Hvězdné nebe vždy přitahovalo pozornost lidí, kteří toužili prolomit jeho tajemství. Během 20. století ale technický pokrok přinesl skutečnou naději na jeho prozkoumání. Směrem k obloze se upíraly zraky mnohých odvážlivců, kteří toužili na vlastní oči spatřit Zemi z výšky. Prvním kosmonautům ale dláždila cestu řada pokusných zvířat. Nejprve šlo o octomilky. Před 60 lety, 31. ledna 1961, se do vesmíru podíval první lidoop. Jméno Ham nedostal po šunce, ale po laboratoři The Holloman Aerospace Medical Center. Jen deset týdnů po něm hranici kosmu překonal první lidský kosmonaut, Jurij Gagarin.
Šimpanz Ham byl prvním lidoopem ve vesmíru. Za nebezpečný let dostal jablko a půl pomeranče
V té době šlo o hodně. Mezi Spojenými státy a Sovětským svazem probíhal zápas nejen na politické, ale i na vědecké úrovni. Obě velmoci si chtěly připsat prvenství ve vstupu člověka do vesmíru a dokázat tak svou technickou nadřazenost.
Nebylo však jasné, zda lidé vůbec budou schopni nad hranicí atmosféry fungovat, a proto obě země do vesmírných raket nejprve usazovaly rozličná zvířata. Zatímco v Rusku se proslavila fenka Lajka, první pes na oběžné dráze, mezi Američany získal věhlas šimpanz Ham, první lidoop v kosmu.
Začátek Hamova života však výjimečnému osudu zpočátku vůbec nenasvědčoval. Nenarodil se totiž v zajetí, ale v přírodě západoafrického Kamerunu, tehdejší francouzské kolonie. Skupina asi dvaceti veterinářů a chovatelů odtud přes oceán převezla celkem šest primátů, dva samce a čtyři samice.
Právě šimpanzi se pro výzkum vlivu vesmírného prostředí na živý organismus zdáli ideální. Dosahují dostatečné velikosti, jejich vnitřní orgány mají stejné rozmístění jako ty lidské a vědci o nich do té doby nasbírali i dostatečné množství dat. Nejdůležitější však byly jejich mentální schopnosti, které dokázaly velmi přesně napodobit lidské chování. Například průměrná doba reakce na fyzický podnět je u šimpanzů 0,7 vteřiny zatímco u člověka 0,5 vteřiny.
Ham se stal expertem na přepínání páček
Vědci šimpanze z Kamerunu před výcvikem rozdělili do dvou skupin, aby snížili riziko přenosu nakažlivých chorob do celé kolonie. Všech šest primátů prošlo stejným tréninkem psychomotorických funkcí.
Jejich úkolem bylo po světelném signálu zatáhnout za páčku. Pokud tak učinili, dostali za odměnu banánovou pochoutku, pokud tak však neprovedli nebo se zpozdili, potrestali je vědci slabým elektrošokem. „Během třetího lednového týdne se každý ze šesti šimpanzů stal po 29 cvičeních znuděným, ale dobře krmeným expertem na přepínání páček,“ uvedla k výcviku v roce 1961 NASA.
Ham po otevření kabiny na výsadkové lodi
Do poslední chvíle nebylo jasné, který z primátů se do rakety směřující za hranici vesmíru posadí. Den před startem prošli rozličnými testy, jeden z šimpanzů byl ale obzvláště čilý a v dobrém rozpoložení. Byl to právě 44 měsíců starý Ham, jako náhradnice byla vybrána samice Minnie. Hodinu a půl před dobou plánovaného startu to byl ale právě Ham, kdo ve speciálním obleku nastoupil do výtahu, který jej vynesl do kabiny Mercury na nosiči Redstone.
Už před startem se ale objevily problémy. Začal se totiž přehřívat měnič napětí, malá, ale důležitá součástka. Zážeh byl proto hned dvakrát odložen. Teplota v Hamově skafandru ale zůstala stabilní, a tak se tým rozhodl vyslat jej k obloze.
Krátce po startu se ale objevily další komplikace. Raketa se totiž vychýlila z plánované trajektorie o jeden stupeň směrem vzhůru. „Výpočty ukázaly, že přetížení by mohlo dosáhnout 17 G, což byla nepřípustná hodnota. Navíc okysličovadlo proudilo do motoru příliš rychle a tak 2 minuty a 17 sekund po startu byla jeho nádrž prázdná. To spustilo havarijní systém a záchranná věžička oddělila kabinu od Redstonu,“ popsal Ondřej Šamárek na webu Kosmonautix.cz.
V kabině navíc rapidně poklesl tlak ze 38 kilopascalů na pouhých 7, Hama před nebezpečím ale ochránil skafandr. Se záchrannou věžičkou byly odhozeny i brzdící rakety, což nebyl ani tak problém při letu jako při přistání. I kvůli vychýlené trajektorii dosáhla kabina výrazně vyšší rychlosti. Namísto plánovaných 7081 kilometrů za hodinu se k zemi řítila rychlostí 9426 kilometrů za hodinu. Byla navíc pod špatným úhlem a mířila mimo vyměřenou přistávací oblast.
Vlny oceánu při přistání kabinu poškodily
Kabina s Hamem dopadla do vln Atlantického oceánu, šimpanz přitom musel vydržet přetížení 14,7 G. Při prudkém nárazu na hladinu se navíc odrazil tepelný štít, který na dvou místech prorazil přetlakovou přepážku. Ham tak byl uvězněný v kosmické kabině, která nabírala vodu, daleko od plánovaného místa dopadu.
Na hladině ji spatřil technik pátracího letadla až 27 minut po přistání. Nejbližší lodi by trvalo několik hodin se na místo vypravit, pro Hama tak vzlétly vrtulníky amerického námořnictva. Když záchrana konečně dorazila, byla kabina nakloněná na bok a pomalu se potápěla. Když se ji pilotům podařilo zachytit, bylo v ní podle odhadů téměř 400 litrů mořské vody.
Ham dostává jablko po přistání
Šimpanz Ham už byl ale v bezpečí, vrtulníky jej v poškozené kabině odnesly zpět na výsadkovou loď. Už devět minut po přistání šimpanze z kabiny vyprostili. Byl v pořádku, pouze lehce dehydrovaný, jeho jediným zraněním byl odřený nos. Za náročný výstup do vesmíru dostal jablko a půl pomeranče.
„Nazývat tuto misi úspěchem je přinejmenším pošetilé. Jednalo se spíše o kontrolovanou havárii,“ napsal Šamárek. Jako úspěch přesto Američané Hamův let za hranice kosmu vykládali. V té době to však bylo běžné, ani jedna strana nechtěla veřejně přiznat své přešlapy a chyby.
„Na obou stranách Atlantiku se zúčastnění tvářili, že vše je v nejlepším pořádku, všechno jde jako po másle, a někde v koutku duše se snažili nemyslet na zákony pravděpodobnosti,“ uvedl Šamárek.
Přes všechny problémy se však Hamovi do vesmíru dostat podařilo. Kvůli vychýlení z původní trajektorie vystoupal dokonce výše, než vědci předpokládali. Hranice vesmíru začíná ve výšce 100 kilometrů, šimpanz se dostal až do výšky 253 kilometrů. Během letu dlouhého 16 a půl minuty prožil více než šest minut ve stavu beztíže.
Při všech obtížích, které jeho vesmírný let doprovázely, zvládl Ham stejně jako při výcviku na světelná znamení posouvat páčky a oddálit tak elektrický šok. Za celou dobu letu měl jen dvě opožděné reakce. Dokázal tak, že tento úkol lze plnit jak ve stavu nadměrné zátěže při vzletu a přistání, tak ve stavu beztíže.
Pro některé byl hrdinou, pro jiné obětí
Šimpanz Ham se díky svému výkonu stal celebritou a často byl vykreslován jako zvířecí hrdina a průkopník. Podle slavné bioložky, která se soustředí na výzkum primátů, Jane Goodallové, však pro samotného primáta muselo jít o velmi nepříjemnou zkušenost. „Nikdy jsem neviděla takovou hrůzu v obličeji šimpanze,“ řekla deníku The Guardian po shlédnutí kamerového záznamu z letu.
Ham po návratu z kosmu strávil několik let následným výzkumem. Poté byl přesunut do zoo ve Washingtonu D.C., kde strávil 17 let. Poslední tři roky prožil ve skupině šimpanzů v zoo v Severní Karolíně, kde zemřel ve 26 letech na následek chronické nemoci srdce a jater.
Kostra šimpanze Hama
Po své smrti se dostal na titulky novin ještě jednou. Existoval totiž plán na vypreparování jeho těla. Proti tomu se však zvedla vlna nevole, lidé se dovolávali jeho důstojného pohřbení. Jedna studentka střední školy například napsala, že „šimpanz není zelená paprička“, aby se „něčím nacpal a vystavil“.
Nakonec bylo rozhodnuto zachovat pouze Hamovu kostru, která od té doby leží v anatomických sbírkách Národního muzea zdraví a lékařství ve Washingtonu. Zbytek šimpanzova těla byl pohřben v Novém Mexiku v Mezinárodní vesmírné síni slávy v Alamogordu.