Vojenský zásah Spojených států ve Venezuele by podle některých komentátorů mohl posloužit jako vzor pro Čínu usilující o kontrolu nad Tchaj-wanem. Řada expertů si ale myslí, že Peking bude dál postupovat obezřetně, protože se řídí vlastní vnitřní logikou, jež bere v potaz ekonomické důsledky i složitost invaze. Čína si navíc uvědomuje, že její armáda by na obrannou koalici vedenou USA ještě nemusela stačit.
Americký útok na Venezuelu a únos tamního autoritářského vůdce Nicholáse Madura vyvolal na Západě obavy z dalšího postupu nedemokratických zemí v čele s Ruskem a Čínou, které by se mohly překvapivou operací USA inspirovat. Podle řady expertů šlo z hlediska mezinárodního práva o akt agrese a porušení Charty OSN.
Nová americká národní bezpečnostní strategie oživuje Monroeovu doktrínu z dvacátých let devatenáctého století, která se zasazuje o vlivové ovládnutí západní polokoule, kde by USA dominovaly politicky, vojensky i ekonomicky, aniž by formálně anektovaly jiná území. Tato koncepce z dob prezidenta Franklina Roosevelta měla v minulosti ospravedlnit historicky intervenci USA v Latinské Americe.
Obavy z vytvoření precedentu
Někteří odborníci nyní varují, že masivně zbrojící a čím dál agresivnější Čína by mohla nejnovější mocenský tah Washingtonu zneužít v případě Tchaj-wanu. Spojené státy navíc ztratily svou morální převahu, aby mohly zasáhnout ve prospěch tohoto ostrova, míní někteří komentátoři.
„Když si Donald Trump může jen tak nakráčet do cizí země a ovládnout ji… Proč tedy Putin dělá něco špatného na Ukrajině a proč Čína nemá právo obsadit Tchaj-wan?“ řekl americkému zpravodajskému serveru CNBC David Roche z globální analytické společnosti Quantum Strategy.
Američané podle Rocheho de facto dali souhlas diktátorským a autoritářským režimům, jež se snaží převzít nějakou oblast, která nespadá do jejich pole působnosti. Trump sice v nedávném rozhovoru pro list The New York Times naznačil, že nechce, aby Peking nad Tchaj-pejí převzal kontrolu, rozhodnutí je však podle něj na čínském vládci Si Ťin-pchingovi.
Pokud by Američané dlouhodobě působili ve Venezuele, pro Tchaj-wan jde o strategické riziko. „Úderné skupiny letadlových lodí, bombardéry a obojživelné útočné lodě nasazené v operaci Southern Spear jsou přesně tím, co by bylo v případě tchajwanské krize potřeba. Nemohou být současně v Karibiku a Tchajwanském průlivu,“ podotýká časopis Time.
Jiná vnitřní logika
Řada expertů si nicméně nemyslí, že by americký útok na latinskoamerickou zemi posloužil komunistické velmoci jako precedent. „Nevěřím, že Čína tohle použije jako výmluvu nebo ospravedlnění k útoku na Tchaj-wan. Jednoduše takhle neuvažují,“ uvedl pro CNBC americký exministr obchodu Carlos Gutierrez, který působil ve vládě za prezidenta George W. Bushe.
„Čína bude činit prohlášení, velmi agresivní prohlášení. To se očekává. Musí to udělat, ale neočekávám žádné hmatatelné významné kroky ze strany Číny,“ prohlásil Gutierrez.
Peking považuje demokraticky spravovaný Tchaj-wan za své území a jeho sjednocení s pevninskou Čínou označil nedávno prezident Si za „nezastavitelný“ proces. Minulý měsíc uspořádal u ostrova vojenské námořní cvičení, při němž vojáci nacvičovali vojenskou blokádu Tchaj-wanu, což tamní vláda odsoudila. Podle Pekingu mělo jít o varování před možným zahraničním vměšováním.
Americké zpravodajské služby se domnívají, že asijská mocnost se může pokusit obsadit ostrov silou už v této dekádě. Bývalý americký diplomat a vedoucí pracovník neziskové organizace Brookings Institution Ryan Hass ale varoval před vytvářením přímých paralel.
„Mezi analytiky zabývajícími se zahraniční politikou se objeví snahy o paralely s Tchaj-wanem a varování před Trumpem nastaveným precedentem, který by mohl Peking použít proti Tchaj-wanu. Před tímto impulsem bych varoval,“ napsal na síti X.
Nátlak bez použití síly
Podle Hasse se Čína vyhýbá přímé vojenské akci proti Tchaj-wanu nikoli z respektu k mezinárodnímu právu nebo normám, ale proto, že se spoléhá na strategii nátlaku bez použití násilí. „Peking se bude více soustředit na ochranu svých zájmů, odsuzování amerických činů a zostřování kontrastu s USA v mezinárodním systému než na to, aby se inspiroval aktuálními událostmi a změnil svůj přístup k Tchaj-wanu,“ míní expert.
Podobně to vidí i sinolog Martin Kříž. „Čínská lidová republika využívá principiálně jiné geopolitické strategie než Spojené státy americké. V případě USA je zde cítit určitá touha navázat na takzvanou Monroeovu doktrínu a vymezení homogenních politických vlivů na vlastní polokouli,“ konstatoval expert.
„V případě Číny je to o poznání intenzivnější snaha vycházející z přesvědčení, že Tchaj-wan je odedávna legitimní součástí Čínské lidové republiky. Poslední léta je snaha o nekonfliktní řešení cítit na obou stranách Tchajwanské úžiny, a to i přes prvoplánovou siláckou rétoriku a chřestění zbrojním arsenálem. Podle mnoha zasvěcených analytiků je pravděpodobnost použití silového řešení určitě nižší než padesát procent. A toto se o USA vůči geopolitickým protivníkům nikdy říci nedalo,“ řekl Kříž.
Dezinformace i sabotáže
Asijská velmoc používá vůči Tchaj-wanu strategii hybridní „války bez obětí“ a snaží se ho ovládnout bez zahájení totální invaze s pomocí sabotáží, dezinformací, elektronického boje, vojenskými aktivitami či snahami o infiltraci a destabilizaci ostrova, shrnul nedávno web Geopolitical Monitor.
Podle dokumentu tchajwanského ministerstva obrany Peking nasadil „kybernetickou armádu“ a snaží se podkopat důvěru v demokratickou vládu. Současně ale také vylepšuje prostředky pro možný překvapivý útok, tvrdí resort.
Podle think tanku Council on Foreign Relations (CFR) Čína zatím neudeřila, protože si nevěří, že může uspět za přijatelnou cenu. Pokud ale časem vybuduje armádu, která podle ní dokáže přemoci Tchaj-wan i koalici vedenou Američany, pak se dynamika v regionu zásadně změní, píše think tank s tím, že do té doby bude Peking nejspíš pokračovat ve své strategii nátlaku na obyvatelstvo s cílem dostat Tchaj-pej k jednacímu stolu.
Peking si dobře uvědomuje, že americký zásah ve Venezuele byl omezený a není jasné, jaké bude mít důsledky pro tamní režim, zatímco asijská velmoc chce Tchaj-wan ovládnout jednou provždy, což by znamenalo poslat do oblasti statisíce vojáků, dobýt města silou a vyhlásit stanné právo pro 23 milionů lidí, upozorňuje dále v analýze CFR.
Peking postup USA kritizuje
Čína, spřízněná s Madurovým autoritářským režimem, po americkém zásahu ve Venezuele uvedla, že je „hluboce šokována a důrazně odsuzuje očividné použití síly ze strany USA proti suverénnímu státu a kroky proti jeho prezidentovi“. Peking označil útok za „hegemonický akt“ a vyzval Washington, aby „přestal narušovat suverenitu a bezpečnost jiných zemí“.
Čína sice využila Trumpovy činy k vykreslení Spojených států jako nezodpovědné mocnosti, která porušuje mezinárodní právo a šíří chaos, ochotu amerických spojenců v regionu zapojit se v případě nutnosti do obrany Tchaj-wanu vedené USA to ale neovlivní, podotýká CFR.
„Země jako Austrálie, Japonsko, Filipíny a Jižní Korea by naopak intervenci vedenou USA podpořily, pokud by se domnívaly, že jejich spojenectví se Spojenými státy je i nadále klíčové pro jejich bezpečnost, a byly by odhodlány udržovat rovnováhu sil v regionu,“ míní think tank.
„Tchaj-wan není Venezuela“
Na samotném Tchaj-wanu nepanuje větší strach než obvykle. Zákonodárce Wang Tching-jü z vládnoucí strany, který zasedá ve výboru pro zahraniční věci a obranu, odmítl myšlenku, že by Peking mohl následovat americký precedent a zaútočit na ostrov.
„Čína není USA a Tchaj-wan není Venezuela. Srovnávání s tím, že Čína může provést totéž na Tchaj-wanu, je nesprávné a nevhodné,“ sdělil Wang americké stanici CNN a dodal, že „Čína nikdy netrpěla vojenským nepřátelstvím vůči Tchaj-wanu; chybí jí proveditelné prostředky“.
Rovněž hlavní analytik think tanku International Crisis Group William Jang považuje za nepravděpodobné, že by americký útok v Caracasu měl „jakýkoli přímý a zásadní dopad“ na čínské kalkulace ohledně potenciální invaze.
Faktory určující časový harmonogram Pekingu pro převzetí Tchaj-wanu se omezují na domácí ekonomickou situaci Číny, schopnosti její Lidové osvobozenecké armády, domácí politickou situaci na Tchaj-wanu a také na politiku Washingtonu vůči ostrovu a Pekingu, řekl Jang CNN.
Použití vojenské síly k dosažení určitých cílů se ale po kroku USA může stát novou normou, varoval Jang. „Tchaj-wan by si to měl vzít k srdci a začít přemýšlet o tom, jak zlepšit své obranné schopnosti a odstrašující schopnost vůči Číně,“ zdůraznil odborník.
Nejistá podpora Trumpovy Ameriky
Podle některých expertů se zatím nezdá, že by se Spojené státy chystaly zcela „opustit“ Tchaj-wan. Hlavní stratég pro makrogeopolitiku ve společnosti BCA Research Marko Papic poukázal na prodej zbraní za jedenáct miliard dolarů, které asijský ostrov oznámil loni v prosinci. USA nemají s Tchaj-pejí smlouvu o vzájemné obraně, ale zákon o vztazích s Tchaj-wanem z roku 1979 zavazuje Washington poskytovat ostrovu zbraně nezbytné pro sebeobranu, připomíná CNBC.
Někteří komentátoři jsou ale skeptičtější. Podle CRF by Trump mohl v roce 2026 omezit podporu Tchaj-wanu, aby dosáhl významné obchodní dohody s Pekingem. Americký prezident už minulý měsíc podepsal zákon o implementaci záruk pro Tchaj-wan, který podle agentury Reuters říká, že „americké ministerstvo zahraničí by mělo provádět přezkum kontaktů s Tchaj-wanem nejméně jednou za pět let“.
Současný šéf Bílého domu opakovaně signalizoval, že americké bezpečnostní závazky jsou transakční, nikoli principiální. Navrhl, aby Tchaj-wan „platil za ochranu“ a dramaticky zvýšil výdaje na obranu – až deset procent HDP – jinak riskuje ztrátu americké podpory, připomíná časopis Time. Za současné politické konstelace v USA tak není zcela jisté, do jaké míry by Američané v regionu byli ochotni v případě čínského vpádu zasáhnout.
Tchaj-pej by proto podle analýz měla usilovat o posílení svých diplomatických kanálů i jinými směry. „Bezpečnost Tchaj-wanu nemůže záviset na jediném patronovi. Tchaj-pej by měla prohloubit vazby s Japonskem, Austrálií a evropskými partnery, kteří mají na přežití ostrova vlastní strategické a ekonomické zájmy,“ píše list Time.
V roce 1949 se na Tchaj-wan po porážce v občanské válce přesunula vláda Čínské republiky vedená nacionalistickým vůdcem Čankajškem. Ve stejném roce vyhlásil na pevninské Číně komunista Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku.
Tchaj-wan od té doby funguje de facto nezávisle, má vlastní vládu a volby. Demokracie se na ostrově etablovala v osmdesátých letech po dekádách autoritářské vlády nacionalistů. Drtivá většina států světa sice oficiálně neuznává Tchaj-wan jako nezávislý stát, udržují s ním ale obchodní a kulturní styky.
Peking považuje Tchaj-wan za vzbouřeneckou provincii a za legitimní součást svého území. Podle oficiální politiky „jedné Číny“ na ostrově neexistuje samostatná politická entita. Tchaj-pej nároky Pekingu odmítá a tvrdí, že o budoucnosti ostrova mohou rozhodovat pouze jeho obyvatelé.
Zdroj: ČT24/ČTK
