Hrishabh Sandilya pomáhá uprchlíkům vstát z popela. On sám se z toho svého dostával poměrně dlouho. Poté, co přišel ve svých 20 letech z Indie do Evropy, vystřídal mnohá zaměstnání, studoval, cestoval, podnikal, stěhoval se. Jeho spletitá cesta migranta ho zavedla až na Kypr, kde pro mnohé pouť teprve začíná. A pro jiné rovnou i končí. Protože je Hrishabh za své štěstí vděčný, rozhodl se migranty podpořit dřív, než jejich sny úplně vyhasnou.
Přístup Česka k migrační krizi je nefér, říká spoluzakladatel neziskovky, která pomáhá uprchlíkům podnikat
Projekt Phoenix pomáhá uprchlíkům podnikat. Jak to vlastně probíhá?
Phoenix vyhledává talentované a motivované migranty, které zařadí do svého programu. Někteří z nich hledají byznysové příležitosti, někteří chtějí poradit, jiní touží rozvíjet své dovednosti. Pro každého tedy vždy vytvoříme individuální plán na základě jejich právního statusu, potřeb a dovedností.
Pracujeme s experty, podniky, místní státní správou, inovačními agenturami a jinými, kteří našim členům radí a pomáhají. Věříme, že právě skrze podnikání a rozvoj dovedností se tito lidé mohou nejrychleji začlenit. Dovednosti či pomoc se točí kolem těchto oblastí: rozvoj podnikání, finance a účetnictví, marketing a sociální sítě, právní záležitosti, veřejné vystupování a obchod.
Jde nám především o praxi, proto trávíme okolo pěti hodin týdně prací s každým z našich členů. Jde o kombinaci osobního a on-line koučování a mentoringu, s naším týmem a lidmi z celého světa. Je také velmi důležité, abychom pro ně byli přáteli a podporou, kdykoli to potřebují.
Jak dostal Projekt Phoenix své jméno a jak vlastně vznikl?
V řecké mytologii je fénix pták, který povstane z popela z minulého života. Myslíme si, že to je skvělá metafora pro migraci, kdy se tito lidé vlastně také musí znovu zrodit a vytvořit si nový život i domov.
Projekt založil můj kamarád Michael Goecken, který chtěl uprchlíkům pomoci k lepšímu životu. Já jsem se k němu jako spoluzakladatel přidal v září 2019 a přestěhoval jsem se na Kypr projekt zahájit.
Já sám jsem přistěhovalec a poslední čtyři generace mé rodiny se pohybovaly po světě jako podnikatelé a v mnoha ohledech měli podobné zkušenosti s migrací jako ti lidé, se kterými teď pracuji.
Můj praděda působil na začátku 20. století jako obchodník v Indonésii. Rodina mé matky je ze Sindhu (nyní součást Pákistánu). Kolem roku 1945 museli opustit Karáčí a přestěhovat se do Mumbaje, později do Londýna, Hongkongu a Akry. Z migrantů se stali úspěšnými podnikateli. Dnes se rodina rozrostla ještě dál, do USA, Španělska, a dokonce do Jižní Ameriky a Austrálie.
Bylo pro mě moc důležité tohle udělat. Lidé, kteří emigrovali a zabydleli se v Evropě, mají tendenci lehce zapomenout, jak těžký je migrace proces. Chtěl jsem udělat vše, co bylo v mých silách, abych se odvděčil společnosti. Podpořit skupinu, se kterou jsem se identifikoval nejvíc – s migranty.
Ty sám jsi migroval právě do České republiky, kde jsi po deseti letech získal i občanství. Jak tě naše země přivítala a chovala se k tobě?
Obecně jsem se měl v Česku dobře. Praha mi poskytla skvělou kvalitu života, kterou jsem si užíval. Na rozdíl od ostatních cizinců jsem se naučil jazyk a integroval se. Češi byli povětšinou přívětiví (jejich vlastním způsobem).
Každopádně se nyní (tři roky po opuštění Česka) cítím dost jinak, než když jsem tam žil.
Do Prahy jsem přišel v roce 2005 studovat. Tehdy to bylo jiné. Bylo tam málo lidí s odlišnou barvou pleti a univerzity nebyly zvyklé na cizince. Setkal jsem se s přibližně stejnou mírou lhostejnosti jako s podporou. Nemluvil jsem daným jazykem a měl jsem potíže s pražským pasivně agresivním stylem komunikace.
Během těch dvanácti let se Praha změnila, stala se více liberální a globální. Já se naučil jazyk, začal pracovat a podnikat. Přestože jsem se občas setkal s rasismem, tak jsem to neřešil a přikládal jsem to nedostatku kulturního povědomí. Neuvědomoval jsem si žádné hrozby ani přímou agresi. Při zpětném pohledu jsem si možná měl být víc vědom toho občasného rasismu a postavit se mu.
Myslím, že k citelnému posunu došlo po roce 2015. Po vzestupu politiků jako je Tomio Okamura, kdy začalo být v pořádku mluvit veřejně a hlasitě o lidech, kteří vypadali jinak. Nemohu říci, že je to dobrá věc. Do té doby jsem vždy viděl Čechy jako přiměřeně tolerantní.
Na Kypr ses přestěhoval už s českým pasem. Jaké to je být Indo-Čechem v zahraničí?
Být evropským občanem a dělat svoji práci je rozhodně privilegium. A je mi to připomínáno každý den vzhledem k tomu, že pracuji s migranty, jejichž největším životním cílem je dostat ty správné doklady. České republice jsem vděčný za to, že se mohu v rámci EU volně pohybovat.
Lidé jsou většinou zmatení, když jim řeknu, že jsem Indo-Čech (pokud si tak vůbec mohu říkat). Jejich reakce jsou většinou humorné a vedou k mnoha konverzacím o tom, jak se mi to vlastně přihodilo.
Hrishabh Sandilya se členy projektu
Co si myslíš o přístupu České republiky k migrační krizi a přijímání uprchlíků?
Myslím, že je to od Čechů nefér si nad situací takhle umýt ruce, zatímco jsou zakuklení ve střední Evropě, daleko od hranic EU.
Uvědomme si pár věcí. V současnosti má jen velmi málo migrantů nebo uprchlíků zájem o cestu do České republiky. Česko, Slovensko a Polsko mají jedny z nejnižších počtů žádostí o azyl v Evropě. Většina žadatelů o azyl nevěří, že tyto země poskytují dobré příležitosti, nebo toho tolik slyšeli o drakonických podmínkách a rasistickém zacházení, kterým čelí, že ani neuvažují o odchodu tam. Přišlo mi patetické, jak politici říkají do očí bijící lži jen proto, aby vzbudili politické šílenství a veřejnou podporu svých nacionalistických pohnutek.
A mám ještě dva důležité důvody k prohlášení, že je přístup Česka pokrytecký:
Zaprvé, Česká republika (a její bratři ve střední a východní Evropě) vstoupila do EU v roce 2004 na základě evropské solidarity a zavázala se k evropské budoucnosti. V následujících desetiletích měla z členství nesmírný užitek – ekonomický, kulturní i sociální. Když však nastal čas v roce 2015 projevit evropskou solidaritu, k níž se Česko zavázalo, odešlo a nechalo Řeky, Italy, Kypřany a další státy, aby se o sebe postaraly samy a vypořádaly se s několika migračními přílivy. To je v rozporu se všemi sliby a závazky, které přijalo, a z dlouhodobého hlediska to podkopává celý evropský projekt.
Zadruhé, pro zemi, která byla po čtyři desetiletí za komunismu čistým zdrojem emigrantů, když byli čeští uprchlíci a migranti přijímáni po celém světě, kde dostali příležitosti a podporu, je smutné vidět, že ta samá země reaguje diametrálně opačným způsobem, když přišla doba udělat správnou věc, a pomoc naopak poskytnout.
V České republice nejsem zastáncem německého přístupu s otevřenou náručí. Společnost tady na to rozhodně není připravena. Musí však dojít k většímu přijetí určitých skupin, jako jsou nezletilí a rodiny. Ostrovní věznice, jako byla Moria, tak už nikdy nevzniknou a Řekům, Italům, Malťanům a Kypřanům se uleví. Je to správné a morální a nutné k přežití EU.
Jak vlastně probíhá nábor lidí do vašeho projektu?
Jako nová neziskovka jsou naše finance velice limitované, všichni jsme zde prakticky dobrovolníci. V současnosti přijímáme pouze ty migranty, kteří nám jsou osobně doporučeni. Na základě toho, co požadují, se jim snažíme pomoci. Pokud pro ně nedokážeme nic vymyslet, propojíme je alespoň s partnerskými organizacemi tady na Kypru.
Jak se daří lidem, kteří vaším projektem už prošli?
Fungujeme pouze rok a už nyní se nám povedlo několik úspěchů. Lidé se na nás obrací proto, že chtějí překonat profesní, jazykové a kulturní bariéry a dostat se ke kontaktům, díky čemuž jim stoupne sebedůvěra. A to už se u několika z nich podařilo.
Naše členka Laetitia z Kamerunu si nedávno založila vlastní značku oblečení – Aphrogee. Působí také jako motivační řečnice a koučuje ostatní uprchlíky. Dokonce organizuje sbírky oblečení a jídla a tvoří videa, aby ostatní motivovala.
Další z našich lidí, Ibrahim z Gambie, je talentovaný bubeník, který ve svém volném čase pořádá setkání a hudební akce, které migranty a Kypřany spojují.
Justine je zase talentovaná švadlena z Kamerunu, která nás oslovila v dubnu 2020. Společně jsme získali finanční prostředky, aby mohla sešít pět set roušek, jež jsme poté distribuovali potřebným lidem v Nikósii.
Projekt Phoenix publikoval studii o vlivu pandemie covidu-19 na uprchlíky. Z té vyšlo najevo, že je současná situace pro tyto lidi obzvlášť obtížná. V čem je největší problém?
Nelze popřít, že tato pandemie měla nepříznivý dopad na lidi ve všech vrstvách společnosti. Víme však také, že lidé na okraji společnosti pocítili její negativní dopady mnohem více, sem patří i migranti a uprchlíci.
Na Kypru covid ohrozil jejich samotné přežití. Mnoho migrantů přišlo o práci a zdroj obživy. To snížilo jejich schopnost najít útočiště a ubytování a vůbec se uživit. Stejně nepříznivý dopad byl pozorován na jejich fyzickou a duševní pohodu, přičemž mnozí také nemohli získat přístup ke zdravotní péči.
Hrishabh Sandilya se přestěhoval do České republiky z indické Mumbaje. Během svých dvanácti let v Praze studoval politologii a pracoval na různých univerzitách. Bavil ho také pražský kulturní a sociální život – proto působil i jako DJ a organizátor akcí. Během posledních let v Česku provozoval bar a kavárnu na Malé Straně, poté se však přestěhoval do Švédska studovat udržitelnost a naprosto změnil své osobní a profesní zaměření. Nyní žije na Kypru.
Hrishabh Sandilya
Rovněž jsme zaznamenali větší diskriminaci a rostoucí nesnášenlivost ve společnosti (i když na Kypru během prvního lockdownu došlo i k mnoha vlnám solidarity) a zpoždění v právních a byrokratických systémech, s nimiž se musí za svůj život vypořádat. Obecně pandemie prohloubila systémové nedostatky, které již byly zavedeny, a migrantům výrazně ztížila život.
Nedávno jsme dokončili krátkou souhrnnou zprávu o situaci a nyní pracujeme na podrobném průzkumu, který poskytne přesnější obraz celé situace.