Kuba už nebude mít žádné diktátory. To tvrdil Fidel Castro v interview s americkým moderátorem Edem Sullivanem krátce poté, co se na Kubě dostal k moci. Sám se přitom stal nejdéle vládnoucí nemonarchistickou hlavou státu minulého století. V čele karibského ostrova stál téměř pět dekád, tedy víc než polovinu svého života. Dnes je mu devadesát let.
Pro jedny je totalitním vládcem, který nechával své oponenty vraždit v politických procesech nebo je zavíral za mříže. Pro druhé „garantem důstojnosti a nezávislosti Kuby“, který bojoval proti imperialismu. Jedni ho považují za diktátora, kvůli němuž Kubánci „z ostrova svobody“ utíkali. Druzí ho velebí za zavedení bezplatného zdravotnictví a školství nebo obdivují jeho řečnické umění.
„Odsuďte mě. Nezáleží na tom. Historie mě ospravedlní.“
Těmito slovy končí patrně nejznámější Castrův projev. Budoucí kubánský diktátor ho pronesl jako svou obhajobu u soudu, když v roce 1953 ztroskotal jím vedený útok na kasárna Moncada v Santiago de Cuba. Tehdejší režim pravicového diktátora Fulgencia Batisty udělal z procesu mediální divadlo, a Castrova slova se tak dostala k běžným Kubáncům.
Castro končil své řeči burcujícími hesly jako „Vlast, nebo smrt!“, „Socialismus, nebo smrt!“ či „Zvítězíme!“. Byl schopný vést několikahodinové projevy nejen o ideálech revoluce, ale i o počasí, sportu nebo o vybíjení komárů. Jeho nejdelší projev trval sedm hodin a deset minut. Castro ho pronesl na sjezdu kubánské komunistické strany v roce 1986.
Právě Castrův řečnický talent v kombinaci s určitou svéhlavostí a vzpurností zřejmě přispěl k tomu, že si získal srdce Kubánců. Na rozdíl od většiny politických vůdců tehdejšího východního bloku okouzloval svou bezprostředností, o které se mohli v červnu 1972 přesvědčit i lidé v Československu. Kubánský diktátor strávil v zemi šest dní, během kterých střílel kamzíky v Tatrách, dostal Řád bílého lva a jako vystudovaný právník i čestný doktorát Univerzity Karlovy.
Revolucionář
Za pokus o zahájení povstání a útok na kasárna Moncada ho Batistův režim poslal na patnáct let do vězení. Po dvou letech se ale Castro dostal díky amnestii na svobodu a v mexickém exilu dal dohromady „Hnutí 26. července“. Členy skupiny pojmenované po dni útoku na kasárna byli i jeho bratr Raúl a argentinský revolucionář Ernesto „Che“ Guevara. V prosinci 1956 se vylodili na pobřeží Kuby a z hor Sierra Maestra pak vedli guerillovou válku.
Castrovu hnutí se podařilo získat na svou stranu mnoho kubánských obyvatel. K popularitě mu napomohla i tehdejší situace na ostrově, který byl rájem amerických investic a turistů a také mafie. Většina venkovského obyvatelstva přitom žila v chatrčích ze dřeva a bláta. Kuba byla sice třetí v příjmech na hlavu ze zemí Latinské Ameriky, ale mezi obyvateli panovaly extrémní rozdíly. Castra proto podporovali často chudí lidé z řad místních rolníků.
Sám Castro přitom pochází z rodiny zámožného plantážníka, který zbohatl na obchodu s cukrovou třtinou. Budoucí diktátor vyrůstal na otcově farmě vedle chudých dělníků z Haiti, a získal tak z první ruky svědectví o obrovské nerovnosti, kterou trpěli. Sám ale později tvrdil, že se nebouřil vůči svému otci, který měl podle něj „dobré srdce“, ale vůči autoritě.
Diktátor
Po tříleté guerillové válce Batista prchl z Kuby a Castro se v lednu 1959 dostal k moci. Na smrt nebo do vězení poslal v politických procesech jak představitele svrženého režimu, tak i některé své někdejší souputníky. Kubánský režim potírá své odpůrce po celou dobu svého trvání, i když současný prezident Raúl Castro tvrdí, že na ostrově žádní političtí vězni nejsou. Podle lidskoprávních aktivistů jich ale pořád sedí v kubánském vězení desítky a další statisíce Kubánců ostrov opustily.
Většina emigrantů zamířila do USA, kam se mnozí dostali letadlem v rámci programů na sjednocování rodin. Jiní se ale vydali na cestu na podomácku vyrobených plavidlech. Museli přitom překonat přibližně 150 kilometrů, které dělí ostrov od amerického státu Florida.
V roce 1999 mezi nimi byl i tehdy pětiletý Elián González, zřejmě jeden z nejznámějších kubánských uprchlíků. Jeho matka se při útěku utopila, když se jejich loď převrhla. Chlapec putoval ke svým příbuzným v USA, jeho otec na Kubě ale požadoval chlapcův návrat. Následovala právní bitva a v Havaně se pod vedením Castra konaly protestní pochody. V roce 2000 se nakonec chlapec vrátil na Kubu a diktátor z něj udělal tvář revoluce.
Castrův režim odmítali i někteří členové jeho rodiny. V roce 1993 odešla do USA diktátorova dcera Alina Fernandez Revuelta, která z ostrova utekla v převlečení za španělskou turistku. Castrova sestra Juanita zase byla špiónkou CIA. Pod krycím jménem „Donna“ třeba pašovala dokumenty v plechovkách od jídla nebo posílala tajné vzkazy přes krátkovlnné rádio.
Lidový hrdina a přítel Sovětského svazu
Pro řadu Kubánců ale zůstává Castro hrdinou a ostrovní média ho titulují „El Comandante“ (velitel) nebo „Líder Máximo“ (nejvyšší vůdce). Jeho režim zavedl bezplatnou lékařskou péči a mnohým obyvatelům dopomohl k lepšímu bydlení. Nezaměstnaným zajistil práci a obyvatele si získal i tím, že v zemi téměř zlikvidoval negramotnost. Kampaň, v rámci které učitelé, dělníci z továren i dobrovolníci učili především venkovské obyvatele číst, snížila podíl negramotných z 23% na 4%. Režim ji ale využil i k politickým účelům, když do učebních materiálů zařadil propagandistické texty.
Kromě změn ve zdravotnictví a školství, které zlepšily životní podmínky Kubánců, ale Castro také převzal kontrolu nad médii, provedl pozemkovou reformu a znárodnil obchody a průmysl. Na vyvlastnění amerických plantáží zareagovaly USA uvalením ekonomického embarga. Kuba se proto začala víc sbližovat se Sovětským svazem a uzavřela s ním obchodní dohodu: kubánský cukr za sovětskou ropu.
Spojeným státům se levicová diktatura vznikající v jejich sousedství nezamlouvala, a pokusily se proto Castra svrhnout. Neúspěšná invaze kubánských exulantů v Zátoce sviní v dubnu 1961 ale kubánský režim ještě posílila. Castro zakázal politické strany, prohlásil provedenou revoluci za socialistickou a Kubu za socialistickou zemi. Při potlačení invaze stovky mužů padly a zhruba dvanáct set jich skončilo v zajetí. Většinu z nich USA po dvou letech vyměnily za traktory a léky.
Pokračující sbližování se SSSR pak vyústilo v rozmístění sovětských jaderných raket na Kubě, na dostřel od amerických břehů. Během následující krize, která hrozila otevřeným nukleárním konfliktem, napsal Castro v dopise sovětskému vůdci Chruščovovi, aby jaderné zbraně použil a v případě nutnosti Kubu obětoval. Sověti a Američané ale nakonec bez účasti Kuby krizi zažehnali.
Terč nepovedených atentátů
Spojené státy se nepřestaly snažit o Castrovo odstranění. Odhaduje se, že tajná služba CIA zosnovala celkem 638 plánů, jak diktátora zavraždit.
Selhal například agent, který měl Castra zabít injekční stříkačkou ukrytou v peru, i diktátorova bývalá milenka, která ho měla otrávit jedovatými pilulkami. Ukryla je ale do krabičky s krémem, kde se tabletky rozpustily. Žena pak tvrdila, že Castro stejně poznal, že ho chce zavraždit, a že jí pro ten účel dokonce nabídl svou vlastní zbraň. Zabít ho ale nedokázala. Asi nejznámější pak je úmysl zbavit se Castra pomocí bomby ukryté v doutníku.
Některé další jsou ale ještě bizarnější. CIA třeba chtěla využít diktátorovu zálibu v potápění. Uvažovala proto o umístění bomby do schránky mořského měkkýše, která by byla výrazně namalovaná, takže by si jí diktátor při potápění snadno všiml. Vymýšlela také potápěčský oblek infikovaný houbou, která by Castrovi způsobila chronické onemocnění kůže. Tyto plány, podobně jako mnohé další, ale zůstaly jen na papíře.
Sám Castro neúspěšné pokusy o své zavraždění okomentoval výrokem, že „kdyby unikání pokusům o atentát bylo olympijskou disciplínou, získal by zlatou medaili“. Na Kubě se v souvislosti s neschopností CIA diktátora zavraždit vyprávějí vtipy o Castrově nezničitelnosti. Podle jednoho z nich dostane Castro darem želvu sloní. Když se ale dozví, že se zvíře dožije maximálně sta let, želvu odmítne. „To je problém domácích mazlíčků. Zvyknete si na ně a oni pak umřou“.
Bojovník proti „americkému imperialismu“
Castro se po celou dobu své politické kariéry do USA vytrvale opíral a protiamerická byla i jeho zahraniční politika. V jejím rámci prosazoval mimo jiné program „dva, tři Vietnamy“, který měl vyvolat ve světě několik lokálních konfliktů, jež by USA nedokázaly zvládnout. V tomto duchu začala Kuba podporovat partyzánská hnutí v Latinské Americe a Africe.
Neochvějným kritikem Spojených států zůstává Castro i po svém odchodu do ústraní v roce 2008. Dokazují to třeba jeho názory prezentované na stránkách oficiálního tisku. V souvislosti s historickou návštěvou prezidenta Baracka Obamy na Kubě letos v březnu zveřejnil text, ve kterém Obamu a USA kritizoval a konstatoval, že Kuba od nich „nepotřebuje žádné dary“.
Castrova hospodářská politika přitom přivedla kubánskou ekonomiku ke kolapsu. Kvůli tomu byl diktátor v polovině šedesátých let donucen rezignovat na nezávislou politiku a definitivně se přiklonil k Sovětskému svazu. Učinil tak podporou invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, čímž ztratil část příznivců. Získal ale materiální pomoc a odbytiště pro kubánský cukr.
Od Sovětského svazu dostávala Kuba ročně pomoc ve výši kolem šesti miliard dolarů, a rozpad impéria v roce 1991 tak zasadil kubánskému hospodářství citelnou ránu. Castro zavedl přísnější příděly potravin, ale byl také nucen částečně otevřít ekonomiku pro soukromé podnikání, a to hlavně v oblasti cestovního ruchu.
V ústraní
V posledním desetiletí se objevují spekulace o Castrově zdravotním stavu, španělsko-jazyčné noviny už dokonce v březnu 2006 diktátora pohřbily. Později ale Castro vydal prohlášení, že prodělal operaci kvůli krvácení ve střevech a předal své klíčové pravomoci bratru Raúlovi. Původně mělo jít o dočasné opatření, v únoru 2008 ale kvůli zhoršujícímu se zdraví na funkci prezidenta rezignoval definitivně.
Fidel Castro se od té doby objevuje na veřejnosti jen sporadicky, příležitostně píše novinové sloupky a jeho současná úloha v tvorbě kubánské politiky je neznámá. Jeho zatím poslední veřejné vystoupení z dubna letošního roku působilo jako rozloučení.
Castro v řeči poukázal na svůj věk a prohlásil, že jeho čas se brzy naplní. „Myšlenky kubánských komunistů ale zůstanou jako důkaz, že když se s nimi pracuje s horlivostí a důstojností, mohou vytvářet materiální a kulturní hodnoty, které lidé potřebují. A my potřebujeme bez oddechu bojovat, abychom je získali“.
Castrovi zastánci budou vždy vnímat především ty změny, kterými v některých ohledech zlepšil život Kubánců. Oponenti ale zdůrazňují, že jen nahradil jeden represivní systém jiným.
