V Íránu existují místa, odkud se šíří houbové patogeny, které napadají i lidi. A proti některých druhům přestávají fungovat standardní léčiva. Vzhledem k turistice a migraci existuje riziko, že se rozšíří i do Evropy – a právě na tyto scénáře se připravují včasným výzkumem čeští vědci, popsala v rozhovoru mikrobioložka Adéla Wennrich.
Ve vzdálené exotické zemi se najednou objeví nemoc, na kterou nefungují léky. Nemoc se šíří, ale v jiné vzdálené zemi usilovně pracuje malá skupina vědců, kteří patogen všemi silami zkoumají a snaží se ho poznat dřív, než se rozšíří do zbytku světa. Zní to jako scénář sci-fi filmu, ale tohle je realita a ti vědci jsou z Prahy.
„Začne to jako vyrážka. Svědí, trošku to pálí, nejčastěji se šíří na místa, kde se člověk potí. Normálně reaguje bez problémů na léčbu – ale tahle ne,“ popisuje v rozhovoru pro ČT24 Adéla Wennrich. Expertka na houbové infekce z pražského Mikrobiologického ústavu Akademie věd tuto nákazu způsobenou houbou zkoumá, aby ji poznala dřív, než se „přelije“ do Evropy.
Agresivní houba zatím nemá české jméno, to latinské se nezapamatovává snadno, ale Wennrich ho vyslovuje se stejnou samozřejmostí, jako bychom řekli svíčková. „Trichophyton mentagrophytes var. indotineae,“ opakuje název houby, která se snadno šíří, usazuje se v tříslech a po těle a nezabírá proti ní žádná obvyklá léčba.
Houbová apokalypsa... se nekoná
Houby jsou v posledních letech častým „padouchem“ v řadě vědeckofantastických děl, největší zájem veřejnosti k nim přilákala videohra a následný stejnojmenný seriál Last of us, kde zmutovaná houba druhu Cordyceps zabije nebo změní na agresivní zombie většinu lidstva.
Wennrich přiznává, že v poslední době opravdu slyší více lidí mluvit o houbových patogenech a obavách z nich – pokládá to ale zrovna u sebe za poněkud nereprezentativní, protože se na toto téma specializuje. „U naší íránské Trichophyton se podobného apokalyptického scénáře bát nemusíme,“ podotýká mladá vědkyně. Tato houba totiž sice opravdu může pokrýt velkou část lidského těla a způsobit mu spoustu nepříjemného, ale sama o sobě ho ani nezabije, ani ho nezmění na krvelačnou nestvůru. „Způsobuje hodně nepříjemné svědění, narušuje spánek. Zkrátka výrazně snižuje kvalitu lidského života,“ popisuje reálnou nebezpečnost tohoto organismu.
I přesto si podle ní zaslouží podobné houbové patogeny pečlivě sledovat, a to právě hlavně v zemích, které mají takové sociální a ekonomické problémy, že na monitoring jim chybí zdroje. Proč? „Naše práce slouží jako něco, co se odborně označuje jako ‚pre invasion assessment‘. To znamená studium této v houby v oblastech, ze kterých se šíří, ještě předtím, než se dostanou do Evropy,“ vysvětluje Wennrich.
Díky tomu, že se sleduje situace v Asii, může se společnost v Evropě připravit na to, co může přijít a jak na to rychle reagovat. Tedy být připravení na to, kdyby se začala tato houba, nebo nějaká její agresivnější a nebezpečnější příbuzná, šířit. Velmi zjednodušeně – kdyby podobný dozor probíhal nad zoonotickými koronaviry na jihu Asie, nemusela skončit covidová pandemie takovou katastrofou.
Tým, kterému Wennrich z laboratoře v pražské Krči šéfuje, totiž zkoumá nejen vlastnosti houby, ale také to, jak ji včas najít, rozeznat od jiných podobných projevů, ale také se na ni pokouší najít léky.
Malé, ale důležité změny
Íránci se sice pokoušejí vzorky analyzovat sami, ale podle Wennrich to nemají vůbec jednoduché. Podmínky pro výzkum jsou tam značně náročné, tamní vědci se potýkají s nedostatkem zdrojů, nestabilním zázemím a často jim chybí i zkušenosti. Toho všeho mají čeští vědci dostatek a díky tomu dokázali z několika tisíc vyšetřených lidí získat přes patnáct set vzorků patogenních hub, které pak v Praze kultivovali.
Wennrich v této souvislosti uklidňuje: „Tenhle výzkum – a samozřejmě i všechny jiné – probíhá za velmi přísných bezpečnostních opatření, konkrétně je zkoumáme v laboratoři se zabezpečením na úrovni BSL-2.“
Laboratoř BSL-2 (Biosafety Level 2) je pracoviště určené pro práci se středně rizikovými biologickými látkami, které způsobují lidská onemocnění, ale šíření v komunitě je nepravděpodobné. Vyžaduje omezený přístup, bezpečnostní boxy pro manipulaci s aerosoly, dekontaminaci a speciální ochranné pomůcky.
Tyto analýzy potvrdily, že v Íránu se opravdu mezi lidmi šíří velké množství hub odolných vůči léčbě. A navíc jsou tyto houby jednoho druhu velmi rozmanité: drobně se od sebe liší, takže vznikají jejich nejrůznější varianty, jež pak mohou mít mírně – ale významně – odlišné vlastnosti. Například tak mohou získat schopnost šířit se snadněji mezi lidmi a vytvořit si vyšší odolnost vůči lékům.
A přesně to se stalo v Íránu – tým Adély Wennrich totiž popsal nový, doposud neznámý genotyp výše uvedené houby. „Tento genotyp nese mutace v genu pro skvalenepoxidázu, které způsobují rezistenci některých kmenů k v humánní medicíně / léčbě těchto onemocnění velmi významnému antimykotiku (terbinafinu). Tento nový genotyp je zatím hlášený pouze z Íránu. Další genotypy, které jsou také odolné k léčbě, se ale už šíří světem a byly detekované i v Evropě,“ upozorňuje mikrobioložka.
Včasné rozpoznání rezistentních kmenů podle ní umožňuje upravit léčbu a zlepšit péči o pacienty. „Lékaři na ně nejsou připravení; vyzkoušejí nějaký tradiční přípravek, on nezabírá, takže houba získává mnohem víc času na to, aby se šířila víc a dál. A také samozřejmě záleží na tom, kdy ten člověk dojde k lékaři,“ vysvětluje mikrobioložka.
Tyto konkrétní íránské patogenní houby se už podle ní objevily i v České republice, ale nejde zatím o žádnou katastrofu. „Je to v nějakých jednotkách případů a dá se dohledat, že šlo o lidi s cestovatelskou historii. To znamená, že ten člověk cestoval někam do Indie, do Iránu, kde je to teď zrovna docela rozšířený problém,“ uklidňuje mikrobioložka.
Ani riziko nákazy u hub není tak velké jako u jiných původců nemocí. „Lidé by si nákazu neměli představovat tak rychlou, jako je tomu třeba u virů, takhle rychle to neprobíhá,“ konstatuje. „Je to dost pomalý proces, ale přesto víme, že se sem i tato nemoc nakonec dostane,“ dodává. „Ale my na ni budeme připravení.“
Příčinou je podle ní hlavně stále větší propojenost světa, chuť lidí cestovat do exotiky a samozřejmě také nestabilita v regionu, odkud se mohou snažit prchat před válkou velké skupiny obyvatel.
Právě tato nestabilita podle Wennrich komplikuje snahy o kontrolu nemoci. Když jde lidem o život a snaží se přežít v kontextu diktátorského režimu, bomb či raket, nemají energii, čas ani zdroje na boj s „pouhou vyrážkou“.
Česko jako světová velmoc
Česká republika vzhledem ke svým rozměrům a bohatství o sobě může říkat jen v málo ohledech, že patří mezi velmoci. Podle Wennrich mezi ně mykologie určitě patří. „Jsme určitě jedno z center výzkumu, kde se mykologie studuje, tím nejvýznamnějším, respektive dalším, je například Holandsko – ale ve světě houby tolik netáhnou,“ potvrzuje.
Právě proto, díky skvělé pověsti českých specialistů, existuje i výše popsaná spolupráce s Íránem. A pražští mykologové mají takových spoluprací víc. Podobně pomáhají institucím v Keni, v Thajsku, v Kolumbii, Brazílii nebo třeba v Jihoafrické republice.
Wennrich se přitom specializuje jen na houby mikroskopické, tedy ne na ty, které si Češi tak rádi sbírají v lesích do košíků. I tyto okem neviditelné organismy jsou ale podle ní fascinující.
Začala se jim věnovat, když zkoumala infekce, které se v Česku přenášejí na lidi z morčat. Tento problém je podle ní nečekaně rozšířený, právě přelom února a března, kdy rozhovor probíhal, je podle ní typickým časem, kdy se u nás objevují. Proč? „Děti dostávají často morčata na Vánoce, pod stromeček – ta zvířata už v sobě mají zárodky nemoci. A pak nějakou dobu trvá, než se to projeví, když se děti s morčaty mazlí nebo se o ně starají,“ popisuje.
Ani tyto nákazy podle ní nejsou většinou zásadně nebezpečné, ale dokáží potrápit, vyvolat stres a vyžadují mnohdy léčbu – hlavně, když se začne houbová infekce šířit na větší část těla. Na tomto příkladu je podle Wennrich dobře vidět, jak se tyto patogenní houby přenášejí – dotekem. Představy ze sci-fi filmů, kde spory cestují desítky kilometrů vzduchem a k nákaze zdravého člověka stačí jedinou z nich vdechnout, jsou (naštěstí) opravdu jen divoké fantazie, ve skutečnosti je zapotřebí dlouhodobější kontakt, ideálně s nějak poškozenou kůží.
Nemoc gladiátorů i milovníků koček
Právě to je podle expertky důvodem pro to, že se houbové infekce v Česku nečekaně moc šíří mezi zápasníky populárních bojových umění, jako je třeba MMA. „Máme příklady, kdy se nakazí třeba celý klub,“ popisuje vědkyně s tím, že se kvůli tomu vyrážce říká „gladiátorská houba“.
Houbové infekce se ale dají „chytit“ skoro všude, člověk ani nemusí chodit nechat se škrtit na žíněnku nebo jezdit do Íránu. Podle mykoložky se Češi často nakazí například ve Středomoří, kde žijí kočky infikované nejrůznějšími plísněmi. „Doporučovala bych, aby se lidé nemazlili s kočkami na dovolené v těch zemích kolem Středozemního moře, plíseň takhle mohou dostat docela snadno,“ varuje expertka.
A spousta cest, jak se nakazit nějakým houbovým patogenem, existuje samozřejmě i v tuzemsku. „Moc se o tom nemluví, ale šíří se to z chovů domácích mazlíčků, kteří jsou dnes v oblibě – nečekaně často jsou to třeba ježci bělobřiší, kteří se stali oblíbeným domácím zvířetem,“ doplňuje vědkyně.
Nejen obrana, ale i protiútok
Lidstvo ale není v obraně proti houbovým patogenům jen pasivní obránce. Vědci vyvíjejí i látky, které umí tyto mikroskopické škůdce aktivně ničit. A některé z nich vznikly a vznikají v Praze, právě v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd.
Podle vědkyně je takový výzkum velmi náročný, drahý a také trošku nevděčný: „Léčba antimykotiky totiž většinou trvá jen krátce, člověk se při správné terapii poměrně rychle vyléčí, takže se firmám nevyplatí investovat do léku, který se nebude dlouhodobě užívat. K tomu je problémem i to, že houbové buňky (oproti bakteriálním a virům) jsou lidským buňkám hodně podobné, takže vývoj bezpečných a účinných látek je technicky náročný a drahý. Je to prostě tak, farmakologické firmy se do toho moc nehrnou,“ konstatuje Wennrich.
Nos proti houbám
Kromě samotných léčiv ale v hlavě Adély Wennrich a lidí okolo ní vzniká ještě jeden nástroj, který by mohl v boji proti houbovým nemocem pomoci. Je to nos. Umělý nos.
„Všimli jsme si, že některé plísňové nemoci dost specificky voní – no spíš zapáchají,“ říká mykoložka. „Což je dané tím, že se z nich uvolňují nějaké chemické látky, které umíme i naším poměrně necitlivým lidským nosem poznat, dokonce můžeme cítit rozdíl mezi některými konkrétními druhy,“ doplňuje.
Od toho vedla jen krátká cesta k nápadu vytvořit stroj, který by tyto chemické signály rozeznal také, ale samozřejmě citlivěji a přesněji než člověk. „My to cílíme na ordinace dermatologů, kde by tenhle nástroj mohl udělat opravdu velkou práci. Uměl by totiž rychle rozeznat houbové infekce od jiných kožních problémů a umožnil by nasadit cílenou léčbu hned na začátku, místo obvyklého ‚zkoušení mastiček‘, které často jen zhoršují infekci a prodlužují trápení. Zároveň by dokázal určit i pravděpodobný zdroj nákazy, takže by se dalo infekci účinně zabránit v dalším šíření,“ doplňuje vědkyně.
Nezůstalo jen u nápadu, v současné době pražští mikrobiologové už na tomto přístroji aktivně pracují a analyzují možnosti, které by ho udělaly co nejcitlivějším.
