Istanbul - Největší protivládní protesty za poslední desítky let otřásají celým Tureckem. Původně lokální protest přerostl v otevřené povstání požadující odstoupení premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Politik, který stojí v čele 75milionového národa už deset let, podle odpůrců příliš upevňuje svůj autoritářský styl vlády vylučující debaty a zemi pyšnící se sekulárním modelem politického systému vede k islamismu. Během šesti dnů si střety mezi demonstranty a policií vyžádaly nejméně dva mrtvé a stovky zraněných.
Protesty začaly minulý týden původně poklidně. Na istanbulském náměstí Taksim se několik desítek lidí sešlo, aby protestovalo proti developerskému projektu, který měl přilehlý park Gezi – jednu z posledních zelených zón obchodní metropole Turecka – přeměnit na rozsáhlé nákupní středisko. Přestavbě historických kasáren na moderní obchodní pasáže mělo mimo jiné za oběť padnout i několik stovek stromů, občané se proto po vzoru západních měst rozhodli celou oblast „okupovat“.
V pátek ovšem nenásilné shromáždění tvrdě, za pomocí vodních děl, obušků a slzného plynu, rozprášila turecká policie. V reakci na to se demonstrace nejprve rozšířily po celém Istanbulu, následně i do hlavního města Ankary a dalších míst. Všude pořádkové síly odpověděly s podobnou razancí jako v Istanbulu a protesty si už tudíž vyžádaly první oběti na životech. Během pár dnů tak lokální problém přerostl v celonárodní protest proti Erdoganově vládě.
„O stromy nám nejde“
V Turecku už totiž dávno nejde o to, zda se pokácí několik stromů, ale o to, zda v nejlidnatějším muslimském státě starého kontinentu vydrží křehká rovnováha mezi sekularismem a vlivem náboženství. Plánovaná demolice parku Gezi a zejména reakce na protesty je podle pozorovatelů pouze symptomatickou ukázkou premiérova brutálního politického stylu, jenž se vyznačuje chybějícími konzultacemi s veřejností a pravidly vynucovanými silou.
Už o samotném zrušení parku rozhodla vláda bez dialogu s veřejností a i po následných protestech Erdogan prohlásil, že projekt bude pokračovat nehledě na „několik“ jedinců, kteří se staví proti. Ačkoliv někteří z politiků vyzývají k umírněnějšímu postupu a k dohodě s demonstranty, předseda vlády v sobotu odpůrcům vyhrožoval, že jestliže oni dokážou přivést 200 tisíc, on shromáždí na svou podporu milion lidí. „Lidé se proti Erdoganovi bouří, protože si přisvojuje moc a míchá se lidem do života,“ vysvětlil Ozturk Turkdogan z turecké organizace ochránců lidských práv.
Cesta k islámskému státu?
Tento despotický styl vládnutí přestává sekulární část turecké společnosti tolerovat. Protesty přicházejí v době, kdy Erdogan plánuje přepsat ústavu tak, aby dávala více pravomocí prezidentovi. Právě o tento úřad se chce premiér ucházet poté, co jeho premiérský v roce 2014 vyprší. V zemi poslední roky panuje hluboké znepokojení nad rostoucím vlivem jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) ve společnosti, která se čím dál víc přiklání k islámu. Dokazují to kabinetem přijímané právní předpisy, jež podle vládních kritiků postupně mění identitu země na náboženský stát.
Přestože Turecko oficiálně zastává přísné laické postoje, za deset let trvající vlády premiéra a jeho proislámské strany se některá pravidla týkající náboženství změnila. Ženy se zakrytou hlavou šátkem už smějí pracovat ve veřejné sféře i studovat na univerzitách, naopak postavení svobodných matek u tureckých soudů se podle ochránců lidských práv zhoršilo. Nedávno byl také odsouzen arménský intelektuál Nisanian za „rouhání“ k 13 měsícům vězení poté, co kritizoval proroka Mohameda, a podmínečný trest za urážku náboženství dostal turecký pianista Fazil Say kvůli posměšným poznámkám na Twitteru o upjatosti a pokrytectví islámu.
Vláda minulý týden - opět bez širší debaty s veřejností a navzdory rozsáhlým protestům - překvapivě rychle prosadila zákon o alkoholu, který například zakazuje prodej alkoholických nápojů po 22. hodině či omezuje reklamu na ně. Producenti alkoholu nebudou smět sponzorovat kulturní akce, prodejci zase nebudou smět volně vystavovat lahve v obchodech či barech. Norma rozvířila debaty, že vláda nebere v úvahu ohledy moderních Turků, ale dělá ústupky konzervativním muslimům. „Nechceme mládež, která se bude ve dne i v noci v podroušeném stavu poflakovat kolem,“ prohlásil mimo jiné turecký vůdce. Mezi zeměmi OECD přitom Turecko patří ke státům, kde panuje jedna z nejnižších spotřeb alkoholu a mají i nejméně problémů způsobených alkoholem.
Mnozí zase za velmi neblahý signál budoucího směřování země považují nedávný případ přejmenování jednoho z istanbulských mostů přes Bospor. Stavba dostala jméno po Selímovu I., otomanskému sultánovi známému jednak svým odporem k alkoholu, ale i masovým vyhlazováním náboženské minority Alevitů. Tato liberální sekta šíitů žijící převážně na jihu Turecka tvoří necelou pětinu převážně sunnitské turecké populace, sunnitská AKP ovšem její odlišnosti neuznává.
Místo nepokojů telenovelu
Na náměstích vedle obav z islamizace země rovněž znějí požadavky ke konci porušování svobody slova. Nejen, že jsou některá média pod přímým vlivem AKP či islámského hnutí Gülen, jež je na vládu napojeno, ale řada jinak kritických novinářů svou rétoriku raději mírní, aby se nedostala do křížku s vlivnými úřady. Cesta od psacího stolu do vězení je totiž pro místní žurnalisty výrazněji snadnější než jinde. Podle nezávislé organizace Reportéři bez hranic je země, kde sedí přibližně 70 zaměstnanců médií za mřížemi, „největším žalářem pro novináře“. Ve světovém indexu svobody tisku Turecko figuruje na 154. místě ze 179, skončilo hůř než Irák, Afghánistán či Rusko.
Přirozená autocenzura se projevila během nynějších protestů, kdy místní média v prvních dnech o krvavých událostech vůbec neinformovala. Zatímco v Istanbulu policie vyháněla „okupanty“ z ulic slzným plynem, televizní kanály vysílaly pořady o vaření, dokumenty či telenovely. „Vláda nařídila vypnutí všech kamer na veřejných místech, aby nebyly důkazy, a snaží se stále mlžit s tím, že se pokračuje v boji s 'extremisty',“ popsala na svém facebookovém profilu Češka žijící v Izmiru zbytečnou snahu úřadů rozsáhlé nepokoje ututlat. Právě na sociální média se Turci hromadně obrátili poté, co se mainstreamová média svou poslušností totálně zdiskreditovala, informace si mezi sebou předávají zde a zprávy o stavu ve společnosti se snaží předávat zbytku světa.
Odboráři, intelektuálové, fotbaloví fandové…
Nynější pouliční nepokoje jsou podle všeho největší za poslední desítky let, rozšířily se do více než šesti desítek měst a úřady přiznávají stovky různých shromáždění. Vedle svého enormního rozsahu se ale v porovnání s předchozími demonstracemi liší i v dalším ohledu – nepřisvojila si je žádná politická strana ani ideologie a zapojují se do něj občané napříč všemi vrstvami. S transparenty tak po ulicích bok po boku pochodují odboráři, mladé ženy, fotbaloví fandové, vysokoškoláci, lidé z nevládních organizací či typičtí příslušníci městské třídy. Nejde přitom tvrdit, že všechny sjednocuje jedna liberální myšlenka.
Podle odbornice na Turecko Lenky Filípkové spoustu lidí do ulic vyhnal nesouhlas s relativně nedávnou mírovovou dohodou se Stranou kurdských pracujících (PKK) a s ní spojené zlepšení postavení kurdské menšiny požadující rozsáhlou autonomii. „Spousta lidí se s tímto postupem neztotožňuje a mezi lidmi, kteří vyšli do ulic, jsou i nacionalisté,“ říká analytička Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). S podobnými emocemi se proti Erdoganovi obracejí i lidé, kterým vadí postoj Ankary v otázce syrského konfliktu. Podporou protiasadovských rebelů podle nich turecká vláda pouze rozdmýchává krvavý konflikt, jehož důsledky už kvůli bombovým útokům pocítilo mnoho Turků žijících poblíž turecko-syrské hranice.
Erdogan nepokoje zřejmě ustojí
I když někteří komentátoři mluví o tom, že jsou tyto dny pouhým začátkem velmi bouřlivého léta, zahraniční analytici příměr mezi „tureckým létem“ a arabským jarem rezolutně odmítají. „Situace v Turecku je oproti arabským zemím dost odlišná. Už vzhledem k tomu, že vláda je demokraticky zvolená,“ konstatuje Filípková a dodává, že v Istanbulu a ostatních městech nikdo nepožaduje razantní změnu režimu jako třeba v Egyptě, ale „pouze“ odchod příliš vlivné politické strany a jejího šéfa.
Přesto nebo právě proto nynější protesty bezprostřední hrozbu Erdoganově vládě neznamenají a k rezignaci premiéra zřejmě nepovedou. „Premiér má stále velmi silnou pozici, bude ovšem muset alespoň do určité míry přehodnotit svou politiku a přijmout smířlivější způsob vládnutí, aby vážnou situaci dostal zpátky pod kontrolu,“ soudí Filípková. Jako určitý signál, že by vláda mohla svou rétoriku mírnit, lze považovat včerejší prohlášení vicepremiéra Bulenta Arince, který se demonstrantům zraněným v parku Gezi omluvil a způsobené násilí označil za nespravedlivé. K omluvě ovšem došlo v době, kdy je premiér na zahraniční cestě po severní Africe. Návrat nenáviděného politika zpět do země proto může napětí mezi vládou a jejími odpůrci ještě více rozdmýchat.
