Před deseti lety se Chorvatsko zapojilo do Evropské unie. Země proces celoevropského začlenění doplnila v roce 2023 vstupem do eurozóny, ale také do Schengenu. Z izolovaného jihoevropského státu se tak stalo plnohodnotným členem Evropské unie, který se kromě sousedního Slovinska touto svou cestou vymyká ostatním zemím regionu. Od začlenění Chorvatska se mnohé změnilo i v EU – žádný další vstup se od té doby nekonal a společenství navíc poprvé v historii jeden ze členů opustil.
EU se naposledy rozrostla před deseti lety. Chorvatsko svou integraci završilo letošním vstupem do eurozóny
Chorvaté rozšířili EU přesně před deseti lety. „Vstup Chorvatska do Evropské unie potvrzuje, že každý z nás je součástí evropského demokratického a kulturního souboru hodnot,“ prohlásil v roce 2013 tehdejší chorvatský prezident Ivo Josipovič.
Svou plnou unijní integraci pak země završila o deset let později přijetím eura a stala se i součástí Schengenu. „Stali jsme se jedinou zemí v historii, která vstupuje do schengenského prostoru a eurozóny ve stejný den. Nikomu jinému se to nepodařilo,“ prohlásil na konci roku 2022 chorvatský premiér Andrej Plenkovič.
Právě vstup do Schengenu a přijetí eura byly podle Jaroslava Otčenáška z Katedry jihoslovanských a balkanistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy hlavní krátkodobé cíle chorvatské politiky.
„Kontroly zejména na chorvatsko-slovinských hranicích byly především v letní sezoně velmi obtěžující. Je nicméně otázkou, jak se chorvatským pohraničníkům bude dařit kontrolovat zejména nelegální migraci přicházející sem ze Srbska a Bosny a Hercegoviny,“ podotýká.
O zařazení mezi schengenské státy požádalo Chorvatsko už v roce 2016. Vstup do Schengenu ovšem brzdily obavy některých zemí z nelegální migrace. Chorvatsko totiž bylo za migrační krize okolo roku 2015 jednou z tranzitních zemí na cestě do západní Evropy. Lídři členských států EU uznali, že je země připravena na Schengen v prosinci 2021.
Přijetí eura
Logickým vyústěním bylo pak podle analytiků i přijetí eura. Jak uvádí Evropská centrální banka, už před formálním přijetím eura se chorvatská ekonomika vyznačovala vysokým stupněm euroizace. V tamním bankovním systému také hrály dominantní roli banky vlastněné finančními institucemi se sídlem v jiných zemích eurozóny.
Podle centrální banky dosáhlo Chorvatsko od vstupu do EU významného pokroku. „Chorvatský HDP na obyvatele, který v roce 2012 (těsně před vstupem do EU) činil přibližně pětapadesát procent průměru eurozóny, se v roce 2022 posunul na hodnotu přes sedmdesát procent,“ píše centrální banka.
Pro vstup do eurozóny musel Záhřeb splnit takzvaná maastrichtská kritéria, která se týkají stavu veřejných financí, úrokových sazeb, cenové stability a směnného kurzu.
Chorvatsko si od přechodu k euru slibovalo získání větší finanční bezpečnosti a zlepšení životního standardu občanů. Podle ministra financí Marko Primorace představuje euro „pevný základ stability“ v nynějších „bouřlivých dobách“.
Otčenášek dodává, že příchod eura dramaticky zjednodušil platební styk Chorvatska se zeměmi eurozóny, ale přinesl i částečné zdražení všeho. „Je to podobné jako třeba v Řecku. Chorvatsko je ale po Slovinsku, Černé Hoře a Kosovu až čtvrtou postjugoslávskou zemí, která přijala euro jako svou měnu.“
Podle serveru Politico získala eurozóna dalšího špičkového člena. „Přestože patří Chorvatsko mezi středomořské země – jako je Itálie a Řecko, které jsou však nejzadluženější v EU, oproti nim zastává léta konzervativní fiskální politiku.“
Nutno dodat, že Chorvatsko tak předstihlo Českou republiku, která do EU vstoupila o devět let dříve a přijetí eura zatím není na pořadu dne. Z analýzy institutu Europeum ve spolupráci s analytickým ústavem STEM zveřejněné v květnu vyplývá, že pro přijetí eura v Česku je nyní jen necelá pětina lidí. Česko navíc v současné době nesplňuje maastrichtská kritéria a premiér Petr Fiala (ODS) v květnu prohlásil, že vzhledem k ekonomické situaci není zavedení eura v Česku aktuálním tématem.
Vstupem Chorvatska do eurozóny se tak toto společenství rozšířilo poprvé od roku 2015, kdy společnou měnu zavedla Litva. Směnný kurz byl pevně stanovený – jedno euro činilo 7,5345 kuny. Podle posledního průzkumu Eurobarometru se 54 procent Chorvatů k přijetí unijní měny staví pozitivně, vyloženě negativně změnu vnímá 38 procent lidí.
Růst kritiky Bruselu
Podle Otčenáška je také většina Chorvatů ráda, že jsou součástí Evropské unie. „Byť i tam narůstá kritika (ať už spravedlivá, nebo ne) přílišné byrokratizace státní správy ,kvůli Bruselu‘, zneužívání evropských grantů a fondů domácími politiky a zájmovými skupinami a podobně,“ podotýká.
„Nejde ale o nic, co bychom v Česku neznali. Nicméně to, že se Chorvaté cítí jako hrdí Evropané, je asi největším přínosem,“ míní Otčenášek.
Je jasné, že jihoevropská země od rozpadu bývalé Jugoslávie, válečného konfliktu v devadesátých letech, který má na svědomí dvacet tisíc obětí, urazila velmi dlouhou cestu, která je navíc od ostatních zemí v daném regionu odlišná.
Těžké začátky
Moderní Chorvatsko vzniklo v roce 1991, kdy spolu se Slovinskem ohlásilo nezávislost na Jugoslávii. Vedoucí představitelé Evropského společenství, jak se tehdy EU nazývala, vedli diskuse o tom, jak by měl blok reagovat – zda by bylo lepší uznat obě jugoslávské republiky jako nezávislé státy, nebo ne. „Zatímco Francouzi a Britové byli zdrženliví a upřednostňovali stav Jugoslávie před rozpadem, Německo prosazovalo nezávislost Slovinska a Chorvatska,“ připomněl v roce 2012 Deutsche Welle.
Na území Chorvatska však bublalo napětí, referendum, které se konalo v květnu 1991, Srbové bojkotovali a v některých oblastech obývaných Srby vypukly ozbrojené střety. Zpočátku byly lokální, ale následně přerostly ve válku. Na Chorvatsko útočila federální armáda i různé srbské polovojenské organizace.
Ve své době šlo o nejkrvavější konflikt na území Evropy od druhé světové války, a to zejména kvůli páchaným zločinům – masakru v chorvatském Vukovaru nebo bosenské Srebrenici.
Dne 15. ledna 1992 pak dosáhly Chorvatsko a Slovinsko mezinárodního uznání jako nezávislé státy. V době, kdy bylo Chorvatsko mezinárodně uznáno, však byla třetina jeho území okupována povstaleckými Srby, kteří byli podporováni jugoslávskou armádou. Tito bojovníci nechtěli žít v nezávislém Chorvatsku a místo toho usilovali o vytvoření společného státu se Srby z ostatních jugoslávských republik.
Přestože přijetí Chorvatska mezinárodním společenstvím vedlo k zastavení bojů v zemi, oblasti okupované Srby zůstaly mimo správní moc ústřední vlády v Záhřebu. To Chorvatsku dlouhá léta bránilo v zahájení přístupových rozhovorů s Evropskou unií. Argument Bruselu byl jednoduchý – se státy, které jsou částečně okupovány, není možné jednat.
V roce 1995 zahájilo Chorvatsko vojenské operace proti srbským bojovníkům a získalo zpět okupovaná území. Brusel to však nepřesvědčilo, jednání uložil k ledu a vyzval chorvatské generály, aby čelili obvinění z válečných zločinů u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Záhřeb, který své generály považoval za válečné hrdiny, je však odmítl do Haagu vydat. V důsledku toho se vztahy Chorvatska s EU zhoršily a země se dostala do stále větší izolace.
Korupce a organizovaný zločin
Mohl za to i tehdejší prezident Franjo Tudjman, který byl nejen nacionalista, ale i autoritářský vůdce snící o vytvoření velkého Chorvatska. Transformace země v tržní ekonomiku se nesla ve znamení prorůstání státu s organizovaným zločinem a korupcí. Když v roce 1999 Tudjman zemřel, turecký prezident byl s výjimkou hlav států několika sousedních zemí jediným zahraničním státníkem, který se objevil na jeho pohřbu.
Po jeho smrti se situace v zemi začala stabilizovat. V roce 2000 vyhrála volby středolevá koalice vedená Ivicou Račanem. Za následné vlády Ivo Sanadera začala země plně spolupracovat s tribunálem pro válečné zločiny v Haagu a k velké nevoli nacionalistů poskytla informace, které vedly k zatčení uprchlého generála Anteho Gotoviny.
Oficiální jednání o členství v EU začala v říjnu 2005. Následovala vyjednávání o celkem třiceti pěti kapitolách smlouvy. Ta byla však zpomalena či dokonce zastavena kvůli několika bodům, které Komise shledala jako problematické – například nepříliš dobře fungující právní systém či nedodržování práv menšin.
Zastavení jednání zapříčinil v roce 2008 také spor Chorvatska se členskou zemí Slovinskem o vytyčení hranic v Piranském zálivu. Slovinsko tak zablokovalo otevření dalších devíti kapitol na dobu několika měsíců. Přístupová jednání pak byla dokončena v roce 2011.
V roce 2012 pak bylo v zemi vypsáno referendum. „Chorvatsko se vyvinulo z autoritářského státu v pulzující demokracii,“ řekl před konáním referenda o vstupu pro Deutsche Welle zpravodaj Hannes Swoboda.
Pro přistoupení se pak v referendu vyslovilo 67 procent voličů, ačkoliv volební účast byla poměrně nízká – 44 procent. „Je vidět, že lidé jsou unavení,“ řekl tehdy premiér Zoran Milanovič. „Bylo by lepší, kdyby volební účast byla vyšší, ale taková je realita,“ dodal. Pro srovnání – když se referendum o vstupu do EU v červnu 2003 konalo v Česku, vyslovilo se pro něj 77 procent lidí. Hlasovat tehdy přišlo 55 procent voličů.
Podle Otčenáška se dá říci, že se v Chorvatsku tehdy odehrála velmi podobná nálada jako předtím v Česku. „Vstup do Evropské unie podporovala většina obyvatel, protože to zároveň znamenalo jakousi ,tečku‘ za tranzičním obdobím, kdy bylo Chorvatsko vnímáno především jen jako postjugoslávská republika,“ vysvětluje.
„Existovaly samozřejmě i v Chorvatsku skupiny lidí, kteří měli ke vstupu do EU výhrady či s ním přímo nesouhlasili. Některé výhrady souvisely s nutností sladění právního systému, s řešením některých palčivých otázek spojených s procesy s válečnými zločinci, s problematikou nedořešené mořské hranice se Slovinskem, s obavami ze všeobecného zdražování a tak dále,“ dodává.
Lidé, kteří podle něj vstup do EU přímo odmítali, varovali před ztrátou samostatnosti Chorvatska. „Zejména v Dalmácii se objevovaly billboardy s nápisy hlásajícími, že EU je nová YU (tedy Jugoslávie) v negativních konotacích. Ale nejednalo se o výraznější počty jedinců.“
Rozšiřování Unie ustrnulo
Úředníci v Bruselu tehdy doufali, že se ze zkušenosti Chorvatska poučí i další země jihovýchodní Evropy a budou následovat jeho kroky. Bohužel se tak dosud nestalo. Chorvatsko je tak na dlouhou dobu jedinou zemí, která Unii rozšířila.
Nutno podotknout, že takto dlouhý blok bez nového člena tu od roku 1993, kdy formálně vznikla EU, zatím nebyl. K rozšiřování došlo postupně v letech 1995, 2004, 2007 a 2013. Naopak na konci ledna roku 2020 z osmadvacítky jako první suverénní stát vystoupila Velká Británie. Unie se tak vrátila zpět na sedmadvacet členů.
Další referendum o vstupu se zatím nikde nekonalo. Příčin je podle politologů mnoho a jsou jak na straně EU, tak i států, které o členství požádaly.
Ze zemí bývalé Jugoslávie je v procesu přístupu do EU zatím Srbsko, které je kandidátskou zemí od roku 2012. „Srbsko sice deklaruje zájem o vstup do EU, ale reálně příliš nepokročilo v přijímání evropských standardů a jistá orientace na Moskvu rychlému členství v EU podporu také nepřináší. Názor obyvatelstva rovněž není zcela jednoznačný,“ podotýká Otčenášek.
Srbsko má rovněž potíže kvůli nevyjasněné otázce Kosova, které na Srbsku vyhlásilo nezávislost v roce 2008.
Unie se snaží urovnání dlouhodobých sporů mezi oběma zeměmi diplomaticky zprostředkovat a do jisté míry se jí to daří. Srbský prezident Aleksandar Vučič a kosovský premiér Albin Kurti se letos sešli u jednacího stolu celkem třikrát, naposledy na začátku května v Bruselu. Situaci ale letos také vyhrotila vlna násilí na severu Kosova.
„Na vstup se dále aktivně připravuje Černá Hora a Severní Makedonie, kde je naprostá většina obyvatelstva pro. Jakmile se dořeší jednotlivé kapitoly přístupových rozhovorů těchto zemí s EU, což snad nebude trvat příliš dlouho, rozšíří se EU i do této oblasti Balkánu,“ podotýká Otčenášek. Evropská komise hovoří o možném přijetí Srbska a Černé Hory ve druhé polovině tohoto desetiletí.
Kosovo oficiálně podalo přihlášku do Evropské unie na konci roku 2022. Pro nejmladší stát Evropy jde však spíše o symbolický krok. Proces přijetí potrvá dlouhá léta nebo i desetiletí a bude záviset na tom, zda se balkánské zemi podaří urovnat vztahy právě se Srbskem.
Kosovo navíc kromě toho, že jej za suverénní stát neuznává sousední Srbsko a Rusko nebo Čína, tak stejný pohled má i pět členských států Unie (Slovensko, Španělsko, Rumunsko, Řecko a Kypr), což je v tuto chvíli nepřekročitelná bariéra.
Bosna a Hercegovina formálně o vstup do EU požádala na začátku roku 2016, navazující procesy však, podobně jako u dalších balkánských zemí, postupovaly velmi pomalu. Status kandidátské země jí byl udělen na konci roku 2022. „Bosna a Hercegovina je zcela ponořena do vnitřních problémů, vyhlídky na možný vstup do EU jsou tak ‚hudbou‘ vzdálené budoucnosti,“ podotýká Otčenášek.
Jak upozorňuje server Euractiv, často spíš než situace kandidátských zemí rozhodují názory členských států. „Zářným příkladem je osud Severní Makedonie a Albánie, kdy pouhý jeden stát EU – Řecko a později Bulharsko – kvůli vlastním zájmům na roky zablokoval jakýkoliv posun. Vše tedy závisí na politických rozhodnutích, národní vlády totiž mají poslední slovo,“ píše server.
Ruská agrese na Ukrajině podle něj ale možná ukázala, že když je politická vůle a situace si to žádá, proces se dá urychlit. Mezi kandidátské země tak byla přijata Ukrajina a Moldavsko. Gruzie pak dostala příslib, že se kandidátskou zemí stane. Dlouho odkládané přístupové rozhovory s Albánií a Severní Makedonií započaly rovněž.
Unie však stále není v pohledu na své rozšíření jednotná a mezi politiky rostou obavy, aby se kvůli neshodám členských zemí, které dlouhodobě blokují postup rozšíření, Balkán nedostával pod větší vliv Ruska nebo Číny.