Spor mezi Venezuelou a Guyanou kvůli venezuelským nárokům na region Esequibo, který kontroluje Guyana a kde se nacházejí velká ložiska ropy i drahých kovů, má kořeny sahající až do 15. století. Proč venezuelský prezident Nicolás Maduro hrozil anexí? Scénářů je hned několik. A zainteresovaných států vícero.
Venezuela, Guyana a miliardy barelů ropy. Lídři klidní napětí kolem hraničního sporu, ustupovat ale nechtějí
V posledních týdnech se zdálo, že se obě země blíží k válečnému konfliktu. Maduro pohrozil anektováním hustě zalesněného regionu Esequibo, který tvoří dvě třetiny území Guyany. Madurovo „pseudoreferendum“ navíc prohloubilo jeho nerespektování mezinárodního práva.
Se svým guyanským protějškem Irfaanem Alim se nicméně na čtvrtečním jednání ve státě Svatý Vincenc a Grenadiny navzdory rostoucímu napětí domluvili, že za žádných okolností nedojde k násilí.
Karibik byl v minulosti pomyslným divadlem geopolitických manévrů, kde se v průběhu 15. století účastnily světové velmoci „závodu o bohatství“. Španělé, Portugalci, Britové, Nizozemci a Francouzi za sebou v té době zanechali genocidu domorodých obyvatel.
Spor o Esequibo, tedy území o rozloze 160 tisíc kilometrů čtverečních, ovšem spadá do koloniálního období, kdy v oblasti působilo Španělsko, Nizozemsko a Británie. V roce 1899 připadl region na základě arbitráže USA, Velké Británie a Ruska k britské kolonii Guyaně, což posléze Venezuela označila za spiknutí, jímž jí bylo „ukradeno“ území. I proto v roce 1962 arbitráž zpochybnila u Organizace spojených národů (OSN).
V roce 1966, dekádu po konci britského impéria, následně podepsaly Spojené království, Venezuela a Guyana takzvanou Ženevskou dohodu. Pár měsíců předtím, než Guyana získala nezávislost. Venezuela v ní výslovně zahrnula nárok na oblast východně od Esequiba a prostřednictvím Madura aktuálně tvrdí, že tato dohoda arbitráž z roku 1899 anulovala.
Ženevská dohoda ale stanovila čtyřletou lhůtu pro řešení a do dnešního dne nebylo dosaženo žádného výsledku.
I proto OSN v roce 2018 postoupila záležitost Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ), což je krok podporovaný Guyanou, ale nikoli Venezuelou, která zpochybnila jurisdikci ICJ. Začátkem tohoto roku soudní dvůr svou jurisdikci potvrdil a připravil cestu pro další řízení. Guyana je zároveň součástí Karibského společenství, které silně podporuje zachování suverenity Guyany, odsuzuje jakékoli agresivní akce Venezuely a naléhá, aby byl spor u ICJ projednán.
Ropný růst
Ještě v roce 2017 žilo jednačtyřicet procent obyvatel Guyany pod hranicí chudoby, což je výmluvný ukazatel tamních socioekonomických problémů. Vše se ale změnilo s objevením ložisek ropy a následným zahájením komerčních vrtů.
Odhalení zhruba jedenácti miliard barelů ropy podtrhuje roli Guyany v globálním energetickém panoramatu. Pokud by současné trendy přetrvaly, do roku 2030 by se mohla stát jedním z předních světových producentů ropy v přepočtu na obyvatele. Objev představuje nejpodstatnější přírůstek do světových zásob ropy od 70. let 20. století.
V roce 2020 dosáhla Guyana devětačtyřicetiprocentního růstu HDP, čímž vzdorovala globálnímu hospodářskému poklesu způsobenému pandemií koronaviru. To ji katapultovalo do pater nejrychleji rostoucích ekonomik světa a v rámci amerického kontinentu má v přepočtu na obyvatele čtvrtý nejvyšší hrubý domácí produkt (za USA, Kanadou a Bahamami).
Madurovy motivace
Historicky byly hranice Guyany zpochybňovány zejména Venezuelou a Surinamem, ale postupem času se upevňovaly. Proč tedy Maduro zničehonic vyhrožuje anexí, aby region Esequibo přidal k Venezuele?
Jeho postoj je zčásti bezesporu způsoben objevem ropy, ale roli může hrát i blízkost potenciální americké vojenské základny na hranici sporného regionu, o které diskutují USA s Guyanou v souvislosti s prohloubením vojenského partnerství obou zemí, či blížící se volby ve Venezuele. Madurovi totiž hrozí, že v nich nalezne přemožitele. Obzvlášť, pokud soudy povolí přední opoziční kandidáty.
V tomto scénáři je klasickou strategií autokratů najít vnějšího nepřítele k mobilizaci domácího veřejného mínění a sám sebe stylizovat do role velkého nacionalistického vůdce.
Vazby s Venezuelou nyní zvažuje řada karibských ostrovů. I přesto, že Venezuela několika z nich poskytla v roce 2005 ropu za podezřele výhodných podmínek. Obchodní ropná aliance Petrocaribe byla údajně založena na podporu regionální hospodářské spolupráce, roli ale hrála i jako protiváha amerického vlivu v regionu.
Skomírající ropný průmysl
Nedávné rozhodnutí amerického prezidenta Joea Bidena zrušit vybrané sankce vůči Venezuele, zaměřené na řešení rostoucích cen ropy, které po útocích teroristického hnutí Hamás na Izrael vyšplhaly na téměř devadesát dolarů za barel, přidává do zmíněného sporu další proměnnou.
Venezuele, která má enormní zásoby ropy a disponuje rovněž obrovskými ložisky zemního plynu, totiž produkce v posledních letech výrazně poklesla právě i kvůli americkým sankcím.
Národní ropná společnost PDVSA je sužována zhoršující se infrastrukturou a výrobním zařízením, které bylo zanedbáváno, demontováno, a v několika případech dokonce i prodáno do šrotu. Produkce ropy i proto v posledních letech výrazně poklesla, což spolu s nekontrolovatelnou korupcí vedlo ke značným ztrátám ve výši 21,2 miliardy dolarů.
Zatčení bývalého viceprezidenta PDVSA a více než šedesáti vládních úředníků a podnikatelů na základě obvinění z korupce vyvolalo v dubnu pochybnosti o schopnosti oživit kolabující venezuelský ropný průmysl.
„Násilí za žádných okolností“
Guyana, o které se naopak předpokládá, že zvýší svou produkci ze 400 tisíc na 1,2 milionu barelů ropy denně, je tedy v mnohem výhodnější pozici. Navzdory varování ICJ Maduro vyhlásil zmíněné referendum, což vyvolalo obavy připomínající situaci, kdy bývalý venezuelský prezident Hugo Chávez přes noc v roce 2007 zabavil všechna ropná aktiva americké společnosti Exxon. Maduro již Exxonu nařídil opustit zemi a instruoval PDVSA, aby vydala nové licence.
Uprostřed tohoto víru měla čtvrteční schůzka za cíl deeskalaci prostřednictvím osobního dialogu. Maduro nicméně zůstává oddán domnělým historickým suverénním právům nad Esequibem a prezident Guyany Ali opakuje, že o pozemních hranicích jeho země se nedá vyjednávat.
„Guyana a Venezuela se dohodly, že nebudou hrozit násilím ani ho nepoužijí proti druhé zemi za žádných okolností,“ stojí v prohlášení, které několik hodin po jednání prezidentů přečetl Ralph Gonsalves, premiér karibského státu Svatý Vincenc a Grenadiny.
Ali po jednání řekl, že Guyana nehodlá předat žádnou část svého území sousednímu státu a že dále hodlá využívat nerostné bohatství ve sporném regionu. Maduro po jednání před tiskem nevystoupil. Podle prohlášení se ale lídři dohodli na vytvoření komise, ve které budou zasedat mimo jiné ministři zahraničí a která bude o sporu jednat. Za tři měsíce by se pak měli setkat v Brazílii.