Proslulý tasmánský čert čili ďábel medvědovitý má naději na lepší zítřky. Tento vačnatec, jemuž hrozilo vyhubení v souvislosti s nakažlivou formou rakoviny, nyní vykazuje známky adaptace, píše AFP. Nemoc však zůstává skoro vždy smrtelná a vědci studují případný druhý kmen.
U tasmánských čertů se objevují známky adaptace na rakovinu, zjistili vědci
Noční masožravý vačnatec s černou srstí, známý tím, že vydává silný pach, když je stresován, je od roku 1996 postižen přenosnou chorobou, obličejovým nádorem, který je téměř ze 100 procent smrtelný a který zdecimoval 85 procent populace.
Rakovinu si mezi sebou přenášejí ďáblové medvědovití, když se perou nebo když se páří. Nakažené zvíře pak zemře hladem, protože se nedokáže kvůli nádoru nažrat.
Vědci teď zjistili, že se vačnatec, jehož současná populace dosahuje 15 až 18 tisíc kusů, začíná bránit. U čertů se totiž objevily první známky imunitní reakce – přítomnost protilátek. Více než dva tucty tasmánských čertů, u nichž se tato rakovina vyvinula, přežily.
„Pozorovali jsme, že zvířata, která nemoc dostala, mnohem déle přežívala. U malého počtu zvířat nádor ustupuje, jinak řečeno, čert se dokáže z rakoviny uzdravit,“ říká Rodrigo Hamede z Tasmánské univerzity.
Experti rovněž konstatovali, že se díky změně chování vačnatců populace stabilizuje. „Předtím populace silně klesala a bylo tu riziko, že zvíře vyhyne,“ uvádí Chris Coupland z rezervace Devils@Cradle.
Horizont ČT24: Záchrana tasmánských čertů (zdroj: ČT24)
Ochrana čertů v „Noemově arše“
Rezervace se rozkládá v národním parku Cradle Mountain a má být jakousi Noemovou archou, jejímž úkolem by bylo chránit populaci tasmánských čertů před rizikem nákazy. Umožňuje návštěvníkům pozorovat jinak velmi plaché zvíře, které v přírodě jen stěží uvidí.
„Riziko vyhubení tu je stále,“ říká Chris Coupland. Uvádí však mnoho příznivých okolností, například to, že čerti začínají plodit mláďata v mladším věku a že samičky hárají často více než jednou za rok. „To je velmi povzbudivé,“ dodává.
Pohlavní zralost čertů tedy podle něho nastupuje rychleji než dříve. To možná souvisí s tím, že v souvislosti s poklesem populace mají vačnatci více potravy a to umožňuje mladým dosáhnout rychleji váhy nezbytné k plození. Zdá se, že se nyní páří v jednom roce, zatímco dříve to bylo spíše ve dvou letech. Tyto tendence pomáhají stabilizovat populaci.
K ochraně druhu přispívá i člověk. DNA čertů se ukládá do banky, což umožňuje některým specializovaným centrům vybírat jedince pro reprodukci a přispívat ke genetické rozmanitosti.
Riziko vyhynutí by se stalo reálným, kdyby populace klesla pod hranici 10 tisíc jedinců. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje tasmánské čerty za ohrožený druh.
Čerty vyhnalo z kontinentální Austrálie původní obyvatelstvo a psi dingo. Vyhubení vakovlka tasmánského známého jako tasmánský tygr ve 30. letech minulého století rovněž ilustruje toto riziko.
Podle Hamedeho je však překvapivá rychlost adaptace čertů důvodem k optimismu. Mohlo by to rovněž přispět ke studiu léčby rakoviny u člověka.