Dvaadvacetiletá Somálka Kafiya Mahdi dorazila do Maďarska jako nezletilá uprchlice v roce 2014. Ze své rodné země utekla před nuceným sňatkem. Její vlastní otec ji chtěl ve čtrnácti letech prodat o generaci staršímu muži. Dnes je z ní známá maďarská modelka a lidskoprávní aktivistka. Nedávno navštívila s filmovým dokumentem, který o ní vznikl, festival v Jilemnici.
Ve čtrnácti ji chtěli prodat o generaci staršímu ženichovi, dnes je Somálka Kafiya Mahdi úspěšnou modelkou
Kafiya Mahdi je příkladem emancipované, úspěšné ženy, jež se vzepřela osudu, který ji předurčoval k dopředu naplánovanému životu v nesvobodě. V roce 2017 její příběh zfilmovala maďarská režisérka Dorrotya Zurbóová pod názvem Eassy Lessons. Na začátku října 2021 s ním Kafiya ve spolupráci s Charitou Česká republika přijela do krkonošské Jilemnice na lidskoprávní filmový festival Mnoho světů. Svým příběhem chce inspirovat ostatní a pomoct bourat bariéry nedorozumění v dnešní polarizované společnosti.
Jaké to je narodit se v Somálsku jako dívka?
Strašidelné. Nikdy jsem já ani moje sestry nešly samy po setmění ven. Všude se potloukají gangy kluků, i těch malých, třeba okolo dvanácti let a velmi časté jsou únosy i znásilnění. I když jsem si šla jen něco koupit už za tmy do obchodu za rohem, tak se mnou musel vždy jít můj mladší bratr. I kdyby mu bylo třeba šest a mně dvacet, tak jakýkoli mužský zástupce po boku ženy je alespoň nějaká záruka jistoty a bezpečí, že se jí nic nestane.
Hrozba násilí na ulici není jediným příkladem toho, v jak komplikované situaci ženy v Somálsku žijí. Země je na první příčce na světě v praktikování ženské obřízky. Podle dat UNFPA, populačního fondu OSN, je na 98 procent somálských žen obřezaných. Jakým dalším věcem musí ženy v Somálsku čelit?
Když jsem vyrůstala a zjišťovala jsem, co se vlastně malým holčičkám dělá a jak celá ženská obřízka funguje, tak jsem si kladla otázku, jestli mi náhodou nechybí nějaká část mého těla, o které ani nevím? Moje matka by ale mně ani mým sestrám nikdy obřízku neudělala. Ona samotná ji bohužel jako malá dívka podstoupila. Teď se údajně provádí nějaká lehčí verze, ale upřímně si nejsem jistá, jak velký je v tom rozdíl. Je to pořád nedovolený a hlavně zbytečný zásah do dívčího těla.
Ženy v Somálsku prakticky nemají kontrolu nad svými životy ani těly. Pokud nemáte otce a někdo požádá o vaši ruku, tak první nejstarší muž v rodině, i kdyby to měl být váš mladší bratr, kterému je dvanáct, rozhoduje o tom, jestli a za koho se vdáte. Také se stále objevují nucené sňatky. Pokud se vás muž z rodiny rozhodne provdat za peníze, tak vás prodá a vy proti tomu nemůžete nic dělat.
Přesně to se stalo i vám. Prodat vás o generaci staršímu ženichovi chtěl i váš vlastní otec a proto jste se rozhodla ze Somálska utéct. Jak to celé probíhalo?
Bylo mi tehdy necelých čtrnáct let a utéct mi pomohla moje matka. Máma za nás vždy bojovala. Můj biologický otec se s ní rozvedl, protože mu porodila tři holky a on chtěl syna. Chtěl si nás vzít k sobě a ke své nové rodině. Máma se musela rozhodovat mezi tím, jestli nás bude živit on nebo jestli se ona sama vrátí zpět ke své rodině i s námi a od něj neuvidí ani korunu. Vrátit se zpět do rodného domu jako žena, kterou opustí manžel, je v Somálsku velká ostuda. Nakonec se ale rozhodla, že nás neopustí i za cenu toho, že na vše bude sama.
Celá širší rodina stála za ním. Už měl plány, jak každou z nás prodá zbylým rodinným příbuzným a u koho budeme víceméně otročit. Já věděla, že moje matka se za nás vždycky postaví. Když zjistila, že mě můj otec chce prodat staršímu muži jako nevěstu, tak mi řekla, že to spolu vyřešíme. Prodala jeden z pozemků, který měla jako dědictví, aby mohla zaplatit převaděči, který mě dostal ze Somálska.
Takto radikálně dospět ve čtrnácti letech musí být těžké. Byla jste prakticky ještě dítě, když se tohle všechno stalo. Neměla jste někdy pocit, že vás tohle všechno okradlo o část dětství?
Vlastně ani ne. V evropské kultuře to takto možná vnímáte, ale v Somálsku se na to díváme jinak. Když jsem přišla jako patnáctiletá do Evropy, všichni mi říkali, že jsem dítě a nemůžu za sebe rozhodovat. Já už se ale v osmi letech starala o všechny své sourozence, vařila jsem pro sedmičlennou rodinu a prakticky vedla celou domácnost.
V Evropě se na děti klade obrovský důraz a nemají téměř žádnou zodpovědnost až do té doby, než jsou plnoleté. V Somálsku nic takového neexistuje.
Kafiya Mahdi
Jaká vaše cesta do Evropy byla?
Do Maďarska jsem se dostávala něco přes rok. V roce 2013 jsem odletěla do Íránu, protože tam jsem legálně se somálským pasem mohla. Potom už jsem se napojila na převaděčskou skupinu a po nocích jsme se dostávali přes Turecko do Řecka. Některé úseky jsme šli pěšky, někdy nás převáželi v autech nebo dodávkách. Leželi jsme na zemi v nákladních prostorech, zakrytí pytli. Občas nás bylo jen pár, jindy jsme putovali i ve skupinách o stovkách lidí.
Převaděči tvoří obrovský organizovaný řetězec. Přespávali jsme u místních doma, v prázdných bytech, kde nás bylo ve dvou místnostech i dvacet, nebo taky v lese. V Řecku mě potom zatkla policie, protože jsem u sebe neměla povolení k pobytu a skončila jsem ve vězení. To jsem dostala vážně strach.
Kolik času jste ve vězení strávila?
Zůstala jsem tam čtyři měsíce. Nikdo se se mnou nebavil. Nevysvětlili mi, jak dlouho tam budu, co se bude dít, nic. Bylo nás tam 42 národností v 52 celách a ty podmínky, ve kterých jsme žily, byly strašné. Všude byla špína, neměly jsme ani hygienické potřeby.
Jednou přišel na kontrolu někdo z OSN. Donutili nás uklidit celou věznici. Normálně jsme si praly oblečení v umyvadle. Vždy jsme na dno daly plastovou tašku, aby neodtékala voda. Neměly jsme ani mýdlo nebo prací prášek. Ten den nám dovolili vyprat si v pračce. Dokonce jsme na celu ten den dostaly i lahve s vodou, vážně se k nám chovali jako někde v hotelu.
Zároveň nám výslovně zakázali cokoli těm kontrolorům říkat. Jedna Etiopanka nakonec prolomila mlčení a zástupcům OSN řekla, co se ve věznici doopravdy děje. Po tom, co odešli, tak ji na týden zavřeli na samotku do černé místnosti bez oken.
Když mě propustili, pamatovala jsem si jen dvě telefonní čísla. To na moji mámu a číslo na převaděče. Dostala jsem se k další převaděčské skupině a pokračovala jsem přes Srbsko na sever až do Maďarska.
Myslela jste někdy na to, že to nezvládnete a budete se muset vrátit domů? Co vás drželo nad vodou v těžkých chvílích, jako byl pobyt ve vězení?
Snažila jsem se neztrácet naději, že jednou se mi podaří dostat se do bezpečí. Spíš jsem se bála toho, kdy to bude. Nejhorší byl ten první měsíc. Všude jsem se ale seznámila s dalšími lidmi a pořád jsme si pomáhali. Vždycky mezi námi vládla obrovská solidarita a mohli jsme se o sebe opřít. Některé dny byly těžší, ale doufala jsem, že všechno nakonec dobře dopadne.
Ta největší motivace pro mě byla moje rodina. Myšlenka na ně mě držela nad vodou. Říkala jsem si, že se z toho všeho musím dostat kvůli nim. Jsem ta nejstarší dcera a vždycky jsem za ně cítila velkou zodpovědnost.
Proč jste si nakonec vybrala jako svoji cílovou destinaci Maďarsko?
Můj plán nebyl původně jet do Maďarska. Neměla jsem v hlavě žádnou konkrétní zemi. Chtěla jsem se dostat jen někam, kde bude bezpečněji, kde budu moct začít nový život a pomoct finančně své rodině, která zůstala v Somálsku.
Když nás na maďarsko-rakouských hranicích zastavila kontrola a našli nás schované v úložném prostoru dodávky, už jsem byla po celé té době vážně unavená. První věc, kterou mi maďarský policista na stanici řekl, bylo „tady jsi v bezpečí, tady můžeš zůstat.“ Vůbec nevím, kdo to byl, ale jeho slova na mě měla obrovský vliv a já se rozhodla zůstat.
Uprchlíci na srbsko-maďarském pomezí, ilustrační foto
Co vás na na Maďarsku a Maďarech nejvíc překvapilo?
O Maďarsku jsem předtím nevěděla vůbec nic. Můj první dojem byl ten, že to jsou opravdu milí lidé. Umí být velmi nápomocní a jsou ochotní se pro druhého člověka rozdat, když vidí, že se snažíte a chcete se integrovat. Jsem Maďarsku moc vděčná za všechny příležitosti, které jsem dostala.
V dokumentu několikrát zazní, že vás spousta cizích lidí vidí jako upravenou, vychovanou a sympatickou dívku a při prvním pohledu je vlastně nenapadne, že jste uprchlík. Jaké to je žít s nálepkou „uprchlík“?
Je to nálepka, která člověka provází už do konce života. I teď, po sedmi letech, kdykoli o mně vyjde nějaký článek, tak je v něm zmínka o Kafii, uprchlici. Vlastně je to asi v pořádku, přijímám to. Za to, že jsme uprchlíci, se nemusíme stydět. Maďaři mohou být také uprchlíci. Každému se může stát, že jednou bude muset opustit svůj domov, protože tam pro něj už nebude bezpečno.
Ale v dětském domově pro problémové dívky, kam mě umístili po mém příjezdu, jsem viděla horší věci. To, s čím jsem se tam setkala, se stalo důležitou součástí mě a myslím si, že bych bez této zkušenosti neporozuměla hlubším problémům, které se dějí i ve vyspělých zemích v Evropě.
Somálsko je velmi chudý stát a má spoustu špatných věcí, ale snad neexistuje případ, že by vaše matka byla naživu a vy byste v Somálsku skončila v dětském domově. Tam, kde jsem žila, byly těhotné dívky, drogově závislé nebo kradly, přitom jejich rodina žila ve stejném městě jako ony a vůbec je nepodporovala. Byla to obrovská zkušenost, která mě donutila být vděčná za to, co mám. I když to může znít divně, protože jsem uprchlice.
O uprchlictví se v Evropě mluví zejména v souvislosti s tábory a přeplněnými čluny ve Středozemním moři. Ve spoustě lidí tyto obrázky vyvolávají strach a zároveň odlidšťují všechny zobrazované. Proč máme pořád v hlavě představu uprchlíků zejména v detenčních centrech? Tím, že lidé dostanou povolení k pobytu, přeci jejich problémy nekončí. Co by podle vás pomohlo zlepšit obraz uprchlictví v médiích?
Přesně tak, když se člověk dostane do své cílové destinace, nic nekončí. Je to jen začátek dalšího příběhu. Myslím si, že by se mělo více ukazovat, co se s uprchlíky děje po tom, co začnou žít v nové zemi. Lidé by se tak podle mě dokázali lépe ztotožnit s těmi, co přicházejí. Lidé se totiž chtějí identifikovat s ostatními a myslím si, že to daleko lépe pomáhá potom pochopit i důvody, proč někteří opouštějí své domovy.
„Na tomto místě přešlo hranici více než čtyři sta tisíc lidí, byla to skutečně invaze. Šlo především o mladé muže, kteří se odvolávali na to, že je Angela Merkelová pozvala do Německa. Místní lidé na to mají nejhorší vzpomínky,“ řekl v září 2021 před plotem s ostnatým drátem, který odděluje maďarskou a srbskou hranici, premiér Maďarska Viktor Orbán svému českému protějšku. Jak se cítíte, když slyšíte politiky mluvit o invazi? Někteří lidé jako argument proti uprchlíkům používají i silnější slova o tom, že jste přišla brát lidem práci a zavádět islám.
Je to zraňující a smutné. Z nějakého důvodu to ale dokážu pochopit. Jde o strach z neznámého. Je to lidský instinkt, chránit se před tím, co neznáme. Není to ale jen o uprchlících. Nenávist je i vůči dalším skupinám ve společnosti, ať už se jedná o homosexuály nebo třeba klimatické aktivisty. Není to jen o mně a neberu si to tedy osobně. Moje přání je, abychom si jednoho dne všichni více rozuměli.
Do Maďarska jste přišla těsně před začátkem uprchlické krize. Země od té doby zpřísňuje zákony o uprchlictví a čím dál tím více se kloní k otevřené rétorice toho, že uprchlíky nechce. Změnil se nějak postoj lidí k vám v průběhu těch sedmi let?
Před vypuknutím migrační krize se lidé nechovali tak špatně. Nosívala jsem hidžáb a nesetkala jsem se s téměř žádným špatným chováním. Po roce 2016 se to zhoršilo. Pamatuju si, jak mi jedna paní na přechodu řekla, ať se vrátím, odkud jsem přišla. Byla tam se svou malou dcerou a mě se vlastně nedotklo to, že mi to řekla. Spíš mě zarazilo to, že to řekla před tím dítětem a dává mu tak najevo, že nenávidět odlišné lidi je normální.
Spousta lidí mi ale na druhou stranu pomohla. Někteří mi otevřeně řekli, že neměli rádi uprchlíky, ale potom, co jsem s nimi sdílela svůj příběh, tak změnili názor. Trochu mě mrzí, že někteří běženci se stahují a nechtějí se moc integrovat. Velká spousta lidí je ale upřímně zvědavá a chtějí se o tom, proč jsem sem přišla, dozvědět co nejvíc. I když jsou některé otázky osobnější, vždycky odpovím. Podle mě to je jediná cesta, jak mezi lidmi může vzniknout porozumění. Když si lidé rozumí, je jednodušší se mít navzájem rád.
Kafiya Mahdi
Jeden z častých protiuprchlických komentářů je i ten, že zejména muslimští přistěhovalci do Evropy přijdou a budou všechny nutit, aby žili podle islámského náboženství. Vy sama jste však pár let po svém příchodu do Maďarska konvertovala ke křesťanství. Jak lidé reagují, když to zjistí?
Vlastně jim to dělá radost, zejména těm, kteří jsou věřící. Ateisté většinou nechápou, proč jsem to udělala. Ale i když jsem byla muslimka, tak jsem respektovala maďarskou kulturu a chtěla se integrovat.
Pro mě je náboženství velmi důležitou součástí života. Věřím tomu, že existuje vyšší smysl v našich životech i v našem působení na zemi a vnímám to právě skrz boha. Asi se teď mění moje vnímání toho, jaký ten bůh je a nejsem si jistá, jestli k němu chci přiřazovat konkrétní jméno. Nicméně pokud si mám vybrat mezi islámem a křesťanstvím, tak je mi hodnotově určitě bližší Ježíš než Alláh.
Naopak moje rodina byla velmi zklamaná, když se dozvěděli, že jsem konvertovala. Doteď to nemají úplně zpracované a mě to velmi mrzí. Přece nezáleží na tom, jakého boha uctívám. Pořád jsem jejich dcera a sestra, jejich krev a mám je pořád stejně ráda.
Pocházíte z velmi konzervativní země, kde je postavení žen daleko horší než v kterékoli evropské zemi. Jak vnímáte feminismus zde, v kulisách toho, že jsou si ženy a muži víceméně rovní, i když žádná země na světě ještě nedosáhla úplné genderové rovnosti? Je feminismus potřeba v roce 2021 i v Evropě?
Pořád mám v hlavě případ znásilnění a vraždy Sarah Everardové z Británie, který se stal nedávno. Feminismus je potřeba všude, nejen v zemích jako je Somálsko. I svět modelingu je stále založený na velké genderové nerovnosti.
Jsem modelka a natočila jsem dokument s uprchlickou tematikou. Jezdím s filmem na diskuze a několikrát jsem už zaslechla, že bych měla být zticha a věnovat se spíš přehlídkám a focení. Nebo že si s tím, jak vypadám, můžu najít bohatého ženicha a vyřešit si tak život. Dělají si srandu? Nechci být zticha a nechci se na někoho spoléhat. Když si myslím, že se mám ozvat, tak se ozvu a nechci čekat na někoho, aby mi zařídil život.
Můj první přítel v Maďarsku byl velmi tradiční. Říkával, že chce přijít domů z práce a mít každý den uvařeno od své ženy. Kdybych chtěla být v domácnosti a jen vařit, tak bych asi zůstala v Somálsku a nepodnikla cestu přes půl světa. Já ráda vařím, ale nechci, aby se to ode mě jako od ženy automaticky očekávalo s tím, že je to nějaká moje povinnost.
Je důležité, aby lidé měli v životě volbu. Lidé by měli mít možnost si vybrat, jestli chtějí být muslimem nebo křesťanem, jestli chtějí opustit svůj domov, protože se tam už necítí bezpečně, i jestli chtějí každý den vařit pro svého partnera. Na tom by měla celá společnost pracovat – aby každý měl právo volby, jak chce žít svůj život.
V dokumentu kromě ukázky toho, jak složitá cesta na ty, co do Evropy přijdou, čeká, zazní i spousta osobních přiznání. Záběry vás zachycují, jak se učíte plavat, jak navazujete vztahy i jak vám chybí domov a hlavně vaše matka. Jak vás režisérka našla a proč jste se rozhodla sdílet svůj příběh právě takto? Neměla jste strach se otevřít prakticky celému světu?
Dorrotya (Dorrotya Zurbóová, režisérka dokumentu Eassy Lessons – pozn. redakce) chtěla původně natáčet ještě před migrační krizí dokument o nezletilých uprchlících, kteří do Maďarska přicházejí bez doprovodu rodičů. V Maďarsku bylo jen jedno centrum pro mladistvé uprchlíky, kde jsem byla i já, a tam si mě všimla.
Když vypukla krize, tak všechny ty, co už měli vyřízený azyl nebo povolení k pobytu, poslali do Budapešti. Já byla jedna z mála, která se do hlavního města dostala a když jsme se s Dorrotyou potkaly podruhé, tak už jsme se rovnou bavily o tom, co by chtěla dokumentem říct.
Samozřejmě, že jsem měla strach, jestli zvládnu sdílet svůj příběh a otevřít se všem. Když jsem viděla, že Dorrotya chce za pomocí filmu zviditelnit právě ten další život po tom, který na všechny čeká, když se do Maďarska dostanou, tak jsem na to kývla. Jestli ten dokument může dodat odvahu jednomu člověku, který je zaseknutý v uprchlickém táboře, nebo otevřít jeden pár očí tomu, kdo se uprchlíků bojí, tak to má smysl.
Kafiya Mahdi na festivalu Mnoho světů v Jilemnici
Viděla dokument vaše rodina?
Ještě ne. Po tom, jak reagovali, když zjistili, že jsem přešla ke křesťanství, jsem se rozhodla ho s nimi nesdílet. Vědí, že jsem modelka, ale o některých věcech s nimi ještě otevřeně mluvit nemůžu.
Jste příklad emancipované ženy, která má život plně ve svých rukách. Kromě modelingu máte za sebou i roli v jednom televizním seriálu, objevujete se v časopisech a děláte osvětu o lidských právech. Představovala jste si jako malá svoji budoucnost takto?
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co jsem chtěla dělat já. Nejdůležitější pro mě bylo, abych udělala šťastnou a pyšnou svoji matku. Chtěla, abych byla doktorka, takže jsem se celé dětství plánovala stát lékařkou. Když teď přemýšlím nad tím, co mě nejvíc naplňuje, tak je to pomáhání ostatním lidem. To je moje obrovská vášeň. Ať už se jedná o pomoc dětem, seniorům nebo uprchlíkům.
Ani v těch nejdivočejších snech mě nenapadlo, že bych jednou mohla být modelkou, herečkou nebo že budu bydlet v úplně cizí zemi. Ale filmy a filmový svět jsem milovala vždycky. Byla to pro mě cesta, jak utéct alespoň na chvíli z vlastní reality.
Vím, že teď hlavně nechci zklamat sama sebe. Vidím, co se ve světě modelingu děje a jak lehké je dát se na scestí. Chci pomáhat ostatním, mluvit o svém příběhu, motivovat sama sebe i jiné. Nechci sklouznout k určitému sobectví v tom, že teď už mám svůj život vyřešený a o ostatní lidi se už nemusím starat.
Ráda bych se jednou do Somálska i vrátila, pomáhat místním dívkám i přírodě. Nepanuje tam jen obrovská nerovnost mezi pohlavími. Somálsko bude v současné klimatické krizi zasaženo dalšími, možná mnohem vážnějšími problémy.
Somálsko je většině Evropanů známé hlavně kvůli vleklému konfliktu, teroristům z organizace aš-Šabáb nebo hladomoru. Co byste chtěla jako Somálka, aby lidé v Česku o vaší zemi věděli? Jaké bylo Somálsko vašeho dětství?
Můj nevlastní otec vždycky vyprávěl příběhy o tom, jaké Somálsko bývalo před islámskou radikalizací. Chodili do barů, jezdili na motorkách, pili alkohol. Moje matka dokonce chodila do školy v kalhotách a bez hidžábu.
Já už jsem tohle nezažila, ale jako dítě jsem byla šťastná. Chodili jsme se sourozenci do školy, po večerech jsme připravovali společně jídlo a hráli jsme si. O prázdninách jsme jezdívali k babičce na vesnici, pomáhali jsme s velbloudy a krávami. Nikdy jsem neviděla válku, i když vím, že i tehdy byla situace politicky nestabilní. V médiích je vždy vidět jen to, co nejvíc rezonuje, ať už je to pozitivní nebo negativní. Běžný život nikdo nezobrazuje a my jsme ho do té doby, než mě můj otec chtěl prodat, žili.
Somálsko není nejvyspělejší stát na světě, ale myslím si, že bychom Evropany mohli občas učit, že rodina vždy drží při sobě. U nás nikdo nezůstane sám, je to důležitá součást naší kultury. Každá země i každý jednotlivec nám mohou něco předat. Možná to je motivace, povzbudivé slovo, jeho pohled na svět, hezká tradice nebo třeba recept na oblíbené jídlo.
Nikdy zároveň nevíte, jaký dopad máte vy a vaše slova na druhé. Proto si myslím, že je důležité chovat se k ostatním hezky. Nikdy nevíme, co se lidem v životě děje a kdy budeme potřebovat milá slova od neznámého slyšet my sami.