Vojenská přítomnost Spojených států v Karibiku, oficiálně zdůvodněná bojem proti drogovým kartelům, vyvolává četné spekulace o vojenské operaci proti Venezuele. Ta by podle expertů byla mimořádně náročná. Vyžadovala by ještě výrazně více sil a také přípravu na boj v džungli, s nímž se americká armáda nesetkala od Vietnamu. Zopakování úspěšného scénáře z Panamy z roku 1989 považují pozorovatelé za nepravděpodobné.
U pobřeží Venezuely operuje skupina letadlové lodě USS Gerald R. Ford, doplněná bombardéry, průzkumnými letouny a nejméně sedmi dalšími válečnými plavidly. Jde o největší vojenskou přítomnost USA za poslední desetiletí.
Šéf Bílého domu Donald Trump scénář invaze nevyloučil, přestože řekl, že je ochotný jednat s venezuelským vládcem Nicolásem Madurem.
Podle analytiků z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) vstoupila americká operace do nové fáze 13. listopadu, kdy ministr obrany Pete Hegseth oznámil spuštění Operace Southern Spear (Jižní kopí). Tomu předcházely tři měsíce postupného navyšování sil a zásahy proti údajným pašeráckým lodím v Karibiku a Pacifiku, které si od 2. září do 17. listopadu vyžádaly osmdesát obětí.
Současná vojenská přítomnost americké armády v Karibiku však podle expertů stále neodpovídá parametrům potřebným pro pozemní invazi. CSIS odhaduje, že pro obojživelný útok a následnou stabilizační operaci by bylo potřeba nejméně padesát tisíc vojáků. V případě zajištění silné převahy, které američtí plánovači tradičně dávají přednost, by bylo zapotřebí až 150 tisíc vojáků. K listopadu 2025 je v regionu zhruba deset tisíc amerických příslušníků ozbrojených sil.
Námořní uskupení disponuje přibližně 185 střelami Tomahawk, což umožňuje provést raketové či letecké údery proti venezuelským cílům, nikoli však rozsáhlou invazi ve velké a geograficky členité zemi, jakou je Venezuela. Podle CSIS je tak současná konfigurace sil dostatečná pro omezené údery, nikoli pro pozemní operaci.
Boj v džungli
Odborníci vedle případné nutnosti navýšit počet vojáků poukazují na další zásadní limit, kterým je boj v džungli. Pokud by se totiž Spojené státy rozhodly pro invazi, nešlo by jen o operace v Caracasu či Maracaibu, vojáci by museli bojovat také v odlehlých, hustě zalesněných oblastech, které poskytují přirozené zázemí pro guerillové jednotky, upozorňují analytici při CSIS Wilder Alejandro Sánchez a Andre Carvalho.
Boj v džungli je specifický typ boje, s nímž se americká armáda, s výjimkou několika omezených misí v Africe, nesetkala od války ve Vietnamu. Náročný terén, tropické klima, omezená infrastruktura a komplikované zásobování by výrazně zvýšily náklady i rizika dlouhodobé operace, odhadují experti.
Venezuelská armáda několika specializovanými jednotkami pro boj v džungli disponuje a při přesunu bojů mimo města by sehrály významnou roli, dodávají.
Panamské paralely
Vedle samotných spekulací o možném uskutečnění americké operaci ve Venezuele se často objevuje srovnání s americkou invazí do Panamy z roku 1989. Akce, během které bylo nasazeno téměř šestadvacet tisíc vojáků, vedla ke svržení prezidenta Manuela Noriegy.
Operace Just Cause (Spravedlivá věc), kterou schválil prezident George Bush starší, bývá Američany vnímána jako relativně rychlá a úspěšná akce. Mimo jiné i proto, že se dnes Panama řadí mezi relativně stabilní demokracie.
Mezi poslední invazí USA v Latinské Americe a současnou situací okolo Venezuely existuje dle expertů i zahraničních médií několik paralel. Tehdejší panamský prezident Noriega byl, podobně jako dnes Maduro, obviňován americkou administrativou z podílu na obchodu s drogami a označován za „narkobarona“.
V případě Madura jsou obvinění výrazně širší, jelikož před americkými soudy čelí obvinění z narkoterorismu, pašování drog, korupce a vedení údajné drogové sítě „Cartel de los Soles“ (Kartel sluncí), kterou ministerstvo zahraničí nedávno označilo za zahraniční teroristickou organizaci.
Stejně jako Noriega i Maduro zneplatnil volby a násilně potlačil protesty. Podle USA navíc Madurův režim ohrožuje americké občany. I to bylo jedním ze zdůvodnění americké operace v Panamě.
Venezuela v posledních letech zadržela několik občanů USA. Mezi rukojmími byl například americký námořník na dovolené, dlouholetí rezidenti či vedoucí pracovníci společnosti Citgo, americké dceřiné společnosti venezuelské státní ropné firmy PDVSA, píše web CNN.
Venezuelské výzvy
Podle diplomata Bretta McGurka, který působil jako bezpečnostní poradce ve čtyřech administrativách, naráží analogie s „druhou Panamou“ na značné limity.
Venezuela je více než desetkrát větší než Panama a její populace je násobně vyšší. Na tak rozsáhlém území s městskými oblastmi, horami a džunglí by tak podle McGurka americké jednotky čelily mnoha potenciálním ohniskům odporu.
Spojené státy navíc nikdy nezískaly dlouhodobou kontrolu v podobně náročných podmínkách, jak ukazují zkušenosti z Vietnamu či Afghánistánu, doplnil diplomat.
McGurk zároveň poukázal na odlišnosti v tehdejší a dnešní geopolitické situaci. V roce 1989 se začal hroutit Sovětský svaz a USA byly jedinou silnou světovou velmocí. Dnes by ale Rusko a Čína mohly možného precedentu americké invaze do Venezuely využít k ospravedlnění vlastních postupů vůči Ukrajině, respektive Tchaj-wanu, myslí si diplomat.
Pochybnosti podle něj vyvstávají i ohledně možné situace po svržení Madura. Dle McGurka není zaručeno, že by místní úřady a bezpečnostní struktury spolupracovaly s novou vládou. To by otevřelo prostor pro občanskou válku a mocenské střety o kontrolu území i zdrojů.
Scénář nastolení demokracie jako v Panamě po roce 1989 se v tomto ohledu nejeví jako pravděpodobný, uzavřel.
Psychologická operace
Dle historika Michaela Growa, který se dlouhodobě věnuje americkým intervencím během studené války, existuje ještě jedna analogie. Tou je svržení guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze Guzmána v roce 1954 v rámci operace PBSuccess, kterou historik, dle deníku The Guardian, označil za „mistrovské dílo psychologické války a blafu“.
Operace, nařízená prezidentem Dwightem Eisenhowerem, spočívala v kampani dezinformací, sabotáží a zastrašování, financovanou CIA kvůli údajné komunistické hrozbě. „Árbenz Guzmán byl fakticky svržen vojenským pučem vyvolaným zastrašováním a klamáním ze strany USA,“ uvedl Grow.
Historik se domnívá, že část současné americké aktivity v Karibiku může mít podobný účel, tedy přimět venezuelskou armádu, aby Madurovi vypověděla poslušnost.
Grow také připomněl, že z pohledu Washingtonu byla guatemalská operace v roce 1954 považována za velký úspěch. Eisenhower byl podle archivních záznamů „mimořádně spokojen“ a tehdejší ředitel CIA Allen Dulles byl „nadšený“, popsal.
Pro Guatemalu však zásah znamenal nástup nedemokratických režimů a začátek čtyřicetileté občanské války. Během této éry zemřelo nebo zmizelo více než dvě stě tisíc lidí.
USA přišly o moment překvapení
Možnost obdobné tajné operace ve Venezuele posuzovali také Alexander B. Downes a Lindsey A. O’Rourke v článku pro časopis Foreign Affairs. Podle nich má Trumpova administrativa k dispozici několik skrytých nástrojů k prosazení změny venezuelského režimu. Nicméně otevřená rétorika o vojenských možnostech dle nich však výrazně omezuje hlavní výhodu tajných akcí – moment překvapení.
Autoři připomínají, že výsledky podobných operací během studené války byly problematické. Spojené státy provedly v Latinské Americe nejméně osmnáct pokusů o skrytou změnu režimu, ale žádný z nich nepřinesl stabilní proamerickou demokratickou vládu, píší analytici. Často naopak USA posílily autoritářské režimy, cykly násilí a přispěly k hlubokému antiamerikanismu, který Maduro dnes využívá v rámci své propagandy.
Downes a O’Rourke zároveň upozorňují, že Spojeným státům se historicky v Latinské Americe nikdy nepodařilo svrhnout zahraničního lídra jen pomocí letecké síly. I v případě scénáře úspěšného odstranění Madura by proto bylo pravděpodobné dlouhodobě nestabilní a násilné období, dodávají.
Na podobná rizika upozorňuje i akademik John Polga-Hecimovich, který se dlouhodobě věnuje autoritářskému režimu ve Venezuele. Podle něj by případná intervence mohla „uvolnit obrovské množství chaosu“ a přerůst v „dlouhodobý konflikt nízké intenzity“. „Co se stane den poté?“ ptá se. „Opravdu doufám, že to někdo zvažuje,“ dodal.
Washington by měl vyjednávat, říká diplomat
Vzhledem k těmto rizikům se řada odborníků shoduje, že vojenská varianta není nevyhnutelná ani žádoucí. Za realističtější cestu označují diplomatické řešení současné eskalace. CSIS přirovnává situaci Washingtonu k lučištníkovi s napnutým lukem. Taková pozice je neudržitelná – buď musí vystřelit, nebo povolit.
Podle diplomata McGurka by Trumpova administrativa neměla promarnit vliv, který vůči Madurovi během posledních měsíců nashromáždila, a využít jej k vyjednávání.
Pokud Washington nepřistoupí k vojenskému svržení venezuelského vládce, může žádat vydání osob napojených na drogové struktury, stažení nároků vůči Guyaně či závazek uspořádat nové volby pod mezinárodním dohledem. Na stole může být i dohoda o exilu, například v Rusku, vyjmenoval diplomat s tím, že vše by vyžadovalo širší podporu spojenců USA.
Trump i Maduro v posledních dnech možnost jednání nevyloučili, píše agentura Reuters. Maduro ve svém televizním pořadu tento týden prohlásil, že „ten, kdo chce mluvit s Venezuelou, bude mluvit,“ a anglicky dodal „face to face“.
Šéf Bílého domu následně novinářům řekl, že Washington „možná povede nějaké rozhovory s Madurem a uvidíme, jak to dopadne“, protože „oni by rádi mluvili“.
Podle zdroje Reuters, který hovořil pod podmínkou anonymity, však případná diplomatická úvodní gesta neznamenají, že by vojenské možnosti byly definitivně mimo hru.
