Česká televize si v koprodukci s francouzsko-německou stanicí Arte vytkla za cíl natočit film o Václavu Havlovi, který by obsáhl celý jeho dramatický, místy absurdní, ale vždy plnohodnotný život. Nelehký úkol byl svěřen režisérce Andree Sedláčkové, která kromě filmové praxe (Oběti a vrazi, Musím tě svést, Fair Play) v sobě snoubí jak pohled, řekněme, český, tak i zahraniční, neboť několik let žila a pracovala ve Francii. Nejenom přítomnost těchto dvou aspektů dala vzniknout působivému snímku Život podle Václava Havla, který zdánlivě jednoduchou formou vypráví složitý životní příběh neobyčejné osobnosti, jakou Václav Havel bezpochyby byl.
Jak sama režisérka přiznala, dosti dlouho se trápila nad tím, jak námět uchopit. Aby se vyhnula dokumentaristickému klišé tzv. „mluvících hlav“, kdy různé osobnosti vzpomínají nebo vyjadřují svůj názor na ústřední postavu, zvolila zcela osobní přístup. Film doprovází vlastním komentářem, který někdy působí snad až příliš školsky, většinou však dodává autentičnost a především známým událostem emotivní podtext, který zdařile poutá divákovu pozornost v přehledném rámci. Lineárně se před ním odvíjí naprosto fascinující ojedinělý příběh muže, kterému sudičky položily na bedra přetěžký úděl.
Je prokázáno, že v umění, kam se dnes již dokument směle zařadil, bývá jednoduchost to nejtěžší. To potvrzuje i dílo Sedláčkové. Aby mohla Havlův příběh vyprávět jen za pomoci jeho autentických citací a svého doplňujícího komentáře, musela film vystavět z archivních záběrů, které bylo nutno bedlivě dohledat a umně seřadit. Zde se uplatnila její již několikrát oceněná střihačská zručnost a zkušenost. Snímek má rytmus, spád a přitom obsahuje vše podstatné i s potřebnou filmařskou nadstavbou, aby nepůsobil jen a pouze jako faktografický kaleidoskop.
Celek je vyvážený, i když pro poučeného českého diváka se místy může jevit jako zbytečně přehlcený známými fakty. Je však zapotřebí si uvědomit, že film je určen i pro zahraniční distribuci a zajisté taky pro školy. Navíc paměť lidstva bývá velmi mělká a nikdy neškodí si připomínat i poměrně známé skutečnosti. Vypravěčský oblouk Andrey Sedláčkové působí díky své kompaktnosti, neboť přehledně dává skutečnosti a události do souvislostí, které jsou výmluvnější než jakýkoli, byť i zasvěcený rozbor nebo filozofický komentář.
Právě vědomí souvislostí je v závěru filmu ten nejdramatičtější prvek. Havlův životní postoj, jeho pevné, celoživotní usilování o svobodu a morální pozvednutí národa, ruku v ruce s euforií davu na Václavském náměstí roku 1989, v konfrontaci s vědomím naprosto odlišného stavu současné společnosti, kdy se vskutku zdá, že doba se již vymknula z kloubů, kdy místo morálně silného a moudrého člověka se na Hradě rozvaluje prezident, za kterého se půlka národa stydí, a kdy je rozkradeno snad vše, co se dalo, vhání slzy do očí. Přejme si tedy, aby Život podle Václava Havla měl alespoň takový dopad jako před nedávnem dokument Šmejdi, který zlořády nejenom pojmenoval, ale dokonce dokázal iniciovat změnu v legislativě. Andrea Sedláčková svým dílem nezakrytě upozorňuje, že alespoň morální obrat zpět k Havlovým myšlenkám by byl již namístě.
Život podle Václava Havla uvedla německo-francouzská stanice Arte 16. listopadu, v den premiéry v pražské Lucerně. Do kin film vstoupí 20. listopadu. ČT 2 odvysílá dokument 1. 1. 2015 od 20 hodin.
Během nedělního uvedení Život podle Václava Havla se Andrea Sedláčková dozvěděla, že úspěch si připsal její předchozí, hraný snímek Fair Play. Příběh o státem řízeném dopingu ve vrcholovém sportu Československa 80. let získal o víkendu hlavní cenu na festivalu ve francouzském Arrasu. Už dříve byl film navržen na tzv. evropského Oscara, do užšího výběru se ale nedostal. Vyslán byl také do boje o amerického Oscara, zda byl vybrán mezi nominace, bude známo 15. ledna příštího roku.
