Bamako - Francouzská armáda tento týden zahájila hlavní fázi stahování jednotek z Mali na severozápadě Afriky, kde splnily svůj cíl rozprášit islámské radikály. Zásah Francie a několika evropských států tímto vstupuje do druhého pololetí. Přestože bývá francouzsko-africké tažení všeobecně považováno za úspěšné, analytici i mezinárodní organizace upozorňují, že situace v zemi je i nadále kritická. Zahnání nebezpečných pistolníků do hor je pouze prvním krokem.
Krize na západě Afriky vypukla loni na jaře, kdy kočovní Tuaregové s podporou teroristické skupiny al-Kajdá islámského Maghrebu obsadili sever země a zahájili postup na jih směrem k hlavnímu městu Bamaku. Jako hlavní úkol si radikálové vytyčili severní část státu odtrhnout a na území – novém islámském kálífátu - zavést právo šaríja. Takto rozpadající se státy (tzv. failed states) přitom Evropané považují za jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb pro svůj kontinent, vytvářejí totiž mocenské vakuum, jež velmi snadno zaplňují milice a teroristické skupiny nepřátelské k celému Západu.
Maliská národní armáda se s vážným bezpečnostním problémem nedokázala sama vypořádat, v Mali se přitom bojovalo, a stále bojuje, o mnohé. Kromě destrukce někdejšího modelu demokracie na černém kontinentu, za níž byl téměř patnáctimilionový stát dlouho považován, bylo v sázce ovládnutí celého Sahelu - pásu území jižně od Sahary, sahajícího od Mauretánie přes Senegal, Súdán až do Etiopie - radikálním islámem.
I když se jedná o převážně neobydlenou pouštní oblast, bezpečnostní nestabilita v Mali by nabourala ekonomické zájmy mnoha států, Francie nevyjímaje. Sousední Alžírsko je druhým největším africkým producentem zemního plynu a v Nigeru se těží skoro všechen uran pro francouzské jaderné elektrárny.
Hrdinové z Paříže
Na žádost maliské vlády a s podporou rezoluce OSN proto vyslala Francie, někdejší koloniální vládce celého území, do Mali zhruba 4 500 vojáků, přičemž je prostřednictvím transportních letadel podpořila také Velká Británie či Německo. Zahraničním jednotkám se rozhodným útokem na hlavní centra odporu podařilo postup islamistů zastavit a jejich převážnou část ze severu země za několik týdnů vytlačit do úkrytů v horách a v poušti na severu Mali. (viz rámeček) Ozbrojencům ani příliš nepomohlo, že byli na místní poměry dobře vybaveni zbraněmi, jež si pořídili za peníze pocházející z vymáhání výkupného za unesené zahraniční turisty a pašování heroinu a kokainu.
Na jihu země sice nepokoje již ustaly a rozpálené bojiště už opoustily nejradikálnější části islamistů, skupiny Ansar Dine a Hnutí pro jedinečnost a džihád v západní Africe, bojůvky ale stále působí v odlehlých oblastech na severu. Zde přešly ke guerillovému způsobu válčení - čas od času podnikají útoky ze zálohy či sebevražedné atentáty. Místní teroristy navíc výrazně oslabila ztráta nejvyššího vůdce severoafrické al-Káidy Abdala Hámida abú Zajda, který se bojů na severu Mali rovněž účastnil. Zemřel sice při střetu s intervenčními vojsky, paradoxně ho ale zabily čadské jednotky, které byly po Francouzích druhou největší zahraniční silou.
Tour de Mali – spanilá jízda francouzské armády
Intervence výsadkových jednotek francouzské armády byla zahájena 11. ledna a už počátkem února hlásil francouzský ministr obrany Jean Yves Le Drian, že jsou islamisté rozprášení a někteří se z „válečného dobrodružství“ vrátili domů. O dva měsíce později Paříž uvedla, že za dobu tříměsíční ofenzivní akce se podařilo způsobit radikálům rozsáhlé ztráty. Z 1 500 až 2 000 bojovníků zřejmě padlo 600 mužů a také se podařilo zachytit velké množství zbraní, munice a pohonných hmot, uvedl šéf francouzské rozvědky Eric Denécé.
Od počátku Paříž slibovala, že operaci rychle ukončí a díky úspěšnému tažení to také plní. Francie svou vojenskou přítomnost v zemi postupně omezuje už od konce minulého měsíce, kdy odešlo prvních sto vojáků. Do července by měl pak počet nasazených vojáků klesnout z původních čtyř a půl tisíc klesnout na polovinu. Koncem roku 2013 má podle plánů prezidenta Hollanda v bývalé západoafrické kolonii působit už jen tisícovka Francouzů. Podle zpráv médií byla intervence Francie nesmírně populární a většina místních se obávala začátku stahování vojsk.
Evropané, na scénu
Stažením svých lidí Francouzi uvolňují místo modrým přilbám z mírové mise OSN. O vyslání více než 11 tisíc vojáků a téměř 1 500 policistů rozhodla koncem dubna jednomyslně Rada bezpečnosti. Primárním úkolem mírotvorců bude stabilizovat městské části maliského severu a zabránit návratu radikálních skupin. Pokud to situace na bojišti umožní, jejich mandát začne 1. července. Toto datum, jež se zároveň shoduje s odchodem největší části Francouzů, přitom není náhodné - v průběhu měsíce by si totiž Malijci měli volit novou hlavu států a rozhodovat o novém složení parlamentu.
V oblasti ovšem už také operují jednotky vyslané Evropskou unií. Vojenská mise EUTM ovšem není na rozdíl od Francouzů bojová, nýbrž výcviková. Má především pomoct obnovit vojenské schopnosti špatně vybavené a špatně placené maliské armády, jejíž situaci francouzský generál François Lecointre, velitel evropské mise, charakterizoval jako stav „pokročilé zchátralosti“.
Česká stopa v Sahaře
Na základně v Coulicoru, která leží asi 200 kilometrů od Bamaka, základním vojenským výcvikem ve dvouměsíčních turnusech postupně projde na 2 600 maliských vojáků. Celkem by se do projektu mělo zapojit zhruba 200 instruktorů z celkem dvacítky členských států EU. S dalším podpůrným personálem a ochrannými oddíly jde o zhruba 500 lidí. Společné unijní náklady na misi jsou prozatím odhadnuty na 12,3 milionu eur.
V Mali v rámci unijního výsadku slouží rovněž 34 českých vojáků (po Francii, Británii, Německu a Španělsku se jedná o páté největší zastoupení). V hlavním městě Bamaku nyní chrání velitelskou základnu, od podzimu by se ale mohli přidat k ostatním Evropanům ve výcviku vojáků. Stačí, když o to velení EU požádá. „Nadále se chceme aktivně podílet na misi v Mali. Pro druhou rotaci od podzimu letošního roku jsme nabídli vyslání instruktorů výcviku maliských ozbrojených sil,“ konstatoval český ministr obrany Vlastimil Picek. Podle náměstka ministra zahraničí Jiřího Schneidera přitom nejde o „papírové cvičení“, ale misi velkého významu, která může zabránit destabilizaci regionu, jež by měla značné dopady i na Evropu.
Mali není z nejhoršího venku
Trvání celé mise bylo původně schváleno na 15 měsíců, koncem dubna se ale unijní ministři obrany dohodli, že vojáci EU v Mali zůstanou tak dlouho, dokud to bude nutné. Vzhledem ke zprávám, které z Afriky přicházejí, se zdá být termín odjezdu v nedohlednu. Například Bruno Heluin, francouzský důstojník z výcvikové mise, pro deník Le Monde uvedl, že i tři měsíce po zahájení mise maliská armáda zůstává téměř nefunkční a zmítá jí korupce. Důstojníci podle něj rozkrádají armádní vozidla a výcvik je nemožný. „Od roku 2006 maliská armáda získala na 800 pick-upů. Teď nemá skoro žádný,“ konstatoval Heluin. Vojáci je podle něj ukradli buď celé, nebo je rozebrali na součástky.
Je rovněž evidentní, že uniformovaní Malijci nejsou žádní mírumilovní beránci. Organizace Amnesty International Human Rights Watch tvrdí, že nemalý počet z nich při vojenských akcích porušovali lidská práva těch civilistů, které podezřívali, že ukrývají rebely. Kondici armády ani příliš nepomáhá, že zatím od svých západních spojenců, Francie, Spojených států, Ruska nebo Číny, dostává především zastaralé a vyřazené vojenské vybavení.
Po útocích povstalců zůstalo Mali zcela ochromené, místní hotely prázdné a ekonomika se zhroutila. „To vedlo k extrémní chudobě, nezaměstnanosti a šíření nemocí,“ popsal situaci v zemi maliský ministr financí Tiénan Coulibaly. Přední charitativní organizace Oxfam proto varuje, že zatímco zpravodajství obsadily úspěchy francouzských speciálů, zemi hrozí vážná humanitární krize. Sever Mali trpí nedostatkem základních potravin, jako je proso, čirok či kukuřice, a pokud se nějaké na tržištích objeví, lidé si je nemají za co koupit.
Philippe Conraud, šéf pobočky Oxfamu v Mali:
„Bankovní systém je v troskách a lidé mají jen málo hotovosti. Pokud se situace nezlepší, za krátký čas si nezaopatří ani základní lidské potřeby.“
Pozitivní zprávy z oblasti nemají ani Lékaři bez hranic. Násilnosti v prvních měsících totiž donutily opustit své domovy téměř půl milionu lidí, z nichž přibližně 100 tisíc uprchlo ze země, hlavně do Mauretánie, Nigeru nebo Burkiny Faso. Podmínky těchto běženců v uprchlických táborech jsou podle humanitární organizace děsivé: nemají přístřeší, o jednu toaletu se dělí 3 000 lidí, musí se vyrovnávat s nedostatkem vody, které v 50stupňovém vedru dostávají pouze 11 litrů denně.
