Praha - Po čtyřiceti letech ožívá v pražském Centru současného umění DOX příběh únosu letadla do západního Německa, k němuž došlo v červnu 1972. Případ, který komunistická ideologie později reinterpretovala v Mimikrách, jednom z nejznámějších dílů socialistického seriálu Třicet případů majora Zemana, se výstava snaží pojmout nezaujatě a vypořádat se i se smrtí jednoho z pilotů. Expozice přináší neznámé soudní rozsudky, dobové ohlasy z médií, ale zejména dosud nepublikované autentické výpovědi těch, kteří byli na palubě letadla. Výstava probíhá od 17. května do 8. června.
K únosu patnáctimístného letadla ČSA došlo 7. června 1972; skupina deseti mladíků a dívek tehdy přiměla posádku změnit kurs pravidelné linky z Mariánské Lázně – Praha – Bratislava – Lučenec a zamířit do Německé spolkové republiky. Letadlo přistálo v bavorském Weidenu, asi třicet kilometrů od západočeského Rozvadova.
Cílem únosců byla emigrace ze socialistického Československa. Do zahraničí (Jugoslávie) se pokoušeli vycestovat již v období před únosem, a přestože nebyli nikdy trestáni, režim jim výjezdní doložku neudělil.
Dívky z řad únosců pronesly na palubu letadla dvě pistole ve spodním prádle a předaly je hochům, kteří nikdy předtím z pistole nestříleli. Během přeletu státní hranice ČSSR došlo k několika zápasům o jednu z pistolí, ze které pak vyšel osudný výstřel. „Výstřel se spustil v momentě, kdy pilot se snažil odebrat zbraň útočníkovi. Mluvíme o neúmyslném zabití. Pilot zbraň otočil směrem ke stropu a bohužel ho to zasáhlo,“ popisuje podrobnosti kurátor výstavy Petr Vrána.
Vraždu chtěly obě strany, ačkoli k ní nedošlo
Krátce po přistání v Německé spolkové republice zemřel na následky zranění pilot letadla. Jak Vrána upozorňuje, nejen v Československu, ale i v západním Německu byl celý incident šetřen jako vražda, ačkoli se o vraždu ve skutečnosti nejednalo. „Je to neuvěřitelné, ale bavorští vyšetřovatelé už šest hodin po přistání věděli, že to je vražda a už to ohlásili zástupci ČSA a postupovali tímto směrem. Tělo nešťastného pilota bylo dovezeno již druhý den k pitvě do Československa,“ informoval kurátor, který na práci na výstavě stál dva roky.
Z jeho bádání vyšlo, že ačkoli německá strana případ jako vraždu klasifikovala i na základě patologie, následná česká pitva vraždu nepotvrdila; český verdikt ovšem zůstal na čtyřicet let uzavřený v archivu. „Všichni směřovali k tomu, aby se žalovalo za vraždu. Jak Západ, tak Východ. Všichni se spojili proti vlasáčům,“ konstatuje Vrána.
Lubomír Adamica, který měl zbraň v ruce, později spáchal v německé vyšetřovací vazbě sebevraždu. Zbylí únosci, šest chlapců a tři dívky ve věku 17 až 21 let, dostali tresty odnětí svobody od tří do sedmi let.
Lubomír Adamica v dopise rodičům na rozloučenou: „Nevěřte ničemu, co slyšíte ani polovině tomu, co vidíte, jak říká pořekadlo a to je poslední, co mě v tuto chvíli napadá.“
Tehdejší komunistický režim na tyto události zuřivě zareagoval nejen v tisku, ale hlavně natočením propagandistického filmu Mimikry, předposledního dílu seriálu 30 případů majora Zemana, ve kterém je rekonstrukce tragédie účelově zmanipulována. Vystupňovala se tím další vlna tvrdé diskriminace dlouhovlasé mládeže, prověrky a rozpuštění většiny hudebních skupin.
