Praha - Jedním z nejvýraznějších současných českých básníků je Ivan Wernisch, který 18. června slaví sedmdesátiny. Kromě vlastních veršů se tento autor, jehož tvorba za normalizace mohla vycházet jen v samizdatu či v zahraničí, věnuje překladům z několika jazyků a dlouhá léta znovu objevuje zapomenuté české básníky, jejichž dílo uspořádal již do několika antologií. Řada Wernischových textů byla také zhudebněna, mimo jiné skupinou The Plastic People of the Universe, Mikolášem Chadimou či Petrem Skoumalem.
Ivan Wernisch se narodil v Praze jako Johann Wernisch. „Po válce byly věci komplikované, tak se mi začalo říkat Ivan, což je mé druhé jméno,“ vypráví. „Ivana mám natruc, protože jsem se narodil v roce 1942 a běžela naplno válka. Můj tatínek byl německý voják, proti své vůli bojoval za Třetí říši a vůbec se mu to nelíbilo.“
Chlapec, který prohrál válku
„Když jsem začal chodit do školy, do první třídy, tak mě paní učitelka vzala na stupínek, ukázala na mě ostatním žákům a řekla: 'Milé děti, tento chlapec prohrál válku, ale protože my jsme lepší než on, tak mu teď dovolíme, aby ukázal, že je hoden žít mezi námi.' To se ví, že jsem se zatvrdil a od té doby jsem byl nejzlobivější dítě nejenom na celé škole, ale široko daleko.“
Wernisch absolvoval Vyšší průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech a chtěl se stát malířem, což se nepovedlo. Krátce působil jako keramický výtvarník, nicméně dodnes rád maluje obrázky, s oblibou ilustruje své i cizí knihy. Později vystřídal řadu zaměstnání. „Dělal jsem uklízeče, tedy uklízečku, jak jsem měl ve smlouvě, ve hvězdárně, hlídače, kulisáka, dělníka na stavbách, stavěl jsem šapitó u cirkusu, dělala jsem reklamního agenta.“
V době normalizace připravil pro Československý rozhlas téměř šest set pořadů překladové poezie. Kromě skutečných překladů také v rámci rozsáhlé mystifikace přisuzoval své verše básníkům existujícím i fiktivním. Po revoluci se vrátil do Literárních novin, kde původně pracoval do roku 1969. Celý život pracuje jako básník. Jak ale sám říká: „Toho, že jsem se na tu dráhu dal a zvlášť toho, že jsem ji nedokázal opustit, lituji opakovaně a stále.“
V jeho více než dvacítce básnických sbírek se prolínají různé linie: Jedna pohádková, naivní, magická vize jiného světa, jiná groteskní s prvky absurdní komiky a mystifikace a další krutá, expresionistická, posedlá bídou, zmarem, smutkem a deziluzí ze společenských poměrů.
Dát lidem příležitost ještě jednou na chvilku ožít
Wernisch po více než čtyřicet let znovu objevuje zapomenuté české básníky, jejichž dílo uspořádal již do několika antologií, třeba Zapadlo slunce za dnem, který nebyl anebo Píseň o nosu. „Chtěl jsem dát těmto lidem příležitost ještě jednou na chvilku ožít.“
Byly však i doby, kdy byl básník mluvčím národa, připomíná Wernisch například Svatopluka Čecha. „Teď je to označení člověka změkčilého, zženštilého, bláznivého v každém případě, trochu pitomého, protože kdyby nebyl pitomý, tak se bude živit něčím pořádným.“ Wernisch získal mnoho literárních ocenění, jenže, jak říká, pro jeho psaní to neznamená nic. „Raději bych vždycky dostal nějakou korunu.“
Dokument o významném českém literátovi, překladateli a objeviteli zapomenutých básníků od režisérky J. Chytilové sledujte zde.
Ivan Wernisch
Nic
Nic, nic a nic,
to je tvůj díl
Smíš ale závidět,
a to ti musí stačit, věř, je to pro tebe
víc, než si zasloužíš
Tolik o bohatství
A tolik o kráse:
Nic, nic a nic,
to je tvůj díl
Ale smíš se tím trápit,
a to je mnoho
Nemáš nic, nic a na nic
už nečekáš,
a to je tvé štěstí
Tolik o štěstí
Z výboru Půjdeme do Mů, Mladá fronta, Praha 2002
