Režisér John Moore je mrvič klasiky, hrobník McClanea a řezník z Dundalku, který nic nepochopil. Bruce Willis je ve svraštělé kůži Stevena Seagala a výtrus, který na sebe nabral jen tak nesklepe. Legendární policajt, omlácená houžev John McClane, se nevrátil, ale potupně zemřel. Smrtonosná past (pět) je smrtelný shit number one. A celé je to k nostalgickému pláči, i když kdyby se ještě o trochu přitlačilo, mohlo by to být i k parodickému smíchu. A to je asi tak všechno…
Smrtonosný hrob Smrtonosné pasti číslo pět
Jednička ho stvořila a pětka dokázala to, na čem si Hans Gruber se svými teroristickými poskoky vylámali zuby - poslala ho pod kytky. Všechno to začalo v roce 1988, když režisér John McTiernan přivedl obyčejného newyorského poldu Johna McClanea do L. A. Ale hlavně na vánoční večírek do nedostavěného mrakodrapu firmy Nakatomi, jenž zmrvila parta všeho schopných vidláků, která ujíždí na více než šesti stech milionech dolarů, neužitečně hnípajících v místním sejfu. Smrtonosná past se tehdy stala akčním zjevením roku a kosmickou rychlostí nakopla hvězdným směrem i hereckou kariéru Burce Willise a démonického záporáka Alana Rickmana, o čtyřech oscarových nominacích (za nejlepší vizuální efekty, střih, zvuk a střih zvukových efektů) nemluvě. Za necelých třicet investovaných milionů dolarů se vydělalo více než sto čtyřicet a všem bylo jasné, že „show must go on“!
O dva roky později jsou tady další explozivní Vánoce s akčním nářezem v režii Rennyho Harlina, který je podepsaný pod Smrtonosnou pastí 2. Tentokrát McClane kos(t)í teroristy na newyorském letišti, motivován snahou zachránit manželku Holly a pocitem, že tyhle hajzly, kteří se mu pořád nějak pletou do cesty, opravdu nemusí. Ultimátní vypalovačka volně pokračuje, záporák Franco Nero se s tím nemaže a produkce se slušně pakuje, protože rozpočet a tržby se oproti jedničce v podstatě zdvojnásobily. Jenomže tím, řekl bych, skončila legendární éra téhle série a započal její pozvolný sešup. V roce 1995 John McTiernan zjistil, jak těžké je se znovu vrátit do starých stop. Lehce zdevastovaný a nasávající John, od kterého již Holly zdrhla (jako by tušila, že nejlepší léta má tenhle projekt již za sebou) si to rozdává se Simonem alias Jeremy Ironsem, který chce vzbudit zdání, že mu nejde o prachy, ale o pomstu za smrt bráchy Hanse Grubera z jedničky, a ve Smrtonosné pasti 3 rozestrkal po celém New Yorku načasované bomby, které má McClane za úkol likvidovat. Znovu mu jde o kejhák, znovu je to slušné akční řemeslo, jen původní atmosféra se někam začala tiše vytrácet stejně jako dominantní postavení Bruce Willise. A nijak zásadně to (po delším odstupu, s nímž vstoupila do nového tisíciletí) nevylepšila ani Smrtonosná past 4.0 z roku 2007, kterou režisér Len Wiseman přesunul do Washingtonu. Holly je v čudu, originál McClane začíná být v čudu, ale navzdory tomu má pořád na to, aby začal být v čudu i digitální terorismus v čele s parchantem Timothym Olyphantem, když se do toho evidentně stárnoucí, ale stále nabušený John znovu pořádně opře a dokazuje, že pořádná chlapská rukodělná práce je nad všechny ajťácké a kung-fu fígle.
Za sto milionů vložených doláčů se jich vrátilo skoro čtyři sta a jenom debil by si v okamžiku, kdy se zrodil komerčně nejúspěšnější vzorek série, řekl, že v nejlepším je dobré přestat.
A tak je tu znovu! Vlastně není - protože rádoby drsný fotřík ze Smrtonosné pasti: Opět v akci (za český titulek tvůrci filmu nemohou) je jen stínem McClanea, který jako na oko odjíždí na dovolenou do Moskvy, kde se jako na oko nechá uvěznit jeho prudící a nezajímavý syn, jenž vás bude celou dobu iritovat, a plní tu jakousi debilní misi pro CIA, jejímž cílem je vyvézt papaláše Komarova z dosahu ruské politické mafie. Co bych pro kluka neudělal, řekne si ranař McClane a začne to kosit kolem sebe, protože jestli to v Rusku dělají po svém, on to celý svůj omlácený život dělá také tak. Ve stylu (rodičovské) buddy cop movie se tihle dva napřed nemusí (což je ostatně pro jejich vztah symptomatické již hodně dlouho) a vy tušíte, že celé je to takhle zinscenované hlavně pro to, aby napravený synek nakonec řekl: „Mám tě rád, táto,“ (a naštval vás tím definitivně a neodvolatelně).
Irský režisér John Moore, který se skrze reklamu prodychtil až k nabídce od Twentieth Century Fox (Za nepřátelskou linii) je matlák, jeho scenárista Skip Woods (Hitman) je matlák a společnými silami ve vzácné jednotě béčkového akčního prefabrikátu tu bezstarostně na legendární klasice domrvili, co se dalo. Zmatený příběh, kde je ve hře politika i plutonium, postrádá drive i logiku (z Moskvy do Černobylu si Claneovi odskočí, jakoby to bylo z Vršovic na Kačerov), chybí záporák, ze kterého by vás mrazilo (Hans Gruber, respektive to, co z něj sebrali po pádu s mrakodrapu Nakatomi, by se musel v hrobě převracet), McClane vystupuje jako žvatlal po lobotomii, která mu podvázala všechny husté hlášky a jeho vyblinkaný syn Jack (jehož osud vám na rozdíl od fotříka Johna bude ukradený) působí jako ublížené štěňátko, které si hraje na killera, ale vypadá, jako by právě dostalo mokrým hadrem přes tlamu. Chemie mezi tátou a synem je nulová, skoro bych řekl záporná (kdyby to bylo možné). Takže to, co tu jakž takž funguje, jsou davové akční scény, včetně automobilových dostihů Budapeští, ze které ani čeští trikaři z UPP (kteří se na ní významně podíleli) Moskvu nevydojí a z níž je v duchu „produkt placementu“ evidentní, že jedním z důležitých partnerů filmu (protože někdo tuhle matnou show zaplatit musel) byl Mercedes. Malým bonusem je pak fakt, že jako jediný případ z celé série tu stopáž spadla pod dvě hodiny.
Z takového mixu nemůže vzejít nic dobrého. A také nevzešlo! Snad jenom vyčichlý pokus vrátit se k azbukám na vládní úrovni (tedy nikoli pouze k bývalým kágébákům, z nichž se stali mezinárodní mafiáni) jako k nepříteli a udržet ještě chvíli Johna (který už nemá na to, aby se v potrhaném a zkrvaveném triku potácel ve skleněných střepech) ve hře, než odejde definitivně do akčního důchodu. Jenomže Bruce Willis má stále ještě rozhodně na víc, než mu tu bylo nezáživným scénářem a jemu odpovídající režií nabídnuto, a jen on sám ví, proč tohle vzal.
Staré, dobré „osmdesátky“ jsou nenávratně pryč a zdá se, jako by se tu Smrtonosná past ocitla ve vlastní pasti. Její páté pokračování není ani možné hodnotit jako to nejhorší, co nás v téhle sérii potkalo, protože do ní vlastně nepatří. A je až překvapivé, jak snadno je možné legendární figuru McClanea zparchantět do tuctového akčního hrdiny, který by mohl jít klidně na pivo se Seagalem, Duddikofem, Lundgrenem nebo Vinem Dieselem (nic proti nim, ale Bruce Willis byl přece jen někde jinde). „Claneovi mají tuhý kořínek,“ říká se v závěru tohoto smutného opusu a já nevím (ale vím!), proč mi to zní spíše zlověstně a nevzbuzuje to ve mně tentokrát radostné očekávání.
A GOOD DAY TO DIE HARD - USA 2013, 105 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: John Moore. Scénář: Skip Woods, Roderick Thorp. Kamera: Jonathan Sela. Hudba: Marco Beltrami.
Hrají: Bruce Willis (John McClane), Jai Courtney (Jack McClane), Sebastian Koch (Komarov), Mary Elizabeth Winsteadová (Lucy), Yulia Snigirová (Irina), Cole Hauser (Collins), Roman Luknár (Anton).
V kinech od 14. března 2013