Pavel Čapek

Pár dní po pátečním losu fotbalového MS se stále přetřásá, jakže vlastně dopadl a hlavně, co z něj může vzejít. Renomované sázkové kanceláře, které mají díky fatální finanční zainteresovanosti největší zájem na co nejpřesnějším odhadu výsledků turnaje, sázejí v podstatě na historickou jistotu. Věří, že na americkém kontinentu zvítězí jako zatím vždy (1930, 1950, 1962, 1970, 1978, 1986 a 1994) reprezentanti tamní fotbalové školy. Proto určily nejlepší kurz pro budoucího mistra světa Brazílii, těsně následované Argentinou. Obhájci titulu Španělé jsou v tomto pořadí až čtvrtí za třetím Německem.

V pátek večer jsem si dopřál po dlouhé době opulentní večeři. Pozval jsem na ni v Pretorii i velvyslancovi Pohlovi, kteří mně i mým kolegům vytvořili ve své rezidenci v podstatě domácí prostředí a svými radami i konkrétní pomocí často výrazně usnadnili zdejší pobyt. Navíc jsme se prostě, jednoduše a přirozeně lidsky sblížili.

Pohybovat se téměř měsíc v okolí Joburgu a nepokusit se navštívit osobně vyhlášenou čtvrť Soweto, kde leží dům nositele Nobelovy ceny za mír a nejslavnějšího Jihoafričana všech dob Nelsona Mandely, bych považoval za ignoranství či hřích. Přestože všechny turistické průvodce upozorňují na rizika tohoto kroku, vypravil jsem se tam, pravda v autě, se znalcem místním poměrů Eliasem.

Před soubojem těžkých vah Anglie s Německem bylo v Bloemfonteinu (alespoň tam, kde jsem se pohyboval já) překvapivě klidno, a to včetně hlavního náměstí. Z minulých šampionátů jsem přitom zvyklý, že natěšené fanoušky je vidět téměř všude a k tomu hodně slyšet už několik hodin před výkopem. Zvláště když se střetávají tak velké a úspěšné fotbalové národy. Ve 14:30 to u stadionu vypadalo, jako by se na Free State Stadium měla hrát česká liga, a ne možná nejsledovanější duel osmifinále MS. Kde se fandové skrývali, nevím, každopádně hlediště nakonec zaplnili a občas přehlušili typicky poevropsky i vuvuzely.

Afrika je pro každého našince ze středu Evropy synonymem tepla, ne-li přímo nesnesitelného vedra. Tenhle mýtus je během jihoafrické kalendářní zimy zcela mimo mísu a náš malý televizní kontingent se o tom přesvědčuje doslova na vlastní organizmus. Viróza a nachlazení nás „škádlí“ už minimálně týden – Ondra Lípa raději vyhledal na pohotovosti odbornou lékařskou pomoc, neb se zaníceným krkem a mandlemi se opravdu ideálně nekomentuje. Dostal anitibiotika a snad bude mít pokoj. U mě se choroba zajímá o horní cesty dýchací mimo krk, takže to zatím střídavě utlumuju aspirinem a brufenem a nevím, jestli na pohotovosti neskončím taky.

Věci občas nečekaně úžasně zafungují, když to člověk nejméně čeká. Alespoň já mám s tímhle druhem překvapení vcelku bohaté zkušenosti. Na čtvrtek jsem špatně spal i kvůli tomu, že se v africké zimě peru už pár dnů s virózou. Přes den jsem se necítil nijak valně, dopoval se nějakými prášky, ladil přípravu na mač Slováků s Italy a rozhodně nežil v očekávání nějakého strhujícího podvečera.

Už čtvrtý den pobývám ve městě zvaném Manguang, nebo chcete-li Bloemfontein. Od začátku to tu na mě dýchlo sympatií a po velkoměstském prostředí Joburgu s Pretorií i jakýmsi pocitem rodinného města, kde k sobě mají lidé blíž. Už z letiště nás vezl šófer pouze dva novináře mikrobusem a moc se po pár minutách jízdy omlouval, že se musí vrátit ještě pro třetího pozapomenutého kolegu. Jen kvůli mně (neb před zápasem Slovenska s Paraquayí to tu mediálním zájmem zrovna netepalo) zorganizovali odvoz i z hotelu na stadion.

Přiznám se, že jsem smutný a zklamaný zároveň. Coby federální dítě našim sousedům vcelku upřímně fandím, a proto jsem smutný z jejich porážky s Paraguayí. Zklamaný jsem ale možná ještě více ze způsobu, jakým to Guaranies usnadnili. Fotbal bývá občas nevyzpytatelnou a neuchopitelnou disciplínou, mužstvo nemusí mít den ani formu, ale mělo by vždy dávat najevo maximální úsilí a nechat na hřišti srdce i duši. Zvlášť když je to první slovenská účast na podobné akci. Bohužel jsem podobné zaujetí a obětování se bez ohledu na kvalitu soupeře z tribuny při nejlepší vůli neviděl.

S kolegou Ondrou Lípou jsme v jedné z mála volných chvil na MS nabrali ve čtvrtek z Pretorie směr Pillanesberg a vydali se na dvouhodinovou pouť vstříc jednomu z mnoha jihoafrických parků nabízejících šanci uvidět na vlastní oči ve volné přírodě třeba slony nebo lvy. Do areálu jsme vjeli kolem jedné odpoledne, a přestože jsme byli v lehké časové tísni, jeli jsme zpočátku jako indiáni krokem a zkoumali každý kámen, zda to náhodou není dřímající král zvířat. Když jsme v houští objevili u cesty schovanou první antilopu, asi třikrát jsem Ondrovi popojížděl, aby našel správný úhel pro fotografování.Přestože jsme byli upozornění na fakt, že třeba neuvidíme žádné exotické tvory, tak naše portfolio pomalu, ale jistě narůstalo…

Moudrá slova pánů Voskovce s Werichem jsou univerzálně aplikovatelná na jakýkoliv druh lidského konání, tedy i na fotbal. Po první rundě zápasů ve skupinách se roztrhl pytel s prognózami, jak je tenhle tým špatný, tamten nudný, vše opatrné, takticky svázané a prakticky jen Němci perspektivní. Já bývám na podobném turnaji se soudy zdrženlivý, zvlášť když se pořád vlastně ještě rozbíhá. A ejhle, stačilo pár soubojů druhé várky ve skupinách a leccos se jeví v úplně jiném světle.

Komentování brazilských kanárků v teplotě blížící se nebezpečně nule jsem nakonec přežil bez následků. Domácí velvyslancovi Pohlovi mi půjčili spacák (!), jejich kolegové Rubešovi zase dodali věci na vnitřní zahřívání. Rubešovi vyrazili do Ellis Parku se mnou a když jsme rozložili na třech komentátorských seslích spacák, přispěchal zničehonic nějaký kameraman a tuhle exotickou podívanou s radostí a elánem točil. Ani není důležité, pro jakou televizi.

Dnes jsem měl od rána pocit, že jsem nějaký zimomřivý. Zapnul jsem místní televizi a pochopil jsem, že u mě naštěstí neklepe na dveře viróza. Až do konce týdne mají být v okolí Pretorie a Joburgu v noci mrazy (až mínus pět stupňů) a přes den většinou pod deset nad nulou a k tomu často vítr. V Eastern Cape (kde se naštěstí nehraje) napadl přes noc sníh, který vydatně zkomplikoval dopravu, takže představa Afriky, kde člověk padá vysílením z tepla, je v těchto dnech v mnoha místech dějiště MS lehce absurdní.

Včera jsem se vypravil tady v Pretorii na Srby s Ghaňany a popravdě řečeno jsem si tedy příliš nepošmákl. Když vás nudí fotbal, začnete tím víc řešit věci okolo a včelí úl vuvuzel dokáže být „naživo“ ještě mnohokrát protivnější než v televizi. Záležitost s jejich eventuálním zakázáním bude určitě hodně složitá, choulostivá a hodná dlouhých diplomatických jednání.

Zatímco vy doma prožíváte leckde rekordní teploty, tak já v pátek v útrobách Soccer City vzpomínal na své lyžařské oblečení ze ZOH v Kanadě, ale popořádku… Na každém komentátorském stanovišti ČT tady na šampionátu jsou tři židle. Jednu dnes zabral logicky komentující Míra Bosák, další dvě jsme gentlemansky nabídli pánům Pohlovi a Rubešovi, jinak velvyslanci a politickému radovi ČR v Jihoafrické republice. Já jsem coby „přebytečný“ přesto vyrazil s nimi na místo činu s tím, že buď budu mít štěstí, nebo shlédnu vše podstatné na monitorech v Média centru.

Dnes, tedy v den mínus 1, jak mu říkají v terminologii MS, jsme se s kolegy komentátory poprvé vypravili kvůli nezbytné administrativě do Johannesburgu. Vzal jsem na sebe řízení a hned po výjezdu z rezidence si to šinul v protisměru – holt zvykat si na jízdu vlevo možná ještě chvíli potrvá. Ani zakoupená GPS nám v úvodu příliš nepomohla – po 300 metrech jsme skončili u zdi ve slepé uličce a poté jsme zapojili raději intuici.

Naše komentátorská trojice (pánové Bosák, Čapek a Lípa), vyslaná mateřskou ČT na fotbalové MS, se sešla v úterý odpoledne na ruzyňském letišti. Poklid odletu narušil sám sobě pouze Míra Bosák, když naštěstí před vstupem do odbavovacího prostoru zjistil, že zapomněl řidičský průkaz. Vzhledem k tomu, že se budeme často pohybovat po dějišti šampionátu pronajatými auty, by to byla dost fatální záležitost.