Přiznám se, že jsem smutný a zklamaný zároveň. Coby federální dítě našim sousedům vcelku upřímně fandím, a proto jsem smutný z jejich porážky s Paraguayí. Zklamaný jsem ale možná ještě více ze způsobu, jakým to Guaranies usnadnili. Fotbal bývá občas nevyzpytatelnou a neuchopitelnou disciplínou, mužstvo nemusí mít den ani formu, ale mělo by vždy dávat najevo maximální úsilí a nechat na hřišti srdce i duši. Zvlášť když je to první slovenská účast na podobné akci. Bohužel jsem podobné zaujetí a obětování se bez ohledu na kvalitu soupeře z tribuny při nejlepší vůli neviděl.
Kde zůstali fotbaloví Jánošíci, kteří vyloupili Letnou?
Zato jsem registroval častou pasivitu, přílišný respekt, alibismus, minimum odvahy a s nadsázkou řečeno dokonce jakési smíření se s osudem. Proto mě dost překvapilo vyjádření Stana Šestáka pro slovenskou televizi, ve kterém zaznělo, že se tým našich sousedů snažil a že to musel fanoušek vidět – to jen volně parafrázuji to, co mi po duelu prozradil kolega komentátor Marcel Merčiak.
Slovenská bezradnost mi vadila víc než zdánlivý experiment kouče Weisse v sestavě…
Nemluvil jsem s ním, ale zřejmě se snažil vsadit na borce, kteří jeho i celé mužstvo podrželi v klíčovém postupovém utkání v Polsku. Tam musel vsadit při vykartování tří tradičních obránců (Škrtel, Ďurica a Zabavník) na stopera ze slovenské ligy Salatu a také na playmakera Kozáka.
Bohužel se do stejné řeky dá vstoupit jen opravdu výjimečně. Samozřejmě že se teď budou hlavně na Slovensku intenzivněji než předtím přetřásat názory, jak že je to opravdu s pozicí neapolské hvězdy Hamšíka směrem k týmu, proč nehraje od začátku zápasů jindy výtečný Stoch a jaký taktický úkol dostala slovenská reprezentace pro druhý poločas.
Ona totiž působila, jako by ani nevěděla, co chce a co má hrát. Tohle všechno si musí vyřešit Slováci v kruhu rodinném a za zavřenými dveřmi. Pokud ale chtějí získat výraznější pozornost, když ne respekt fotbalového světa, musí se v závěrečném souboji s Itálií výrazně zlepšit.
Paradoxně jim Novozélanďané dali do rukou nečekanou šanci – mohou si ještě případný postup ze skupiny uhrát sami…
Chce to „maličkost“, porazit úřadující šampiony. Neméně složitou bitvu ovšem musí sehrát už dopředu sami se sebou a svým sebevědomím. Pokud by totiž přistoupili k utkání podobně jako proti Paraguayi, tak jsou dopředu odsouzení k porážce. Říká se, že naděje umírá poslední, a Slovensko je přece rodnou vlastí Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával. Tak to třeba bude platit i v souboji našich sousedů se squadrou azzurou…