Vyhlazení východočeské osady Ležáky, kterým se nacisté mstili za atentát na Heydricha, před čtyřiasedmdesáti lety přežila jen dvě malá děvčata: Jarmila a Marie Šťulíkovy. Dnes se Jarmila Šťulíková jmenuje Doležalová, je jí šestasedmdesát a o tragickém osudu rodného místa vydala knihu. Po třinácti letech snažení.
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedeném československými výsadkáři na konci května 1942, nacisté v protektorátu Čechy a Morava rozpoutali teror, kterému padli za oběť nejen jednotlivci, ale i celé vesnice.
Desátého června 1942 nacisté vymazali z mapy středočeské Lidice a přesně o dva týdny později, 24. června 1942, potkal podobný osud i malou kamenickou osadu Ležáky na Chrudimsku. Gestapo totiž odhalilo, že parašutisté z výsadkářské skupiny Silver A ze zdejšího Švandova mlýna udržovali vysílačkou spojení mezi domácím a zahraničním odbojem.
Dopoledne 24. června byly Ležáky, skládající se pouze z devíti domků, neprodyšně obklíčeny. Všichni obyvatelé Ležáků byli vyhnáni ze svých domů, které nacisté následně vyrabovali a zapálili. Sedmačtyřicet zatčených osob převezli na Zámeček do Pardubic, kde během heydrichiády fungovalo popraviště. Bez výslechu či soudu zde zemřeli všichni dospělí a další, dodatečně zatčení byli na stejném místě popraveni později.
Skupinu Silver A tvořili Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček a v protektorátu přistáli v noci na 29. prosince 1941 Senic na Poděbradsku. Úkolem jejich operace bylo zajistit vysílačkou Libuše rádiové spojení s exilovou vládou v Londýně a zároveň vytvořit středisko pro koordinaci dalších vysazených parašutistů.
Prvotní počínání Silver A bylo ovšem úspěšné, radista Potůček se s Londýnem spojil už 9. ledna a do Velké Británie se dařilo předávat důležité informace dalších devět měsíců. Kromě Lázní Bohdaneč používal Potůček k vysílání ještě lokality u lomu Hluboká u Dachova a v Bohdašíně u Červeného Kostelce.
Dnes se Silver A řadí mezi nejúspěšnější tahy londýnské vlády – ačkoli všichni tři muži zahynuli v boji. Valčík s atentátníky na Heydricha v kryptě kostela v Resslově ulici, Bartoš se zastřelil v bezvýchodné situaci po přestřelce s gestapem a Potůčka zezadu zabil na útěku český četník, když usnul vyčerpáním v lesíku nedaleko Pardubic.
Aby se historie neopakovala
Třináct ležáckých dětí směřovalo nejdřív do pražského sirotčince a odsud do německého tábora v polské Lodži. Jedenáct dětí zavraždili v plynové komoře a přežily jen sestry Šťulíkovy, tříletá Jarmila a roční Marie, které nacistická mašinerie poslala do říše k poněmčení.
Jejich otce za pomoc parašutistům popravili, matka zahynula v plynové komoře v Osvětimi. „Vzpomínám na ně a je mně to docela líto, že jsem je nemohla zažít a že tady nejsou,“ říká nyní Jarmila Doležalová; z Ležáků si podle svých slov nic nepamatuje a z války jen útržky.
Zpátky do Československa se vrátila, když jí bylo šest let – staral se tu o ni její dědeček. „Do školy jsem začala chodit, ještě jsem neuměla pořádně česky, tak to bylo taky náročný,“ dodává.
Obnovit historickou paměť se ale snaží její dcera Jarmila a vnuk Štěpán, kteří napsali knihu Osud jménem Ležáky. Práce na knize trvaly třináct let. Spis, který za pomoci sponzorů vydala samotná pamětnice, sleduje příběhy ležáckých obyvatel, vraždy na pardubickém Zámečku i osudy odvlečených dětí, které se jim podařilo objevit v dokumentech z německých archivů.
„Přesně ukazují, kudy šly ležácké a lidické děti vybrané na poněmčení,“ říká Jarmila Doležalová mladší. „Z toho příběhu si musíme vzít to podstatné a poučit se, aby se historie už neopakovala,“ dodává Štěpán Doležal.
