V pátek večer jsem si dopřál po dlouhé době opulentní večeři. Pozval jsem na ni v Pretorii i velvyslancovi Pohlovi, kteří mně i mým kolegům vytvořili ve své rezidenci v podstatě domácí prostředí a svými radami i konkrétní pomocí často výrazně usnadnili zdejší pobyt. Navíc jsme se prostě, jednoduše a přirozeně lidsky sblížili.
Jídlo jsem nezvykle vybral bez přemýšlení podle sympatického názvu až v okamžiku, když už měli všichni dávno objednáno, a netušil jsem vlastně, co mě čeká. Po předkrmu mi „přistál“ na stole docela velký kotlík plný krevet a krabů v ostré kari omáčce. Číšník pravil, že si to tu už dlouho nikdo neobjednal, a pro jistotu mi přinesl i igelitovou zástěru a kleště na louskání krabích klepet. To vše vyvolalo u našeho stolu poměrně velké veselí.
V redakci sportu jsem vyhlášený rychlojedlík. Tady už všichni dávno diskutovali a popíjeli, zatímco já se stále ještě statečně rval s obsahem bezedného kotlíku. Pochutnal jsem si a ani jsem moc nepotřísnil pana velvyslance (prý si jen dvakrát otíral brýle), ale dohra mě měla čekat až druhý den.
Po leteckém přesunu do dějiště zápasu o bronz jsem se na hotelu v Port Elisabeth připravoval na večerní komentování. Jenže krabi a kari v mé trávicí soustavě zřejmě ožili a já s menšími pauzami strávil značnou část odpoledne na toaletě. Ještě při cestě autobusem na stadion mi „plaval“ žaludek, ale naštěstí se v čase zápasu natolik umoudřil, že jsem byl schopen bez výraznějších problémů pracovat.
V tiskovém středisku rozdávali novinářům na památku vuvuzely, a protože mám několik objednávek od známých, vzal jsem si také. Někteří kolegové to nevydrželi a klukovsky začali troubit už v „tiskáči“ tak, že musel být vydán zákaz tohoto pronikavého zvuku. Samotný zápas potvrdil tradici takticky lehce uvolněných a gólově bohatých soubojů o bronz. Po Forlánově parádní trefě to vypadalo, že se snad geniální hlavonožec Paul v Oberhausenu tentokrát spletl. Němci ale zvládli finiš bravurně, i když já osobně bych dal medaile oběma týmům. Přece jen má konfrontace poražených semifinalistů měla trochu hořkosladkou příchuť. Po závěrečném hvizdu ke mě přišel na stanoviště sympatický technik, který mi předtím pomáhal s nějakým problémem, a významně ukázal na vuvuzelu v mém batohu. Nenechal jsem se pobízet a odtroubil bronzové čepobití a zároveň konec pracovní části mé mise tady na jihu Afriky. Žaludek jsem na noc uchlácholil silným místním pivem a spal beze snů o krabech či bronzových vuvuzelách.
