Mnozí diváci ji znají jako odvážnou advokátku, která ve snímku Hořící keř marně hájí matku Jana Palacha. Ve skutečnosti byla Dagmar Burešová kvůli tomuto případu sledována StB a její dcera nemohla vystudovat, i tak ale po letech nelitovala, že se do kauzy Palach pustila. Za minulého režimu bojovala proti „větrným mlýnům“ často, když hájila disidenty i jiné nepřátele režimu. Po listopadu 1989 se pak jako první ministryně spravedlnosti pustila do justiční reformy.
Palachovu matku jsem hodiny ubezpečovala o významu Janova činu, říkala Dagmar Burešová
Dagmar Burešová se narodila v roce 1929 do právnické rodiny. Její otec byl výtečný advokát, který se specializoval na pojistné právo, a právníkem byl i její pozdější tchán. Proto není divu, že se i ona vrhla na dráhu advokacie: v roce 1952 vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a jako advokátka se začala věnovat převážně občanskému a pracovnímu právu.
Ještě předtím se v roce 1950 provdala za dětského lékaře Radima Bureše, se kterým měla dcery Zuzanu a Lucii.
Významným se stalo zejména její působení po srpnové okupaci Československa. Po roce 1969 obhajovala Dagmar Burešová více než stovku lidí, kteří byli jako nepohodlní režimu vyhazováni z práce nebo jinak perzekvováni.
„Mojí doménou bylo pracovní právo. Disidenty tenkrát houfně propouštěli, a protože to podnikoví a kádroví pracovníci pořádně neuměli, byly první výpovědi neplatné. Já vyhrávala spory a postižení pak za mnou začali chodit v zástupech. Mnohdy se z nás stali po skončení věci dobří přátelé. Procesy ale nebyly vedeny spravedlivě. To jsme věděli od začátku,“ vzpomínala před dvěma lety Burešová.
26 minut
Dagmar Burešová hostem pořadu Krásný ztráty
„Matku Jana Palacha jsem hodiny ubezpečovala o významu jeho činu“
Takto mimo jiné zastupovala spisovatele Milana Kunderu, publicistu a polistopadového kancléře prezidenta republiky Ivana Medka, politika Jiřího Lederera či fotografa Ladislava Sitenského. Nejvíce se však do povědomí veřejnosti zapsala, když zastupovala matku Jana Palacha v beznadějném soudním sporu s komunistickým poslancem Vilémem Novým. Ten šířil lživé teorie o motivech Palachova činu.
Sama Burešová označovala tento případ s odstupem řady let jako svůj největší úspěch: „Nepomohla jsem jí ani tolik jako advokát, ale lidsky. Chodila k nám domů a hodiny jsem ji ubezpečovala o významu činu jejího syna Jana.“
Celá kauza se týkala komunistického poslance a člena ÚV KSČ Viléma Nového, který poskytl koncem ledna 1969 rozhovor francouzské agentuře AFP, ve kterém veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Podle jeho tvrzení byl Palach před svým činem přesvědčen, že se polije látkou, která sice hoří, ale přitom nepálí. Demonstrativní akce se však podle Nového nepovedla a Palach skončil v plamenech.
Poslechněte si projev Viléma Nového o „studeném ohni“
Nový pak opakoval tezi o „studeném ohni“ také v únoru 1969 na veřejné schůzi poslanců s voliči v České Lípě. Tentokrát přidal jména viníků, kteří údajně Jana Palacha přemluvili, aby čin provedl: spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman.
Libuše Palachová se synem Jiřím na pohřbu Jana Palacha
Palachova matka Libuše pak na Nového podala žalobu na ochranu osobnosti podle nového občanského zákoníku a za svou advokátku si zvolila právě Dagmar Burešovou. Ta podle svých slov nikdy nelitovala, že se případu ujala, ačkoliv to pro ni mělo neblahé následky. Byla několikrát vyslýchána na StB, komunisté jí zabavili cestovní pas a mladší dcera se kvůli tomu nemohla dostat na gymnázium.
„Když je dáma opravdu dáma, poznají to i estébáci“
Scenárista Ohnivého keře Štěpán Hulík v rozhovoru pro ČT vzpomínal, že se Dagmar Burešová rozhodla Palachův případ přijmout okamžitě, protože věděla, že je to správné. „Vyrůstala v právnické rodině, měla od dětství vztah k právu a spravedlnosti, zároveň to byla skautka.“
O celé věci prý spolu několikrát dlouze mluvili: „filmová“ Dagmar Burešová nakonec dostala na rozdíl od reality více času na rozhodování: „Protože jsme chtěli ukázat složitost toho rozhodování, kdy si člověk uvědomuje, co to pro něj a jeho nejbližší bude znamenat. To je moment, kdy se z vás může stát buď hrdina, anebo zbabělec, a nás zajímalo, jak se to stane,“ popsal Hulík.
Na rozdíl od stovek dalších soudních pří Dagmar Burešová případ s poslancem Novým prohrála: soudkyně odmítla žalobu s odůvodněním, že měl poslanec na kritiku Palachova činu nejen právo, ale byla to i jeho povinnost. Žalující stranu pak soudkyně označila za nepřátele socialismu. Z rozsudku je ovšem zřejmé, že šlo více o politiku než spravedlnost.
„Marnost boje s větrnými mlýny by spoustu lidí zlomila, nebo aspoň odradila. Dášu ne. Naopak. Svítila jako reflektor a byla pro nás v té šedé normalizační mlze majákem a vzorem. Asi i proto, že se z principu nevzdávala, bojovala do posledního dechu, a přitom měla na tváři ten svůj odzbrojující úsměv,“ vzpomínal pozdější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se s Dagmar Burešovou znal už od 60. let.
Podobně po její smrti vzpomínal i advokát Tomáš Sokol: „Měla pověst elitní advokátky a současně dámy, snad dokonce dámy s velkým D. Když jsem si později přečetl, že stejně ji evidovali i estébáci, kteří ji fízlovali, nijak mě to nepřekvapilo. Když je dáma opravdu dáma, poznají to i pacholci,“ poznamenal v narážce na přezdívku „Dáma“, kterou si Burešová vysloužila u StB.
Její statečnost se projevila snad nejvíc v situaci po Palachově sebeobětování, kdy se ujala obhajoby jeho cti, i když hájila jeho matku. Ten proces byl předem prohraný, ale ona do toho šla.
Petr Pithart pak připomínal také to, že se Dagmar Burešová coby polistopadová ministryně spravedlnosti zasadila o zákon, který rehabilitoval politické vězně. „Nebýt toho, tak by rehabilitační procesy probíhaly dlouhá léta a většina těch postižených by se možná ani rehabilitačního rozsudku nedočkala.“
Po listopadu se Burešová podílela na reformě justice, iniciovala i vydání dopisů Milady Horákové
- Dagmar Burešová byla známá i jako velká příznivkyně skautingu, na IV. řádném sněmu Junáka byla v roce 1990 zvolena starostkou této organizace.
Ministryní spravedlnosti se stala Dagmar Burešová hned v prosinci 1989 a ve funkci se podílela na přeměně české justice, která začínala reorganizací soudnictví, reformou vězeňství či přípravou nových zákonů.
Jako ministryně také iniciovala vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. „Předávala jsem dceři dopisy, které napsala její matka těsně před popravou. Brečela jsem, když jsem je četla. Cítila jsem k Miladě Horákové takový obdiv!“ vzpomínala po letech Burešová.
Za své působení v čele ministerstva sklízela od justičních špiček slova chvály: „Mírou nezměrnou se zasloužila o položení pevných základů demokracie a právního státu. Její role v prvních polistopadových letech se ukázala jako nezastupitelná,“ upozorňoval Pavel Rychetský.
„To bylo období, kdy soudci mohli svou ministryni doslova milovat. Pro její osobnost, odbornost, noblesu. S Otakarem Motejlem, Leonem Richterem, Pavlem Rychetským a Janem Vyklickým věděli nejen, jak má vypadat nezávislé soudnictví v demokratickém právním státu, ale co je třeba pro to udělat. A Dagmar Burešová se do toho s velkou energií pustila,“ nešetřil slovy chvály pozdější předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.
V prvních svobodných volbách v roce 1990 uspěla v barvách Občanského fóra a stala se předsedkyní České národní rady (předchůdce dnešní Poslanecké sněmovny). V této funkci působila až do voleb v roce 1992 a účastnila se i jednání o novém státoprávním uspořádání tehdejší federace.
Třetí kolo rozhovorů k novým ústavám v roce 1990: zprava prezident Václav Havel, předseda federálního shromáždění Alexander Dubček, hradní kancléř Karel Schwarzenberg, slovenský premiér Vladimír Mečiar a Dagmar Burešová coby předsedkyně České národní rady.
Ještě před volbami se rozpadlo Občanské fórum a Dagmar Burešová kandidovala za Občanské hnutí, které ovšem neuspělo. Po volbách v roce 1992 tak Burešová odchází z vysoké politiky zpátky k advokacii.
Získala státní vyznamenání od prezidentů Havla i Kisky
O restart politické kariéry se pokusila v roce 1996, když kandidovala za Prahu 4 v prvních senátorských volbách. Ve druhém kole ale prohrála s kandidátem ODS.
Na přelomu tisíciletí působila Dagmar Burešová jako předsedkyně správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, který měl podporovat porozumění mezi Čechy a Němci. V roce 2003 bylo její jméno zmiňováno v souvislosti s možnou kandidaturou v prezidentských volbách, nakonec ale zůstalo jen u spekulací.
V roce 2007 ji Česká advokátní komora uvedla za její celoživotní přínos spravedlnosti do právnické síně slávy. V následujícím roce svou advokátní praxi ze zdravotních důvodů ukončila. Dagmar Burešová zemřela loni v létě ve věku 88 let.
V roce 2002 jí udělil prezident Václav Havel Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Letos v lednu ji ocenil in memoriam i slovenský prezident Andrej Kiska státním vyznamenáním za zásluhy v oblasti práva a spravedlnosti.
