Pardubice – Těžko uvěřitelný příběh jako z hollywoodského filmu si prožil neprávem odsouzený Jan Šafránek, který na vlastní kůži poznal, jaké to je stát se obětí justičního omylu. V jeho devatenácti letech ho policie obvinila za znásilnění a vynutila na něm přiznání. Přestože posléze vzal přiznání zpátky a v případu se objevila řada nesrovnalostí, soud ho nakonec poslal do vězení. Nyní, po osmnácti letech, vyšla pravda najevo. Jenže křivdu, pošramocenou pověst, ani rok za mřížemi už mu nikdo nevynahradí. A co hůře - nedočkal se ani omluvy.
Oběť justičního omylu se nedočkala ani omluvy
Cejch sexuálního násilníka dostal Jan Šafránek v roce 1992. Tehdy ho policie obvinila ze znásilnění sedmnáctileté dívky a pod nátlakem fyzického násilí ho místní policisté přinutili podepsat protokol, v němž se ke znásilnění sám přiznává. Soudem byl posléze odsouzen na rok odnětí svobody. I přestože tehdy devatenáctiletý mladík tvrdil, že nic neudělal, nikdo ho neposlouchal. Důkaz o jeho nevině přitom již tenkrát měli všichni účastníci činní v trestním řízení.
Devatenáctiletý Jan Šafránek obviněný ze znásilnění
Devatenáctiletý mladík však záhy bere svou výpověď zpátky. Říká, že dívku nezná, nic neprovedl, že ho policisté k výpovědi donutili a že mu soudem přidělený obhájce nepomáhá. Rodiče pro něj sice najímají nového advokáta, jenže i to je zbytečné – okresní a posléze i krajský soud tvrdí: „Jan Šafránek dívku znásilnil.“
Jan Šafránek si trest odpykal a v září 1993 byl propuštěn na svobodu. Za mřížemi si odseděl celý rok. Po návratu domů se ale stalo přesně to, co očekával – lidé na něho koukali skrz prsty a většina místních ho s opovržením přehlížela.
Spravedlnost ve vlastních rukách
Za krátkou dobu přišla touha dopátrat se pravdy. První krok k tomu, aby se Jan Šafránek dozvěděl, čí vinou si odseděl rok zbytečně, udělala jeho sestra Jana. V roce 2007, tedy 14 let poté, co už byl její bratr Jan z vězení doma, viděla na České televizi pořad Na stopě. V něm kriminalisté hledali násilníka ze Žďárska. Případ Jana Šafránka, a toho, o kterém se mluvilo v televizi, se nápadně podobaly. Janova sestra ihned zavolala do televize a s policisty si domluvila schůzku.
Kriminalista Michal Hynek ihned po podrobném studiu spisového materiálu došel k jednoznačnému závěru, že má paní Šafránková pravdu – tedy že skutečně její bratr tento čin spáchat nemohl.
Hlavní důkaz: genetická ojedinělost
Ovšem zarážející na celém případu je, že důkaz o tom, že pan Šafránek je nevinný, měli tenkrát policisté i soudci celou dobu před očima. Tím důkazem byly výsledky biologické expertizy. Ta totiž ukázala, že zajištěné sperma ze spodního prádla znásilněné vykazovalo krevní skupinovou vlastnost A. Odsouzený Šafránek sice skutečně krevní skupinovou vlastnost A má, háček je ovšem v tom, že když byly zkoumány jeho sliny, zjistilo se, že je tzv. „nevylučovatelem“. Tito lidé nevylučují svou krevní skupinu do tělních tekutin, tudíž rozborem těchto jejich tekutin (spermatu, slin, potu) nelze prokázat, jakou mají krevní skupinu.
Jinými slovy: Jan Šafránek je člověk, u kterého krevní skupina nelze zjistit z jiných tělních tekutin než z krve. Takže když kriminalisté na spodním prádle znásilněné dívky našli sperma značící, že pachatel má krevní skupinu A, nemohl tímto pachatelem být Jan Šafránek.
Tento důkaz byl ale ve spise už na samotném začátku případu. Ani policie, ani státní zastupitelství, ani soud prvního stupně, dokonce ani odvolávací instance si tedy této skutečnosti nevšimly. Všechny složky činné v trestním řízení tedy značně pochybily.
Jan Šafránek
Na čem policie založila obvinění?
Hlavním důkazem proti panu Šafránkovi bylo jeho přiznání. Jenže jeho popis se od skutečného přepadení výrazně lišil. Ostatně správně ho popsat ani nemohl, když, jak už víme, dívku neznásilnil.
Neshodovalo se ale ani to, jak přepadená dívka násilníka popsala. Ta tvrdila, že muži bylo mezi 40 – 50 lety. Janu Šafránkovi bylo nicméně v té době pouhých devatenáct let. Tuto nesrovnalost mohla uvést na pravou míru tzv. rekognice, ovšem i tu policisté provedli nesprávně.
Rekognice je kriminalistický vyšetřovací úkon, při němž jsou poškozené osobě předvedeni možní pachatelé trestného činu. Poškozená osoba by měla zřetelně určit z dotyčných podezřelých pachatele trestného činu.
Státní zástupkyně: Vinu nese soudce
Podle státní zástupkyně Miroslavy Hevierové, která odmítá vinu státního zastupitelství a spíše se přiklání k vině soudu a daného soudce, který o vině i trestu rozhodoval. Nicméně tento soudce Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou Miroslav Novák se k případu nechtěl vyjádřit.
Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti:
"Já jsem přesvědčen, že takovýto soudce porušil zákon. Dnes je bohužel velmi obtížné takového soudce kárně postihnout, protože Česká republika, stejně jako jiné evropské země, má takzvané promlčecí lhůty na takováto kárná provinění. V případě České republiky se jedná o tři roky.
Jan Šafránek byl díky iniciativě krajských kriminalistů z Hradce Králové, kteří požádali o obnovu řízení, nakonec loni zproštěn obvinění. A hradečtí policisté dokonce zjistili i skutečného pachatele. Ten za toto znásilnění už souzen nebude, jelikož si trest za sérii dalších deseti znásilnění již odpykává. Dostal dvanáct let a nařízenou ústavní sexuologickou léčbou.
Omluvy se nicméně pan Šafránek od nikoho nedočkal. Ačkoliv škody na jeho pověsti jsou rozsáhlé a nezvratné. Po celou dobu žije se stigmatem sexuálního násilníka na malé vesnici. A ztracená pověst se už jen těžko navrací.
Jan Šafránek, oběť justičního omylu:
„Chtěl bych, aby na mě lidi koukali, jako že jsem nic neudělal, aby o mně do smrti říkali, že jsem dobrý člověk a abych měl dobrou pověst, jako jsem měl předtím.“
Justiční omyl (zdroj: ČT24)