O víkendu zemřela první ministryně spravedlnosti po listopadu 1989 a bývalá předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová. Obhájkyni disidentů z doby totality, jež se po svém politickém angažmá vrátila k advokacii, bylo 88 let.
Burešová po roce 1969 obhajovala více než stovku lidí, kteří byli jako nepohodlní režimu vyhazováni z práce nebo jinak perzekvováni. Mezi její klienty tak patřil spisovatel Milan Kundera, publicista a polistopadový kancléř prezidenta republiky Ivan Medek či matka Jana Palacha.
Právě zastupování Libuše Palachové v procesu s komunistickým poslancem Vilémem Novým, jenž pronášel lživé teorie ohledně Jana Palacha, se stalo nejznámějším případem Burešové. Kauzu volně zachytila režisérka Agnieszka Hollandová v třídílné televizní sérii Hořící keř.
„Mojí doménou bylo pracovní právo. Disidenty tenkrát houfně propouštěli z práce, a protože to podnikoví a kádroví pracovníci pořádně neuměli, byly první výpovědi neplatné. Já vyhrávala spory a postižení pak za mnou začali chodit v zástupech. Mnohdy se z nás stali po skončení věci dobří přátelé. Procesy ale nebyly vedeny spravedlivě. To jsme věděli od začátku,“ vzpomínala před dvěma lety Burešová.
Samotnou ji před rokem 1989 sledovala Státní bezpečnost, v kanceláři ji odposlouchávala pomocí štěnic. Tehdy si v StB svým vystupováním vysloužila přezdívku „Dáma“.
„O víkendu odešla do právnického nebe první dáma české justice JUDr. Dagmar Burešová. Výjimečná advokátka, první porevoluční ministryně spravedlnosti, předsedkyně České národní rady… Čest její památce!“ uvedla na Twitteru Česká advokátní komora.
Vrátila osobní dopisy Milady Horákové pozůstalým
K právnickému povolání tíhla Burešová od mládí. Narodila se 19. října 1929 do pražské právnické rodiny, právníkem byl její otec i pozdější tchán. V roce 1952 vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a začala působit jako advokátka. Právnička, jež advokacii pokládala za svou životní lásku, se věnovala převážně občanskému a pracovnímu právu.
Do polistopadové politiky vkročila Burešová hned v prosinci 1989, kdy ji Občanské fórum (OF) vyslalo do čela spravedlnosti v české vládě. Jako ministryně se do června 1990 podílela na přeměně české justice, jež začínala reorganizací soudnictví, reformou vězeňství či přípravou nových zákonů.
Jako ministryně spravedlnosti iniciovala Burešová vydání osobních dopisů Milady Horákové do rukou pozůstalých. Podporovala také zákon o mimosoudních rehabilitacích a velký lustrační zákon, i když ne v jeho konečné verzi. Neúspěšně se také snažila o zveřejnění jmen příslušníků Státní bezpečnosti a těch členů KSČ, kteří StB přímo řídili.
„V atmosféře tehdejší euforie a nadšení bylo všechno mnohem snazší než dnes,“ řekla před několika lety. „I dnes řada politiků dělá svou práci dobře, ale pokračující prorůstání ekonomiky do politiky ohrožuje naši demokracii,“ dodala.
V prvních svobodných volbách v červnu 1990 kandidovala za OF do ČNR a stala se její předsedkyní. V čele předchůdce nynější Poslanecké sněmovny působila do voleb v roce 1992. Jako předsedkyně ČNR se v letech 1990 až 1992 účastnila jednání o novém státoprávním uspořádání tehdejší federace. S rozpadem Československa a po volebním neúspěchu Občanského hnutí (jeden z nástupců OF), za něž v roce 1992 kandidovala, z vysoké politiky odešla.
Ve své advokátní praxi nejdříve zastupovala firmy, postupně se vracela ke své doméně - zastupování ve sporech o náhradu škod. V roce 1996 neúspěšně kandidovala za KDU-ČSL do Senátu. Po roce 1999 působila Burešová jako předsedkyně správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, ustaveného o dva roky dříve s cílem podporovat porozumění mezi Čechy a Němci.
Prezident Václav Havel udělil Burešové v roce 2002 za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Advokátní komora ji za celoživotní přínos spravedlnosti uvedla do právnické síně slávy. Její jméno se objevovalo i v souvislosti s možnými prezidentskými kandidáty v roce 2003. V roce 2008 Burešová advokátní praxi ze zdravotních důvodů ukončila.
Burešová je známa mimo jiné jako velká příznivkyně skautingu (dva roky byla starostkou Českého Junáka), ráda také lyžovala, hrála basketbal a volejbal a také bridž. V roce 1950 se provdala za dětského lékaře Radima Bureše, s nímž měla dcery Zuzanu a Lucii.
Rychetský: Nesnášela bezpráví a zbabělce
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský znal Dagmar Burešovou přes 50 let. „Vždyť už v roce 1969 jsme oba před soudem zastupovali časopisy, kterým zrušila státní cenzura registrace. Bylo to tehdy marné počínání. A právě marnost boje s větrnými mlýny by spoustu lidí zlomila, nebo aspoň odradila. Dášu ne. Naopak. Svítila jako reflektor a byla pro nás v té šedé normalizační mlze majákem a vzorem. Asi i proto, že se z principu nevzdávala, bojovala do posledního dechu a přitom měla na tváři ten svůj odzbrojující úsměv,“ uvedl Rychetský, který Burešovou navrhl jako kandidátku na ministryni spravedlnosti.
„Jestli něco bytostně nesnášela, tak to bylo bezpráví a zbabělci. Sama byla neuvěřitelně statečná, ale tím svým distingovaným způsobem, že to nepůsobilo ani tak hrdinsky, jako samozřejmě a noblesně. Bude mi velmi bolestně scházet, protože s ní odchází étos hvězdné hodiny našeho národa,“ dodal Rychetský.
„Její statečnost se projevila snad nejvíc v situaci po Palachově sebeobětování, kdy se ujala obhajoby jeho cti, i když hájila jeho matku. Ten proces byl předem prohraný, ale ona do toho šla. Myslím, že to byl její možná největší životní výkon,“ řekl v České televizi bývalý český premiér Petr Pithart (KDU-ČSL).
Připomněl také, že se Burešová jako ministryně spravedlnosti zasadila o zákon, který rehabilitoval politické vězně. „Nebýt toho, tak by rehabilitační procesy probíhaly dlouhá léta a většina těch postižených by se možná ani rehabilitačního rozsudku nedostala,“ uvedl.
