Karaganda – Přes snahu vědců nadále vysychá slané Aralské jezero. Od roku 1960 se toto kazašské jezero zmenšilo o 50 tisíc čtverečních kilometrů a zbyl po něm jenom prach. Větrné bouře ho roznášejí stovky kilometrů daleko a způsobují nemoci i chudobu lidí žijících na vyprahlé půdě jednoho z nejsušších míst ve střední Asii. Vědci stále hledají způsob, jak vysušování zastavit, je ale jasné, že to půjde jenom velice pomalu.
„Prach nezná státní hranice. Odtud může odvát až do Evropy a dalších částí světa. Zjišťujeme, kolik prachu a soli odtud vítr odnáší, jaké je jejich složení a směr,“ varovala koordinátorka výzkumného projektu Leah Orlovsky.
Prašné bouře mění fungování místních ekosystémů. Podle vědců by další rozsáhlé erozi mohlo zabránit pěstování rostlin. Nemusely by pokrývat celou plochu bývalého mořského dna, ale tvořit alespoň malé zelené ostrůvky. Rostliny by udržely povrch pohromadě a vítr by každý měsíc neodnášel stovky kilogramů prachu z každého hektaru, jako je tomu teď.
Písek, který létá kolem jezera Aral, není pouze nepříjemný, ale také jedovatý. Na bývalém mořském dně totiž ležela nebezpečná směs prachu, znečištěné soli a zemědělských chemikálií. Toxické větrné bouře tak působí místním lidem vážná onemocnění.
Lidi žijící v místech, kde kdysi bývalo pobřeží, trápí kromě jedovatého prachu i další problém – chudoba. „Hlavním problémem je, že zmizely významné druhy ryb. Rybáři a lidé, kteří žili na pobřeží, tak přišli o práci,“ řekl Oleg E. Semedov z kazašského Výzkumného institutu ekologie a klimatu.
