Automobilka Lada měla být zázrakem sovětské prosperity, teď by továrna, která prodělává miliardy rublů ročně, potřebovala zázrak kapitalistického obchodního modelu. Přinést ho má ostřílený švédský krizový manažer. Příběh o velkých plánech a ještě větší absurditě sleduje v dokumentárním debutu režisér Petr Horký. Snímek Švéd v žigulíku promítají od minulého týdne česká kina, vybrán byl také do soutěže největšího severoamerického dokumentárního festivalu Hot Docs.
Z největší automobilky v Rusku i k nám za socialismu mířily auta značky Lada alias Žiguli. Novinář Petr Horský se do firmy AvtoVaz dostal nejprve při psaní reportáže. To co viděl ho fascinovalo. Rozhodl se tedy, že o tamní srážce dvou světů – postsovětského a západního – natočí dokument.
Automobilka na natáčení kývla. „Chtěli ukázat, že se tam něco mění a zaznamenat transformaci pro historii,“ vysvětluje si bezproblémový souhlas dokumentarista. Reformovat rozpadající se monolit do Toljatti přišel ambiciózní švédský manažer Bo Inge Andersson. Měl se stát prvním cizincem, který společnost přivede do zisku.
Kapitalismus vs. národní hrdost
„Ačkoli to pro něj nedopadlo tak, jak předpokládal, že to dopadne, tak s námi film dotočil,“ oceňuje Horký. „Švédský manažer uvažuje čistě kapitalisticky; když dostane za úkol automobilku reformovat, propouští lidi, odřezává nevýhodné dodavatele, raději součástky koupí v Turecku nebo v Německu. Ruský přístup byla národní hrdost, tedy dělat všechno v Rusku, i když to třeba není nejvýhodnější. Lidé tam taky k práci nepřistupují tolik zodpovědně,“ naznačil základní třecí plochy mezi „záchranářem“ továrny a místními poměry filmař.
Andersson v minulosti uspěl v jiných automobilkách, podařilo se mu zachránit někdejšího výrobce Volhy, automobilku GAZ v Nižním Novgorodu. „Jenže to byla soukromá firma, podcenil, že AvtoVaz je polostátní podnik, kde neplatí ani tak ekonomická pravidla, jako spíše politická,“ komentuje manažerský neúspěch Horký.
Dvojí české vidění
Na záchraně automobilky se podíleli také čeští manažeři. I kvůli jejich schopnosti lépe porozumět oběma stranám. „Češi mají výhodu, že dokážou chápat jak západní, tak ruskou mentalitu,“ potvrzuje Horký.
Vizuální stránku filmu ovlivnila původní profese kameramana Milana Bureše, který je fotograf. Švéd v žigulíku byla i pro něj první filmařská zkušenost. „Všechny záběry jsou snímané ze stativu, pečlivě komponované, což tomu dává poměrně silnou vizuální identitu,“ upozorňuje režisér.
Do tuzemských kin přijel Švéd v žigulíku 22. března, chystá se i do Toronta. Na tamním festivalu Hot Docs, který se koná na přelomu dubna a května, bude uveden v soutěžní sekci středometrážních filmů. Dokument vznikl v koprodukci České televize.
