Přístup Česka, východní Evropy i celé Unie k uprchlíkům z Ukrajiny byl (a stále je) nad očekávání vstřícný. Možná že Češi překvapili mírou solidarity i sami sebe, když bez váhání otevřeli své hranice, domovy i státní rozpočet přílivu lidí z válkou zasažené země. A přestože jsou za to oslavováni, najdou se i hlasy, které v celém přístupu nemohou nevidět značné pokrytectví.
Slovinský filozof Slavoj Žižek krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu připustil, že ho přístup jeho vlády naplňuje hrdostí a studem zároveň. Připomněl, že když Afghánistán před půl rokem padl do područí Talibanu, tatáž vláda odmítla přijmout afghánské uprchlíky s argumentem, že by měli zůstat ve své zemi a bojovat. A když se před několika měsíci tisíce uprchlíků – většinou iráckých Kurdů – pokoušely dostat z Běloruska do Polska, slovinská vláda s tvrzením, že je Evropa napadena, nabídla vojenskou pomoc polské snaze udržet je venku.
V regionu se vyprofilovaly dva druhy uprchlíků. Rozdíl mezi nimi upřesnila slovinská vláda na Twitteru 25. února: „Uprchlíci z Ukrajiny přicházejí z prostředí, které je ve svém kulturním, náboženském a historickém smyslu něčím zcela odlišným od prostředí, z něhož přicházejí uprchlíci z Afghánistánu.“ Po pobouření byl tweet rychle smazán, ale „obscénní pravda byla venku: Evropa se musí bránit před ne-Evropou,“ poukazuje Žižek.
Diskriminace Afričanů a Asiatů prchajících z Ukrajiny
Rasismus v kontextu války na Ukrajině má několik rozměrů. Hned ze začátku invaze se objevily zprávy o diskriminaci, které byli vystaveni afričtí a asijští státní příslušníci (především zahraniční studenti na Ukrajině), kteří byli mezi více než milionem lidí hledajících útočiště v sousedním Polsku, Maďarsku, Rumunsku, na Slovensku a v Moldavsku.
Afričanům a Asiatům bylo dle výpovědí ještě na Ukrajině násilím bráněno v nástupu do vlaků a autobusů opouštějících ukrajinská města, protože přednost měli Ukrajinci. Ti, kteří nakonec dosáhli polských hranic (někteří museli dokonce pěšky), zjistili, že přednost při vstupu do země mají opět Ukrajinci. Někteří afričtí, asijští a blízkovýchodní státní příslušníci se po příjezdu setkali se slovním a fyzickým napadáním ze strany ukrajinské armády.
Mnoho ne-Evropanů strávilo na hraničních přechodech dva až tři dny a stěžovalo si na nedostatek jídla, vody, ubytování nebo základní podpory v mrazivých zimních podmínkách. Podle výpovědí Afričanů, zveřejněných na webu The Time, rozdělovala ukrajinská armáda lidi na dvě skupiny: na ty, kteří byli bílí, a na ty, kteří nebyli. A ani ti, kterým se hranici překonat podařilo, úkryt v EU často nenajdou.
Africká unie ve svém prohlášení odsoudila zprávy o zacházení s Afričany jako „šokující, rasistické a porušující mezinárodní právo“.
Rasismus v mainstreamových médiích
Stejně znepokojivé je dle webu The Conversation rasistické vyobrazování ukrajinských uprchlíků v mainstreamových médiích ve srovnání s uprchlíky ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo Afriky.
The Conversation uvedl příklady rasistických komentářů ze světových zpravodajských médií:
„Tohle není Irák ani Afghánistán […] Tohle je relativně civilizované, relativně evropské město.“ – Charlie D’Agata, americká televizní stanice CBS.
„Válka už není něčím, co se může stát jen zbídačenému obyvatelstvu z daleka.“ – Daniel Hannan, britský deník The Telegraph.
„Upřímně, toto nejsou uprchlíci ze Sýrie, jsou to uprchlíci se sousední Ukrajiny. […] Jsou to křesťané, jsou bílí.“ – Kelly Cobiellová, americká televize NBC.
„Pohled na ně je působivý, na to, jak jsou oblečení. Jsou to prosperující lidé ze střední třídy. Nejsou to zjevně uprchlíci, kteří se snaží dostat pryč z Blízkého východu […] nebo severní Afriky. Vypadají jako jakákoli evropská rodina, se kterou byste žili v sousedství.“ – Peter Dobbie, zpravodajský kanál Al Jazeera.
Takové popisování ukrajinských uprchlíků je staví do pozice „civilizovanějších“ a „nadřazenějších“, píše The Conversation. Dle webu to naznačuje, že ukrajinské životy stojí za záchranu, zatímco životy milionů dalších lidí, kteří hledají útočiště, jsou spíše postradatelné, protože jde o lidi, kteří nejsou „dobře oblečení“, „ze střední třídy“, „nevypadají jako my“ nebo žijí v odlehlejších, údajně méně „civilizovaných“ lokalitách.
Loni bylo vše jinak
Z Ukrajiny k 17. březnu uprchly více než tři miliony lidí, téměř dvě třetiny jich zamířily do Polska. Kromě Polska míří i na Slovensko, do Maďarska, Moldavska a Rumunska, často ale pokračují dál do Evropy, zejména do Česka a Německa. České ministerstvo vnitra udělilo k 17. březnu téměř 180 tisíc víz určených pro lidi zasažené ruskou invazí. Cizinecké policii se nahlásilo kolem sta tisíc uprchlíků. Na pomoc Ukrajině už Češi vybrali přes dvě miliardy korun.
Do Maďarska zatím přišlo více než 432 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, přijmout jich země může i dvakrát tolik, slíbil podle agentury MTI bezpečnostní poradce šéfa vlády György Bakondi.
Hned druhý den invaze Polsko oznámilo, že přijme každého, kdo před válkou utíká. „Každý, kdo chce v Polsku získat pomoc, ji na polském území získá. I lidé bez cestovního pasu,“ řekl šéf kanceláře premiéra Mateusze Morawieckého.
Tatáž společnost přitom ještě před půlrokem chtěla na hranici stavět zeď za 1,62 miliardy zlotých (devět miliard korun), aby zabránila přílivu migrantů z Afriky a Blízkého východu, které k hranici posílal běloruský diktátor Alexandr Lukašenko.
Nevládní organizace Human Rights Watch (HRW) tehdy obvinila Bělorusko a Polsko ze závažného porušování lidských práv migrantů na hranici a žádala je, aby povolily uvíznutým lidem poskytnout humanitární pomoc. Podle průzkumu agentury Kantar hodnotila počínání vlády na hranicích země pozitivně více než polovina Poláků. Tehdejší česká vláda v čele s Andrejem Babišem opakovaně nabízela Polsku na pomoc s migranty vojáky a policisty.
„Ale tohle jsou matky s dětmi!“
Jedním z nabízejících se vysvětlení jiného přístupu k současné uprchlické vlně je, že Ukrajina je Česku (a celkově východní Evropě) blíže, že uprchlíci jsou Slované a že jejich krajané jsou nejpočetnější cizineckou skupinou na našem území.
„Ukrajince nebo Bosňany známe, žijí s námi třicet let, vypadají jako my, navíc teď přicházejí matky s dětmi, takže mě ten rozdíl v českém přístupu nepřekvapuje,“ říká Martin Rozumek, ředitel pražské Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Spoluzakladatel nestátní organizace Project Phoenix, která pomáhá v integraci uprchlíků na Kypru, Hrishabh Sandilya si myslí, že je naprosto přirozené, že jsou Čechům Ukrajinci blízcí, navíc mají s ruskou agresí bohatou zkušenost z minulosti. „Také tady lidé vidí, že problémy Ukrajiny způsobuje stejný nepřítel, takže je to spojuje. V jiných krizích tento pocit stejného nepřítele neměli,“ říká Čech původem z Indie, který v Praze žil přes dvanáct let a vystudoval zde politologii.
Otázkou je, zda lze odlišný přístup východní Evropy k migraci těmito důvody omluvit. „Ten odlišný přístup to vysvětluje, ale stejně si nemyslím, že může cokoliv ospravedlnit tu přehnanou loňskou reakci Poláků, Litevců, Maďarů a dalších, to budování zdi, zatýkání lidí. To chování bylo odporné,“ říká Sandilya, českou reakci na současnou krizi nicméně hlasitě chválí.
„Rasismus bezpochyby v Česku a východní Evropě problém je a bude, protože jsme byli homogenní zemí déle než čtyřicet let. Neznámého a neznámých, lidí jinak vypadajících, se iracionálně bojíme a bude se to zlepšovat jen velmi pomalu s generacemi dětí, které jsou na jinakost zvyklé. Odmítání Syřanů mě velmi mrzelo,“ dodává Rozumek.
Živka Deleva vede v Berlíně městem zřízené uprchlické centrum, ve kterém žije čtyři sta lidí a stará se o vše, co lidé potřebují k tomu, aby se integrovali do společnosti. V jejím centru ale nejsou žádní uprchlíci z Ukrajiny – Berlín totiž rozhodl, že Ukrajinci budou umístěni do center, která jsou určena výhradně pro Ukrajince. Ti všichni totiž na základě společného rozhodnutí EU mají právo v zemi zůstat a nemusí projít azylovým procesem.
„Fér to není, ale je to tak správně. Kdyby přišli do stejného centra, jako ostatní, tak by si ti, kteří musí projít zdlouhavým azylovým procesem, všimli, že Ukrajincům je vše servírováno na stříbrném podnosu. Azylový proces trvá dlouho a ne každý dostane pozitivní odpověď,“ říká Deleva.
K podobnému rozhořčení už došlo například ve francouzském Calais, kde na povolení ke vstupu do Velké Británie čeká mnoho Afričanů. Ukrajinci se tam přesunu dočkali hned po pár dnech.
„To, co nyní vidíme v Česku, Polsku, slovanských zemích, je jako prohlášení: podporujeme bělochy s modrýma očima. Německá společnost měla zkušenost s migrací v roce 2015, bylo zde velmi jednoduché získat pomoc dobrovolníků. Lidé nyní chtějí pomoct ještě více než předtím. Němci jsou otevřenější, přátelštější, obrázky matek s dětmi jim lámou srdce. V roce 2015 přicházeli především samotní muži. Lidé nabízí vlastní domovy, což se předtím nedělo,“ připomíná Deleva. „Nemyslím si, že to je pochopitelné. Rozdělujeme lidi na základě jejich barvy pleti či víry, a ne na základě definice lidské bytosti.“
Východ versus Západ
Dle The Conversation některé analýzy tvrdí, že neexistuje dostatek důkazů, které by ukazovaly, že Východoevropané jsou xenofobnější než Západoevropané. Připomíná, že každá analýza, zabývající se rasismem v Evropě, by měla zohlednit složitou historii migrace z východoevropských zemí a skrze ně.
Jak ukazuje celosvětové zpravodajství o ukrajinských uprchlících, každodenní rasismus se neomezuje pouze na východní Evropu. Všechny diskutované dimenze rasismu jsou dle webu projevem globálního, systémového institucionalizovaného rasismu a imperialismu.
Uznání existence širšího kontextu institucionalizovaného rasismu by nám umožnilo dát si do spojení současné rasistické zacházení s Afričany a Asiaty v rámci ukrajinské krize se smrtící evropskou migrační politikou v posledních desetiletích. Tyto politiky vedly k tomu, že stále roste počet migrantů převážně z Afriky a Blízkého východu, kteří se pohřešují ve Středozemním moři.
Změní se něco?
Otazník nad tím, jak bude naloženo s lidmi jiné barvy pleti, kteří prchají z Ukrajiny, dle webu Vox ukazuje, že současný přístup EU k ukrajinským uprchlíkům je pouhou výjimkou v migrační politice kontinentu, nikoliv známkou změny paradigmatu. Poté, co jen v roce 2015 požádalo v Evropě o azyl rekordních 1,3 milionu lidí, se Evropa stala nepřátelštější vůči lidem, kteří hledají útočiště na jejím prahu, píše Vox. Žít nějakou dobu na Ukrajině pravděpodobně nikoho před touto realitou neochrání.
„Myslím, že vlna solidarity opadne do dvou měsíců a že na přístupu k uprchlíkům, kteří vypadají jinak a přicházejí z větší dálky, se nezmění vůbec nic. Zase přijde nějaký Babiš nebo Okamura, udělá si z uprchlíků z Afriky volební téma a jsme tam, kde jsme byli. Ale třeba to Ukrajinci a hlavně množství ukrajinských uprchlíků někam posunou. Kéž by,“ doufá Rozumek.
Sandilya naopak věří, že se nyní něco změní. „Věřím v pozitivní změnu. Alespoň co se týče politiků, ti by mohli změnit narativ a být méně kritičtí vůči migraci. Politikům to dává příležitost být trochu statečnějšími. Doufám, že přijde nějaký statečný politik a pokusí se změnit status quo,“ řekl.
„Státy východní Evropy v roce 2015 řekly, že nikoho přijmout nemohou, že na to nemají peníze. A pak přijaly tolik Ukrajinců. Evidentně je v Evropě kapacity dost. Existují ekonomické důvody pro přijetí mladých migrantů. Všechno se to opět vrací k politické vůli. Posledních deset let jsme viděli, že politici používají migraci jako téma k destrukci hodnot demokracie. A to musí skončit. A já doufám, že Ukrajina je jenom začátek a že se naučíme respektovat životy všech uprchlíků,“ dodává.
Deleva také doufá, že současná krize změní konverzaci na úrovni EU. Nevěří však, že bude naše společnost někdy otevřená všem typům migrace. „V tomto spočívá ten problém, ne že máme migraci způsobenou násilím, války se dějí pořád, v Africe je tolik válek. Ale v srdci Evropanů leží velmi velmi silný problém s rasismem. A je možné to vidět, vidíme to ve zprávách, vidíme to mezi velmi vzdělanými lidmi. A tato rétorika se nezmění. Možná na politické úrovni se něco změní, bude třeba nějaký nový zákon, ale pak se zase něco stane a země jako Polsko nebo Maďarsko si řeknou, že nebudou následovat pravidla a raději zaplatí pokutu,“ dodala.
