Nezdá se, že by válka v Sýrii směřovala ke konci, a nezmění to ani případná porážka Islámského státu. Myslí si to blízkovýchodní zpravodaj Jakub Szántó, který odpovídal na otázky diváků v živém rozhovoru na facebookové stránce ČT24.
Existuje vůbec nějaká reálná možnost, že tato válka skončí?
Tato válka není výhradně válkou proti Islámskému státu, takže i když přestane existovat, válka bude pokračovat dál. Na většině území Sýrie bojuje režim proti velmi pestré skupině rebelů od islamistů přes umírněné nacionalisty až po sekulární přeběhlíky z armády.
V tuto chvíli se řešení nenabízí, protože ani jedna ze stran se necítí být dostatečně zatlačená do kouta. Na jedné straně je režim Bašára Asada, který má problém s nedostatkem lidí, ale je podporován zbraněmi, letecky i přímo Íránem a ze strany Ruska. Na straně druhé jsou rebelové, kteří čerpají své řady ze šedesáti procent sunnitsko-arabské většiny Sýrie, takže i když jim budou docházet zbraně, rozhodně jim nebudou docházet muži. Nenabízí se ani žádné řešení na úrovni mocností, protože ani Rusko, ani Spojené státy nemají pod kontrolou většinu rebelských nebo prostátních sil.
Proč je v poslední době celkem málo slyšet o prezidentu Asadovi?
Nemyslím si, že je o něm slyšet tak málo. Je pravda, že v první polovině tohoto roku podnikl jakousi mediální ofenzívu a dal rozhovor řadě západních i východních médií, včetně České televize. V tuto chvíli taková mediální ofenzíva neprobíhá, ale není pravda, že by o něm slyšet nebylo. Jen ta válka bohužel začíná zapadat do starých zavedených kolejí a už začíná být pro západní a možná i východní pozornost příliš dlouhá a bez zásadních posunů, takže se většinou politici i média soustřeďují na nové věci.
Myslíte si, že Sýrie je také ideální kandidát na vývoz demokracie? Aby to nedopadlo podobně jako v Libyi.
Já si myslím, že technický termín „vývoz demokracie“, který se velmi často objevuje při kritice západního počínání na Blízkém východě, není úplně správný. Američané nejsou tak naivní, jak si všichni myslí. Oni nečekali, že například v Iráku zavedou demokracii západního typu. Cílem bylo zničit diktaturu Saddáma Husajna pod záminkou - ať už tomu někdo věřil, nebo nevěřil - že má k dispozici obrovský arzenál zbraní hromadného ničení – jaderných, chemických a biologických. Kromě těch jaderných je měl, o tom se ví. Ty jaderné se ovšem, jak už víme, nepodařilo objevit. Co se týče libyjského povstání, tak tam to bylo velmi podobné.
Chyba Západu, ale i Východu byla taková, že jsme si mysleli, že stačí pomoci vojensky a poté odejít a ono se to už nějakým způsobem spraví. A jak vidíme, nespravilo se. Teď se ukazuje, že demokracie klasického západního střihu zkrátka na Blízkém východě až na výjimky nefunguje. Pokud budeme vyjmenovávat demokratické země, byť s mnoha možnými kritickými výhradami, tak s výjimkou Izraele se mluví také o zářném příkladu v Tunisku. Nicméně i tam je demokracie ještě stále velmi křehká. A to je všechno. Model v Libanonu je už přežitý a nefunguje, i když se zatím nemění. Je vidět, že nejde tolik o vývoz demokracie, ale spíše o stabilitu, stabilizaci.
Islámský stát si ukousl větší sousto, než je schopen strávit
Jak by vypadal svět, kdyby Islámský stát zcela ovládl okupovaná území?
To se nestane. Islámský stát je v tuto chvíli na ústupu. Je zcela evidentní, že si naštěstí ukousl větší sousto, než je schopen strávit. V tuto chvíli mu sice stále ještě zbývá Mosul, druhé největší město Iráku, nicméně během několika měsíců bezpochyby dojde k zahájení přímých operací na jeho osvobození. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že Islámský stát absolutně nemá šanci zvítězit. A to už jen vzhledem k technickému vybavení a k mnohonásobnému přečíslení ze strany kurdských jednotek a iráckých vládních sil podpořených americkým a koaličním letectvem.
Velmi podobně vypadá situace na východě Sýrie, i když pozemní kontingent, který tam proti IS bojuje, tedy syrští Kurdové, už dosáhl maxima, kam byl ochoten pokročit – dál by pokračoval až příliš do arabských území, o která Kurdové zájem nemají. Ale zároveň syrská armáda je na tom, co se týče početních stavů, velmi špatně, takže tam bude nějakou dobu trvat, než Islámský stát porazí. Ale to, že Islámský stát zvítězí, se zkrátka nestane.
Rád bych se zeptal na materiální vybavení - kde se třeba vzala celá flotila nových vozů Toyota, které teroristé transformovali na mobilní kulometná hnízda?
Toyoty si koupili, to je poměrně jednoduché. Zkrátka je nakoupili přes prostředníky a přes své spojence, takže původní prodejce o tom vůbec neměl tušení. Navíc těchto pickupů je Blízký východ plný. Pro odlehlé oblasti Iráku, Saudské Arábie, Sýrie, ale i Turecka a Jordánska, kde je potřeba dovážet zboží na špatných silnicích na opravdu dlouhé vzdálenosti, jsou klíčovou součástí automobilového parku. Takže část je nakoupená, část je ukořistěná.
Co se týče vybavení, jako jsou třeba americké obrněné vozy Humvee nebo případně starší sovětská nebo ruská obrněná technika, tam je to jednoduché – to pochází všechno z dobytých skladů irácké a syrské armády. Původně byly dodány Američany irácké armádě, která je posléze při svém překotném úprku v roce 2014 nechala ve skladech na západě a na severu Iráku, kde je získali islamisté. Ti je využili při postupu proti Kurdům, ale následně o ně v bojích přišli a teď je mají v rukou Kurdové, kteří je opravují a naopak využívají k boji proti IS. Kolování zbraní je opravdu velmi důležitou součástí této války.
Máte nějaké informace o zapojení Čečenců do velitelských struktur Islámského státu? O jejich roli hovoří například arabista Jan Čuřík.
Pan Čuřík má bezpochyby pravdu. Bylo to v červnu nebo v červenci, kdy se americkému bezpilotnímu letounu podařilo zabít člověka známého jako Abu Omar al-Shishani, který byl jakýmsi ministrem války celého IS. Je to člověk, který sloužil mimo jiné v čečenských povstaleckých jednotkách a bojoval proti ruské invazi během druhé čečenské války. Poté odešel a stal se součástí islamistické internacionály. A byl to právě on, kdy přinesl velmi kruté způsoby zabíjení a vedení boje, které předtím Čečenci vyzkoušeli na ruských zajatých vojácích. To, že byl takto vysoce postaven, celkem ukazuje na opravdu prominentní roli několika set čečenských veteránů různých válek jak na Kavkaze, tak taky na Blízkém východě.
Izrael se snaží do války nezapojovat
Lze odhadnout, jak válka v Sýrii ovlivní kurdský problém?
Ano, zcela zásadně ovlivní. Syrská válka se kvůli Islámskému státu rozlila také do Iráku, to znamená do další ze čtyř zemí, ve kterých kurdská menšina žije. Kurdů je asi 35, podle některých až 45 milionů, což je opravdu velmi značná síla, která je rozdělena mezi Turecko, Sýrii, Irák a Írán. Když se irácká armáda zcela rozpadla na severu země při nástupu Islámského státu v létě 2014, Kurdové se ukázali jedinou efektivní zbraní. Kurdové toho využili a území, které dnes ovládají, je jakýsi proto-stát, i když je stále součástí Iráku.
Existuje šance, že se Izrael někdy dočká klidného života? Je vůbec možné, že okolní státy a Palestinci přestanou mít snahu zahnat Izraelce do moře?
Je třeba říct, že syrská občanská válka není a priori největším ohrožením bezpečnosti státu Izrael, a také proto se Izrael snaží do ní nezapojovat. Víme o tom, že nejméně desetkrát v posledních třech letech se izraelská letadla zapojila do války tím, že zaútočila na zbraňové transfery a zneškodnila většinou protiletadlové rakety syrského režimu, které měly putovat do skladišť libanonského Hizballáhu, který je vnímán jako jedna ze strategických hrozeb Izraele. Na druhou stranu se Izrael snaží do války nezapojovat.
Faktem je, že není možné vnímat celý Blízký východ prizmatem bezpečnosti Izraele. To, čemu se v roce 2011 říkalo Arabské jaro, jednoznačně ukázalo, že Blízký východ je daleko větší než ten drobný pruh země, který se nazývá Izrael, a ta dvě ještě drobnější území Gaza a západní břeh Jordánu, která částečně patří Palestincům. Takže to, na co se celý svět vždycky soustředil, tedy izraelsko-paletinský konflikt, není momentálně dominantním příběhem regionu. Občanské války v Libyi, v Jemenu, v Sýrii anebo válka proti Islámskému státu v Iráku jsou všechno věci, které Blízkým východem otřásají daleko více než ta nekonečná, několik desetiletí dlouhá a sledovaná story mezi Izraelci a Palestinci.
