Jako jedna z mála českých novinářů může vývoj tamních poměrů v řádu několika let srovnávat. Barbora Šámalová se znovu vydala do nejizolovanější země světa, aby českým divákům popsala nejen zrežírované kulisy tamních oslav, ale také běžný život lidí, jejichž možné sny o prosperitě na pozadí bídy utváří vládnoucí režim.
Právě pompézní oslavy 70 let od založení Korejské strany práce učinily ze severokorejské metropole o něco barevnější místo, než je obvyklé. Podle Šámalové se však obraz Pchjongjangu dlouhodobě přeci jenom mění. „Centrum se revitalizovalo, přibyly nové budovy, nové obytné bloky a je větší provoz. Na ulici uvidíte více aut, více obchodů i zboží a pestřejší odstíny lze vidět i v módě. Klasické šedivé severokorejské uniformy rozbíjí oblečení západního střihu,“ popsala zpravodajka.
Zdání města, které uvolňuje otěže chladné režimní disciplíny, ale může klamat. Pchjongjang totiž zčásti slouží jako vzorové místo, které má odvrátit pozornost od situace v jiných koutech země. Metropole je také často jediné místo, kam se mohou dostat zahraniční návštěvníci - navíc v předem jasně vymezených trasách.
„Pchjongjang není KLDR. Je to její výkladní skříň; město, ve kterém mohou žít jenom prominenti. Stačí vyrazit kousek mimo a vše vypadá úplně jinak... Lidé z neziskových organizací mi potvrdili, že situace v regionech rozhodně není dobrá. Lidé stále živoří, aby zajistili základní potřeby, jako je tekoucí voda a dostatek potravin.“ dodává Šámalová.
Nedostatek zemědělské infrastruktury, což jsou například i zavlažovací systémy, je podle agentur viditelný zvlášť v pohraničí, kde suchá a tvrdá půda Severní Koreje navazuje na zelená pole v Číně. OSN sice poskytuje dodávky jídla školám a nemocnicím, ale nasytit skoro 25 milionů Severokorejců nedokáže.
