V kůži Johna Malkoviche nebo Věčný svit neposkvrněné mysli, za nějž dostal Oscara, jsou filmy, za nimiž stojí úspěšný hollywoodský scenárista Charlie Kaufman. Do Varů přijel představit ale svůj nejnovější počin Anomalisa. O filmu se mluví jako o nejoriginálnějším animovaném snímku poslední doby. Festivalové návštěvníky pak Kaufman pobavil svým vyprávěním o scenáristickém řemesle.
Charlie Kaufman o věčném svitu scenáristovy mysli:
„Moc se mi líbilo, když mě začali platit za psaní. Dodalo mi to sebevědomí. Žádné jsem neměl. Nebyl jsem schopný bavit se s lidmi v jedné místnosti, vtipkovat s nimi. Když jsem byl host v první debatě, doslova jsem neřekl ani slovo. Takže na začátku jsem seděl v kanceláři, mlčel jsem a bál se, že dostanu výpověď. Bál se, že si všimnou, že ve skutečnosti nic nedělám.
První scénář, který jsem prodal, bylo V kůži Johna Malkoviche. Napsal jsem před tím ale řadu jiných věcí. Inspiroval mě Woody Allen, Monty Pythoni nebo bratři Cohenové, rád to říkám lidem.
Je skvělé dostat Oscara a taky je skvělé, že si ostatní myslí, že to je skvělé, a chtějí ho vidět.
Většinu času vlastně nepíšu. Psaní se věnuji asi pět nebo šest procent času. Nejčastěji jen tak zírám. Často taky prohlížím věci na internetu, což je zásadní chyba. Potřebuji se toho zvyku zbavit. Dělám cokoli, abych nemusel psát. Ale scénář už mám většinou v hlavě.“
Realita a fikce aneb Stalkování Johna Malkoviche
„Nejdůležitější věc, kterou mohu říct o svých filmech, je, že píšu o skutečných lidech, ale lžu o nich. Chápete. Nevyprávím pravdivé příběhy a nikdy to dělat nebudu. Stalo se ale třeba, že jsem si myslel, že by bylo vtipné, kdyby John Malkovich bydlel v poschodí sedm a půl. A začali se mě ptát, proč zrovna tam. Potom se ukázalo, že byt Johna Malkoviche v New Yorku je doopravdy v poschodí sedm a půl. Začali se bát, že ho sleduji. Samozřejmě jsem ho nesledoval, šlo o náhodu.
Rád se zabývám myšlenkou, jak mohou vypadat vztahy mezi lidmi. Zkoumat, co si projektujeme do druhých lidí a co si zapamatujeme, když vztah skončí. Tyhle věci jsou v mých scénářích přebírané z reality. Mám rád i jiné věci, ale přijdou mi už dost mechanické, takže mě obtěžuje se s nimi zabývat.
Všechno, co napíšu, obsahuje moje vlastní emoce. Často jde o vysloveně biografické pasáže. Míchám pravdu s fikcí a samozřejmě vám neřeknu, co je co.“
