Série vražd vyvolala mezi občany hrůzu. Mudrlantům se stane motivem pro zobecňující soudy. Před zodpovědné nastolila otázku: „Kdo je vlastně vinen?!“ Citlivější z té první skupiny budou nyní s obavami nastupovat na každou operaci slepého střeva, na nemocničním lůžku nebudou usínat a jejich oči se neodtrhnou od rukou každé, byť sebelaskavější, sestřičky.
Ostatně hodní opatrovníci ve zdravotnictví budou ti podezřelejší, neboť předpokládaný havlíčkobrodský pachatel prý byl také sympaťák. Cynicky řečeno – budoucím sériovým vrahům se pro jejich plány vyplatí být alespoň poněkud protivný. Mudrcové dojdou k závěru, že případ je buď: a) důkazem mohutnící všeobecné agrese a prohlubujících se černých děr ve společenské i individuální duši; nebo b) stvrzením toho, že lidstvo obecně a člověk zvlášť se vlastně nemění, vždyť i staré časy mívávaly své Jacky Rozparovače. Ti, kdož z jakéhokoliv důvodu mají nést právní i morální odpovědnost, budou se bránit, protože každý z nás je přesvědčen po kritických situacích, že udělal maximum, které bylo možné. Učinit více mu zabránily objektivní okolnosti. Jinak se chovají pouze svatí a občas výjimečné osobnosti či mravní flagelanti a masochisté.
Bude učiněno mnoho závěrů a přijata řada opatření s touhou zabránit případnému opakování stejného či podobného případu. Ta tužba bude upřímná a její realizace zpočátku důsledná, ba puntičkářská. Tak tomu bývá vždy po tragédii. Ovšem časem zděšení z Havlíčkova Brodu pomine, kromě nebohých pozůstalých většina z nás zapomene, ostražitost otupí, zodpovědní přestanou být vlky, kteří mají velké oči, aby lépe viděli, a velké uši, aby lépe slyšeli, a stanou se zase roztržitými babičkami. Vždyť média už se budou zabývat něčím docela jiným a soudy se potáhnou k unudění.
Tak to přece bývá vždy. Takoví jsme my lidé a po všelijakých mordýřích a jejich obětech zůstane nejvýš kramářská písnička v současné podobě pár archivních internetových záznamů. Případně nějaký ten film. A pak se objeví nové zděšení, protože třísky nepochopitelných a strašlivých hnutí z lidských srdcí sotva vymizejí. A zase se všechno bude opakovat. Pozdvižení, hledání viníků, strach a zoufalství, pocity beznaděje a nedůvěry. Jenom odněkud odjinud než z Havlíčkova Brodu. Počet pravděpodobnosti to nepředpokládá. I když: kdo ví?! Ostatně – jste si jisti, co si vlastně myslí váš soused, co hárá a chvěje se v jeho duši, když se na vás ráno usměje a pozdraví? Je to takový hodný, laskavý pán… Nepodíval se nějak divně směrem k vašemu hrdlu?
