaly dějiny“. Především ty sovětské a ruské.
Armádní soubor byl založen v roce 1928 na popud sovětského maršála a tehdejšího ministra obrany Klimenta Jefremoviče Vorošilova, který jeho sestavením pověřil Alexandra Vasiljeviče Alexandrova, mladého profesora hudby na Moskevské konzervatoři a později i autora sovětské hymny. Existují domněnky, že se sám Stalin do celé věci zapojil a zasadil se o to, aby měl soubor domovské sídlo v Moskvě.
První vystoupení souboru se uskutečnilo 12. října 1928 v Ústředním domě Rudé armády v Moskvě a tehdejší Soubor rudoarmějské písně tvořilo 12 mužů - osm zpěváků, dva tanečníci, harmonikář a recitátor. Do roku 1933 se však toto armádní hudební uskupení rozrostlo až na 300 členů. V posledních letech tvořilo soubor 186 členů, včetně devíti sólistů a 64 zpěváků v mužském sboru, 38 členů orchestru a 35 tanečníků a tanečnic.
Mobilizační efekt Svaté války
Hned na konci 20. let absolvoval soubor turné v nejvzdálenějších koutech Sovětského svazu, kde svými písněmi povzbuzoval dělníky při stavbě Dálněvýchodní dráhy a elektrifikaci Transsibiřské magistrály.
Důležitou mobilizační úlohu pak sehrál především v průběhu druhé světové války, kdy se SSSR musel od června 1941 bránit vpádu Hitlerových vojsk. Na frontě i v týlu uspořádal soubor během válečných let na 1500 vystoupení pro vojáky Rudé armády s cílem pozvednout jejich bojovou morálku.
Ikonickým šlágrem Alexandrovců té doby se stala píseň „Svatá válka“ se silným mobilizačním nábojem. Traduje se, že za války patřila k rudoarmějcům stejně neodmyslitelným způsobem jako tank T-34 nebo samopal PPŠ-41. „Posilovala lidi na duchu a armádu vedla k vítězství,“ zavzpomínal na skladbu před několika lety veterán Anatolij Kozlov, který se svou jednotkou bojoval u Stalingradu a došel až do Vídně.
Účinek Svaté války, která je dodnes pro Rusy jednou z největších národních písní - po boku Kaťuši či Kalinky - uznal i britský premiér Winston Churchill. Poté co ji, právě v podání Alexandrovců, vyslechl na Jaltské konferenci v roce 1945, neváhal na její adresu prohlásit, že se jednalo o tajnou hudební zbraň sovětské armády.
Celosvětový úspěch
Na mezinárodní scéně Alexandrovci zazářili v roce 1937 na Světové výstavě v Paříži, kde obdrželi hlavní cenu poroty. Na cestě z francouzské metropole se zastavili v Praze, kde vystoupili 28. září 1937 ve Smetanově síni Obecního domu. Pak zahráli i v Ústí nad Labem.
Po skončení druhé světové války se opakovaně vrátili koncertovat nejen do Československa, ale i do řady dalších zemí, nejen těch, které se vzápětí staly součástí tzv. východního bloku. V éře studené války byli Alexandrovci hýčkaným vývozním artiklem Sovětského svazu a propagandistickým nástrojem jeho vlivu („soft power“) hlavně v komunistických státech. To už ovšem pod vedením Alexandrova syna Borise, který soubor převzal po otcově smrti v roce 1946 a šéfoval mu až do druhé poloviny 80. let.
Atmosféra konce železné opony a ideologického soupeření mezi Západem a Východem se promítla i do aktivit souboru, který takto v červenci 1990 zazpíval u Berlínské zdi (u příležitosti jejího pádu) skladby britské skupiny Pink Floyd. Zazněla mj. protiválečná píseň „Bring the Boys Back Home“. Rockový koncert „The Wall – Live in Berlin“ sledovalo na místě skoro půl milionu lidí. Symbolický význam účasti Alexandrovců spočíval v tom, že v Berlíně vystoupili mnohokrát předtím, včetně velkolepého „Mírového koncertu“ v roce 1948, kdy se naopak železná opona začala spouštět.
Popularitu, převážně mezi mladším publikem, získali na počátku 90. let také díky spolupráci s finskou skupinou Leningradští kovbojové, se kterou absolvovali světové turné. Unikátní kombinaci vojenských písní s rokenrolem v podání „kovbojů“ zachytil finský režisér Aki Kaurismäki ve svém kultovním dokumentu Totální balalajková show (1994).
Ruští vojáci na Krymu? Podle Alexandrovců „zdvořilí lidé“
V posledních letech vzbudil armádní ansámbl pozornost svým výrazným politickým angažmá v otázce předloňské ruské okupace Krymu, na jejíž počest secvičil hymnu pod názvem „Zdvořilí lidé“. „Zdvořilé helmy, zdvořilé tváře, zdvořilé jsou dokonce i obrněné vozy,“ zapěl soubor při turné na zabraném poloostrově, o jehož anexi se podle Alexandrovců postarali „zdvořilí lidé“. Co si pod tímto označením představit?
„Alexandrovci prostě slaví vojáky, o nichž prezident Putin nejprve řekl, že neexistují (že je to místní krymská domobrana), ale o měsíc později je vyznamenal. Slaví vojáky, kteří razí nový typ války – válku 'zelených mužíků' (tak jim říkají Ukrajinci), vojáků v uniformách bez insignií, kteří se prostě zjeví a už se nenechají vytlačit,“ zhodnotil propagandistickou ódu Zbyněk Petráček v komentáři pro Lidové noviny z dubna 2014.
