Čin Jana Palacha měl být navždy vymazán z povědomí lidí a dlouhá léta se zdálo, že se to skutečně podařilo. Odkaz jeho zdánlivě zbytečné oběti však byl ve společnosti hluboce zakořeněn a pro mnohé fungoval jako zásadní morální apel. Naplno se to projevilo v roce 1989 během takzvaného Palachova týdne, který de facto zahájil rozklad komunistického režimu v Československu. Křehké hranici mezi hrdinstvím a zbabělostí se věnuje nový film režisérky Agnieszky Hollandové Hořící keř. Autorem scénáře je Štěpán Hulík, host Petra Viziny v pořadu Před půlnocí z 16. ledna.
„Udržet si důstojnost a slušnost, to je Palachův odkaz,“ říká Štěpán Hulík
Pro režisérku Agnieszku Hollandovou je Jan Palach životní téma, jak sama říká, jsou vrstevníci, ročník 1948. Kdy jste osobní téma v Janu Palachovi našel vy?
Bylo to na palachovské výročí asi před čtyřmi pěti lety. V té době jsem začínal studovat scenáristiku, tak jsem se na to podíval jiným způsobem, nově a uvědomil jsem si, že ten příběh je ohromný ve své nejednoznačnosti a nevysvětlitelnosti, a začalo mě to zajímat. Právě nejednoznačnost toho činu je totiž možná jeden z důležitých důvodů, proč ten čin pořád přetrvává. Generace po generaci si k tomu musí najít vlastní vztah. Není to pro jednou nastaveno, a tím pádem to není neživé, není to exponát do muzea.
Vaše filmové vyprávění začíná nečekaně Palachovým sebeupálením, takže hlavní hrdina umírá téměř v prvním záběru. To jste si práci úplně nezjednodušil. Z čeho to vychází?
Paradoxně jsem si ji možná zjednodušil, protože kdybychom se snažili projektovat do Palachovy mysli a popsat, co se mu odehrávalo v hlavě, proč udělal, co udělal, to bychom se teprve dostali do složité situace. Pochopit čin, který se vzpírá racionálnímu uchopení, je totiž vlastně nemožné. Vyprávět to jiným způsobem se tak objevilo jako nutnost. Najít ten způsob bylo pochopitelně těžké. Asi před třemi lety jsem však objevil historii soudního procesu, který se rozeběhl po Janově smrti a ve kterém jeho maminka žalovala poslance Viléma Nového za urážku na cti, a začalo se mi zdát, že to je úhel pohledu, který umožní příběh vyprávět jinak a nově. A to překvapivě i pro lidi, kteří si myslí, že ho znají.
Přesto jste se asi nevyhnul tomu, že jste si představoval, co k tomu činu Jana Palacha vedlo. Máte pro to nějaké osobní vysvětlení?
Když znáte všechny souvislosti, víte, v jakém prostředí Jan vyrůstal, jak ho zejména tatínek vychovával, když víte, že pro něj bylo nesmírně důležité období husitství a osoba Jana Husa, tak to jsou kořeny toho, proč se odhodlal k tomuto meznímu činu.
Smysl Palachovy oběti je těžký oříšek pro teologii či filozofii, jak můžeme číst v různých kázáních a zamyšleních. Považoval jste při psaní scénáře za nutné si otázku po smyslu jeho oběti zodpovědět sám pro sebe?
Určitě ano. Ta otázka směřuje na nás na všechny. Palachův čin není výzva k tomu, abychom se zabíjeli nebo obětovali svůj život. Je to otázka, co jsme ochotni udělat pro to, aby maličký prostor kolem nás byl o něco lepší.
Vlastně až teď, kdy jsem všude vídal plakáty našeho filmu a četl si na nich Palachův výrok z nemocnice, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí, uvědomil jsem si, jak velice hluboký je smysl této jediné věty. Svět se totiž nemění shora velkými rozhodnutími, ale tím, co je každý z nás v danou chvíli ochoten udělat. A to, že je člověk schopen změnit malý okruh kolem sebe, jsou ty drobnosti, ze kterých se pak skládají velké činy. Takhle chápu ten výrok i smysl Palachovy oběti.
Jak rozumíte výtce protikomunistického odbojáře Josefa Mašína, že to není vhodný příklad k následování?
Bratři Mašínové provedli svůj čin v době, která byla velice odlišná do doby, kdy se ke svému činu odhodlal Jan Palach. A pak mám pocit, že z pana Mašína mluví spíš zhrzení starého pána, který si uvědomuje, že jejich čin není ve většinové české společnosti přijímaný, kdežto u Palacha převládá názor, že byl hrdina. Historik Petr Blažek, který byl takovým supervizorem při psaní scénáře, mi říkal, že podle bratrů Mašínových by byl Palachův čin v pořádku, pokud by benzínem polil a zapálil Husáka, a ne sebe. Zní to jako bonmot, ale perfektně to vystihuje myšlení bratří Mašínových, jejich přístup k věci. Byli to kovbojové.
Tohle je váš první celovečerní scénář. Jak se stane, že začínající scenárista začne točit s tak věhlasnou režisérkou, jako je Agnieszka Hollandová?
Stane se to tak, že váš projekt dělá televize, jako je HBO, která vám dá prostor, abyste mohl spolu s producenty (v tomto případě Tomášem Hrubým a Pavlou Kubečkovou) navrhnout režiséra, kterého si přejete. Nás napadla Agnieszka. Jednak jsme znali její práci a jednak jsme věděli, že v roce 1969 studovala na FAMU a všechny ty věci velice osobně prožívala. Když máte skvělého režiséra, který zvládá řemeslo a zároveň má k látce osobní vztah, je to geniální spojení, které skoro nemůže selhat.
Čili vy si řeknete, dojedete za Agnieszkou Hollandovou a ona řekne výborně…?
Je to skoro taková pohádka. Tomáš Hrubý jí volal a mluvil na ní anglicky, ona mu řekla, ať klidně mluví česky, že tady sice čtyřicet let nebyla, ale pořád skvěle rozumí. Pak nás pozvala do Varšavy, přečetla si scénář a ten se jí líbil s tím, že je to pro ni osobní látka, která se k ní vrátila velkým obloukem.
Agnieszka tady byla v roce 1969 zatčena za to, že se angažovala ve studentském hnutí, protože se nechtěla smířit s tím, co se tady stalo v roce 1968. Několik měsíců byla vyslýchána na Ruzyni a estébáci ji slibovali, že jí znemožní, aby někdy v budoucnu mohla točit filmy a že ji vyhodí z Československa a nikdy už se sem nevrátí. Uplynulo čtyřicet let a Agnieszka si nejen docela dost zatočila, nejen se vrátila zpátky do Čech, ale přijela proto, aby natočila film, který je mimo jiné také o těchto pánech, kteří ji odsud vyhazovali. Přijde mi nádherné, když se historie takto zacyklí a ukáže se, kdo měl pravdu.
S Palachovým příběhem je to velice podobné. Když se v roce 1969 upálil, zdálo se, že jeho čin nemá žádný smysl, ale v lednu 1989 se po dvaceti letech během Palachova týdne znovu vynořil a ukázalo se, že byl po celou dobu uložený někde v podvědomí. Pro mě z toho tryská naděje, že dobré a pravdivé věci si nakonec cestičku přes ta svinstva okolo nás nějak prošlapou, akorát to někdy může trvat dvacet nebo čtyřicet let.
Neměl jste ostych nabízet jí téma, které zná zevrubně a osobně?
Ani ne. Agnieszka je tak milá a lidská osoba, že se nebojíte předložit i blbost, protože víte, že vám řekne, to je úplná kravina, to ses zbláznil…
Stalo se to?
No jasně. Občas se rozčilovala a říkala, že vůbec nechápe, jak takhle blbý člověk jako já mohl napsat tak chytrý scénář.
Ona byla schopná se projektovat do tehdejší atmosféry a vzpomenout si na drobné detaily a všechno to vnášela do scénáře. A známé klišé, že ďábel je skrytý v detailech, platí. Ty drobné detaily jsou právě to, co dělají tu dobrou věc.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Jak dlouho jste scénář psal a s kým jste ho konzultoval? Nakolik je to film a nakolik dokument?
Byl bych nerad, kdyby to lidi vnímali jako dokument. Samozřejmě jsme se snažili o co největší historickou věrnost, ale je to hraný film, dramatická věc, která vyžaduje úplně jinou práci s historickým materiálem. Konzultoval jsem to s výborným historikem Petrem Blažkem a dávali jsme to také ke schválení všem lidem, jichž se příběh bezprostředně týká. Takže scénář četl bratr Jana Palacha Jiří Palach stejně jako manželé Burešovi a Kamila Moučková, dcera Viléma Nového. Bez posvěcení těchto lidí bychom do toho nikdy nešli a už to, že souhlasí s tím, že se to takto odehrálo, je pro nás nejlepší znamení, že si nevymýšlíme. A pokud jde o řemeslné zpracování scénáře, měl jsem ku pomoci dvě skvělé dramaturgyně, Marcelu Pittermannovu a Ivu Klestilovou, a mít dobrého dramaturga je pro scénář základ.
Scénář jsem psal asi čtyři roky, ale o tom nemá smysl mluvit, protože čas sám o sobě není žádná hodnota. Když říkáte, že na něčem děláte pět nebo deset let, může to dělat dojem, že jenom proto je to dobré. A to bych nechtěl. Třeba to vůbec dobrý film nebude.
Kolik pamětníků jste musel vyslechnout a kolik historických pramenů prostudovat, že jste si mohl říct, ano, teď tomu rozumím, teď vím, kam dám důraz, která linka je ta hlavní?
Spáchal jsem knížku Kinematografie zapomnění (kniha získala Literu 2012 za objev roku – pozn. red.), která se věnuje období normalizace. Setkával jsem se kvůli ní s řadou pamětníků, kteří mi vyprávěli o svém životě během sedmdesátých a osmdesátých let. A hodně jsem se jich také ptal na to, jak prožívali roky 1968 a 1969. Drobné detaily z jejich životů mi pak velmi pomohly se dostat do atmosféry té doby, takže jsem normalizaci mnohem víc než z politického hlediska chápal právě přes lidské osudy. V té době už jsem přitom pracoval na scénáři o Palachovi, takže se to ideálně sešlo.
Přestože jsou to události staré čtyřicet let, je to hrozně podobné tomu, co se ve společnosti děje dnes. Jak zase stojíme před důležitými rozhodnutími, jak často váháme, jak často hledáme nějakou svojí skulinku, jak se ohýbáme, ale snažíme se neohnout moc a hledáme si polohu, kdy člověk ještě nemá máslo na hlavě.
Pro váš příběh je velice důležitá postava Viléma Nového, tehdejšího poslance federálního shromáždění, který první přišel s tím, že Jan Palach byl obětí spiknutí, že měl udělat jen jakési entrée, kdy mělo jít o studený oheň. Tak to bylo ostatně i publikováno v tisku?
Přesně tak. Dodnes nikdo neví, co měl studený oheň znamenat. Nový tvrdil, že to používají cirkusoví artisté, že to je kapalina, kterou se polijete, zapálíte ji, ona hoří, ale nemá žádnou výhřevnost, takže vás to nepálí. Pro každého, kdo má základní znalosti chemie, to nezní moc důvěryhodně.
Viléma Nového hraje Martin Huba a je to opravdu monstrózní charakter, což vyplývá i z Nového životního příběhu. Byl to prvorepublikový komunista, za války pracoval v BBC, po válce byl komunisty čtyři roky vězněn, ve vězení se stal agentem a za normalizace pak byl vysokým pohlavárem?
Přesně tak. Jeho výtah jel za normalizace nahoru oproti jeho dceři Kamile Moučkové, pro kterou naopak normalizace znamenala konec kariéry. Bylo by to určitě téma na ohromný film vidět tyto dvě postavy, otce a dceru, pro něž příchod nové doby znamená úplně odlišné konce.
U vykonavatelů vůle nelidských režimů často bývá omluva, taková byla doba, dělali to všichni, nikdy tam není osobní odpovědnost. Co jste se o motivech Viléma Nového dozvěděl, co se Palachova odkazu týká?
Mám pocit, že Nový byl obrovský životní pragmatik. Do značné míry je to figura podobná Gustávu Husákovi. Jak jste zmínil, byl také v padesátých letech vězněn, takže věděl, co to stojí, když jste na opačné straně barikády. A bojím se, že když si projdete takovou životní zkušeností, jste později ochoten udělat cokoliv, abyste se do ní nedostal znova. Takže když Nový správně vytušil, že mu pomůže postavit se na stranu sovětských konzervativců, udělal to. Petr Blažek mi říkal, že jsou nalezené dokumenty, že byl přímo informátor sovětského velvyslanectví už v průběhu srpnové okupace i později a že měl se Sověty opravdu vynikající vztahy.
Ve filmu je zároveň velmi silně cítit napětí a strach českých policistů nebo estébáků, že když tu situaci nezvládnou, Sověti ještě přiostří?
Přesně to se také v té době dělo. Když Palach 19. ledna umřel a připravoval se jeho pohřeb, sovětské posádky v mnoha českých městech provokativně trošku popojely s tanky a obrněnci, aby lidé viděli, že jsou ve střehu – vyloženě zastrašovaly veřejnost. Takže nebezpečí, že sovětská moc zasáhne, bylo veliké a všichni se toho báli.
Spor o Palacha je ve filmu veden mezi Vilémem Novým a advokátkou Dagmarou Burešovou?
Je, ale zároveň jsme se snažili, aby to nebylo jenom o soudním sporu, aby divák chápal, že se snažíme obecně popsat mechanismy a celý ten proces, jak se to stane, že sklouznete z něčeho hezkého, jako bylo pražské jaro, do marasmu normalizace. Zachycení věcí v jejich pohybu, jak se něco mění, je pro mě obecně to nejzajímavější.
Ve filmu je vykresleno, že Dagmar Burešová a její manžel měli dvě malé děti. Čili tam je také přítomný strach – máte dvě malé děti a postavíte se moci, která je likvidační. Jak jste přemýšlel o Dagmar Burešové. Diskutoval jste s ní o tom, jak se k tomu tehdy postavila?
Několikrát jsme si dlouho volali a je tam jedna věc, kterou jsme se rozhodli změnit. K zastupování Palachovy maminky se rozhodla okamžitě, protože věděla, že je to správné. Ve filmu jsme jí ale nechali čas na rozmyšlenou, protože jsme chtěli ukázat složitost toho rozhodování, kdy si člověk uvědomuje, co to pro něj a jeho nejbližší bude znamenat. To je moment, kdy se z vás může stát buď hrdina, anebo zbabělec, a nás zajímalo, jak se to stane.
Přemýšlel jste o predispozicích, které k tomu lidé mají? Co vlastně predisponovalo Dagmar Burešovou k tomu, aby vzala případ, který byl vlastně beznadějný?
V jejím případě to byl určitě rodinný původ. Protože vyrůstala v právnické rodině, měla od dětství vztah k právu a spravedlnosti, zároveň to byla skautka.
Čili máte dojem, že nemohla jinak?
Člověk může vždycky jinak, záleží jenom na vás, jak se v konkrétní chvíli dokážete rozhodnout. A často také záleží na náhodě. Když jsem psal Kinematografii zapomnění, někteří tvůrci mi říkali, že paradoxně to, že vás osud vmanipuluje do situace, ze které není úniku, rozhoduje o tom, jak to s vámi dopadne – ta volba už není na vás. Někdy se prostě stanete hrdinou proti své vůli, což ale nijak nesnižuje vaše hrdinství.
Film jste nazval Hořící keř. Je to taková ozvěna starozákonního příběhu, kdy hoří keř, ale neshoří, a z toho keře mluví k Mojžíšovi Bůh. V čem tento název padne k Palachovu příběhu?
V Bibli si to přečtete jednoznačně, je to keř, který hořel, aniž shořel. S Palachovým příběhem je to vlastně velice podobné. V roce 1969 se zdálo, že jeho čin byl marný a zbytečný, později se ukázalo, že zbytečný nebyl. A nejen později. Spousta lidí si nesla ten čin v sobě a hluboce na ně zapůsobil. Pár lidí různě z republiky mi napsalo, že jim v té době bylo stejně jako Janovi dvacet, a když viděli, že byl schopen položit svůj život za něco, co má smysl, tak oni se sakra můžou snažit si udržet důstojnost a být slušnými lidmi. V tomto je obrovské mravní poselství Palachova činu.
Prorazil jste dvěma díly, jejichž tématem je normalizace, kam bude směřovat vaše další pozornost?
S kolegy máme rozpracované dva tři projekty. Jeden, který mi dělá velkou radost a zároveň starost, se jmenuje Čekej tiše a je to životopis šansoniérky Evy Olmerové. Děláme to s režisérem Martinem Krejčím. Olmerová byla šílená bytost a nás hrozně baví, jak tahle šílená osoba existuje v režimu, který je také šílený, a jak ve své hrozné přímočarosti tomu režimu ukazuje, co je zač. Je to i současné téma v tom, že si s těmihle lidmi většinou nevíme, co počít.
Štěpán Hulík (*1984, Uherské Hradiště)
Scénárista. Vystudoval filmovou vědu na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Živí se psaním filmových scénářů, s režisérkou Agnieszkou Hollandovou spolupracoval na třídílné TV sérii pro HBO Hořící keř o Janu Palachovi. Ve své knižní prvotině Kinematografie zapomnění, která v roce 2012 získala ocenění Litera pro objev roku, se zabývá nástupem normalizace na Barrandově.
(redakčně kráceno)