Hledání truhly s pokladem je ústřední zápletkou velkého množství příběhů, v nichž figurují piráti. Aktuálně ovšem virtuální obdoba těchto truhel dominuje značné části videoherního trhu. Jen s tím rozdílem, že není potřeba mít k získání „pokladu“ mapu, ale skutečné peníze. Takzvané lootboxy jsou podle expertů rizikem především pro děti, které často u videoher tráví hodně času. A vadí i některým českým politikům, kteří v tomto videoherním mechanismu vidí jakýsi předstupeň ke „klasickému“ hazardu. Zároveň hovoří o tom, že je žádoucí lootboxy regulovat či zakázat.
Ti, kteří počítačovým či mobilním hrám neholdují, si mohou lootboxy (v překladu doslova bedny s lupem) představit jako ruletu v kasinu. Když se roztočí, není předem jasné, na které barvě a číslu nakonec přistane krupiérem vhozená kulička.
Lootboxy fungují na podobném principu – když je zákazník zpravidla za reálné peníze v konkrétní hře zakoupí, při jejich otevření se na pozadí roztočí jakási virtuální ruleta a „vylosuje“ kupujícímu výhru. Tou může být nová hratelná postava, zbraň, brnění či kosmetický doplněk pro virtuální hrdiny.
Mezi ruletou a lootboxy je ovšem jeden velmi zásadní rozdíl – zatímco v reálném světě je šance, že kulička přistane na konkrétním „políčku“ rovnoměrně rozložená, u lootboxů to tak není. V podstatě vždy platí, že šance získat při otevírání virtuální truhly vzácnější (a zpravidla silnější) předmět je výrazně menší než ta, že vypadne předmět obyčejný a slabší.
Poměr přitom může být extrémně nevyvážený – vzácnější obsah může mít například pouze jednoprocentní šanci, že vypadne z každé zakoupené (a otevřené) truhly. Autoři některých titulů navíc ani neuvádějí, jaká je pravděpodobnost získání jednotlivých předmětů.
Část her své uživatele dokonce odměňuje za to, že otevřou více virtuálních truhel najednou či v krátkém časovém úseku. Tedy že utratí víc peněz. Tento týden například vyšlo zdarma hratelné RPG (hra na hrdiny) Honkai: Star Rail, které je různou formou lootboxů prošpikované.
V rámci „oslav“ spuštění titulu autoři hráčům garantují, že pokud otevřou padesát lootboxů konkrétního druhu, z virtuální rulety jim vypadne alespoň jedna pětihvězdičková (tedy velmi vzácná a silná) herní postava. I když lze potřebné vouchery pomalu získat i hraním bez utrácení, ti, kteří nechtějí čekat, si mohou zakoupit za reálné peníze prémiovou herní měnu a „nabušenou“ herní postavu získat okamžitě.
Hra tak v podstatě nepřímo vybízí k co nejrychlejšímu utrácení, které platícím hráčům zajistí výhody a náskok oproti lidem, kteří do tohoto a podobných videoherních titulů reálné peníze investovat nechtějí a nehodlají. Pro ně už server Screenrant vydal průvodce, jak si hru co nejvíce užít bez utrácení.
Nákup s nejistým výsledkem
„V některých evropských zemích jsou (lootboxy) považovány svým charakterem za formu patologického hráčství. Jejich podstatou je, že hráč vkládá pro jejich získání finanční obnos s tím, že není jisté, co za svoje peníze obdrží – kromě finančního aspektu je zde prvek náhody, risku,“ doplňuje adiktolog Tomáš Jandáč z kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Lootboxy jsou podle něj rizikem především u dětí, protože se objevují ve hrách, které jsou primárně cílené právě na ně. „Rizikové chování při užívání počítačových her s věkem klesá a hráči tráví jejich hraním méně času. Riziko se tedy objevuje i v populaci mladých dospělých, ale je zřejmě kvantitou nižší než u dětí a dospívajících,“ doplňuje Jandáč.
Problematika lootboxů je přitom podle adiktologa pouze jednou částí širšího fenoménu digitálních her, které mohou mít negativní dopad i do života mimo virtuální prostředí. Jejich riziková konzumace tak může být u dětí spojená třeba se zanedbáváním školní docházky, dalších povinností či volnočasových aktivit.
Podle Jandáče dokonce hrozí i „zhoršení nebo ztráta důležitých mezilidských vztahů“ či zdravotní problémy. Namístě je tak dle jeho názoru minimálně regulace lootboxů dle doporučení organizace PEGI (Pan European Game Information). Jde o instituci, která mimo jiné počítačové hry „škatulkuje“ podle toho, od jakého věku je vhodné je konzumovat.
Jandáč konkrétně mluví o rozhodnutí PEGI z roku 2020, podle nějž musejí vydavatelé přímo na obalu her nebo v digitálních obchodech uvádět i informaci o tom, že jejich titul obsahuje náhodné placené předměty (paid random items). Nejde přitom pouze o lootboxy, týká se to například i virtuálních karetních balíčků či různých obdob kola štěstí, jímž si zákazníci mohou v rámci té které hry zatočit o ceny.
Podle portálu TheSixthAxis předešla ratingová organizace PEGI poměrně širokou definicí nabízených předmětů, na něž je třeba zákazníky upozorňovat, tomu, aby se autoři her z tohoto doporučení dokázali snadno vyvléknout například tím, že by do svých titulů zabudovali trochu odlišné obchodní modely, na něž už by se definice PEGI nevztahovala.
Podle Jandáče lze ovšem jít v otázce lootboxů ještě dál. „Jsou výzkumy, které reportují spokojenost se zákazy lootboxů mezi samotnými hráči, v tomto smyslu je tedy namístě diskutovat o úplném zákazu, který by mohl být efektivní. Regulace by mohla být taková, aby možnost pořizování lootboxů nebyla dostupná dětem a dospívajícím, pro které opravdu představuje riziko,“ nastiňuje adiktolog.
Strategie na ždímání peněz z dětí
Velice podobně vnímají otázku lootboxů i někteří zástupci českých parlamentních stran, které redakce při přípravě tohoto článku oslovila. Servítky si nebere například poslanec SPD a místopředseda sněmovního rozpočtového výboru Jan Hrnčíř. „Lootboxy jsou jen velmi dobře promyšlenou strategií, jak zvýšit závislost dětí a mládeže na hraní počítačových her a nadto z nich ,vyždímat‘ i nějaké peníze za náhodný nákup jakýchsi ,cheatů‘, které mají zlepšit jejich pozici při hraní,“ tepe poslanec opoziční strany tento způsob videoherní monetizace.
Protože i on vidí velké riziko hlavně pro děti a mládež, je pro vysokou míru regulace. „Nepochybně se tím budeme v brzké době chtít zabývat v orgánech sněmovny,“ avizuje Hrnčíř.
Jeho kolega z rozpočtového výboru Michael Kohajda (KDU-ČSL) ujišťuje, že jeho strana nepovažuje lootboxy za nijak okrajovou záležitost a sleduje i další aktuální trendy mezi dětmi a mládeží, jako je nadměrná konzumace energetických nápojů či přístup k dosud legálnímu opiátu kratom, jehož regulace se rychle blíží.
Zároveň ovšem přiznává, že na rozdíl od kratomu příprava legislativy řešící lootboxy v Česku ještě tolik nepokročila. „Ale protože je považujeme za v jisté podobě cestu k hazardním hrám, pečlivě analyzujeme možné cesty a způsoby regulace, případně i zákaz lootboxů. A zkoumáme, jak k tomu přistoupily jiné evropské státy,“ vysvětluje Kohajda.
Dodává, že možným „nositelem“ omezení virtuálních truhel by mohl být návrh novely zákona o hazardních hrách, který je aktuálně v meziresortním připomínkovém řízení.
„Zvažujeme, zda by toto nebyl vhodný nosič právní regulace lootboxů vzhledem k tomu, že vykazují znaky hazardních her. Tento legislativní návrh jako člen rozpočtového výboru osobně připomínkuji. Zákaz využívání lootboxů v počítačových hrách a mobilních aplikacích je sice krajním řešením, ale inspirujeme se i v zahraničí, kde jsou oproti České republice dále,“ tvrdí Kohajda.
Nebezpečím přitom dle něj není jen to, že lootboxy nesou znaky hazardní hry – domnívá se, že děti takto zbytečně utrácejí peníze a rodiče o tom ani nemusejí vědět. „Podle našeho názoru jsou lootboxy branou ke skutečným, již nyní státem uznaným hazardním hrám. Z těchto důvodů se domníváme, že musejí být předmětem našeho zájmu a následně také právní regulace,“ zdůrazňuje Kohajda.
Zákaz v Belgii příliš nezabral
Velmi tvrdě se v Evropě postavila k otázce lootboxů Belgie, když už v roce 2018 tamní politici odsouhlasili, že tato forma videoherního obsahu je druhem hazardu. Tímto rozhodnutím se virtuální truhly a jejich obdoby staly ve hrách automaticky zakázanými. Tedy alespoň teoreticky.
Jak totiž loni upozornil herní portál The Gamer, v praxi se tento zákaz ukázal být velmi neefektivním. Výzkumník Leon Y. Xiao zjistil, že většina autorů videoher belgický zákaz prostě a jednoduše ignoruje.
Podle studie, o níž informoval loni v létě například specializovaný portál Gamesindustry.biz, totiž 82 procent nejvíce výdělečných her dostupných v Belgii pro iPhony v květnu 2021 generovalo zisk pomocí monetizace s prvky náhody. Tedy s pomocí lootboxů. Podle Xiaa tak přijatá legislativa pouze dala zákazníkům, politikům a rodičům „falešný pocit bezpečí“. Zákon podle něj neplní svůj účel a měl by být přepracován.
Na druhou stranu se sluší připomenout, že ne všichni vývojáři a videoherní vydavatelství hledají cesty, jak regulaci či zákaz lootboxů obejít. V minulosti tak například právě belgičtí (a také nizozemští) hráči přišli o možnost si za reálné peníze kupovat klíče k truhlám v oblíbené hře Rocket League.
Vývojáři ze studia Psyonix přitom tehdy výslovně napsali, že tak činí kvůli „vládní regulaci“ v obou zemích. Ještě radikálněji se loni zachovala společnost Blizzard, která kvůli „provozním podmínkám“ v Belgii a Nizozemí na tamní trhy mobilní odbočku oblíbené série Diablo s podtitulem Immortal raději vůbec neuvedla.
Ani studií dokládaný neúspěch belgického plošného zákazu lootboxů neodradil další vlády od toho, aby se na téma nepodívaly zblízka. Regulací či zákazem tohoto způsobu monetizace se už delší dobu zabývají například britští zákonodárci.
Podle dokumentu nedávno zveřejněného na webu tamního parlamentu je vláda nakloněna tomu, aby si děti a mladiství nemohli lootboxy kupovat, pokud k tomu nemají svolení od rodičů či zákonných zástupců. Zároveň se ale v souhrnu píše, že akademický výzkum dosud neprokázal přímou příčinnou souvislost mezi utrácením peněz za lootboxy a rizikovým chováním v oblasti hazardu. Britská vláda se proto domnívá, že by měl být proveden důkladný výzkum mapující pozitivní a negativní vlivy videoher tak, aby bylo možné lépe utvářet legislativní rámec.
První kroky k bližšímu přezkumu nejen problematiky lootboxů na úrovni celé Evropské unie učinil na začátku letošního roku i europarlament, když schválil obsáhlou zprávu na toto téma.
Podle portálu Rockpapershotgun by se tak měla Evropská komise nyní více zaměřit právě na dopady lootboxů a mechanismů, které přímo ve hrách nabádají uživatele k nákupům za peníze. Podle zprávy by také měl větší roli hrát už výše zmíněný ratingový systém PEGI – Komise by měla zvážit, zda doporučení PEGI týkající se vhodnosti her dle věku by se na jednotném evropském trhu nemělo stát povinným. Aktuálně ho totiž berou jako právně závazné pouze některé evropské země. Česko mezi ně nepatří.
