Pohybovat se téměř měsíc v okolí Joburgu a nepokusit se navštívit osobně vyhlášenou čtvrť Soweto, kde leží dům nositele Nobelovy ceny za mír a nejslavnějšího Jihoafričana všech dob Nelsona Mandely, bych považoval za ignoranství či hřích. Přestože všechny turistické průvodce upozorňují na rizika tohoto kroku, vypravil jsem se tam, pravda v autě, se znalcem místním poměrů Eliasem.
Samotný House of Mandela na Vilakazi Street je už klasickou turistickou atrakcí s všudypřítomnými prodejci zaručeně pravých afrických suvenýrů, pouličními tanečníky či muzikanty. To samé obklopuje nedaleké muzeum Hector Pietersona, chlapce zastřeleného při pokojné demonstraci studentů proti apartheidu v roce 1976. V těchto místech narazíte na houfy turistů z celého světa a cítíte se naprosto bezpečně. Stačí ale popojet o pár stovek metrů dál a mezi plechovými boudami typického townshipu nejenže raději nevystoupíte, ale podvědomě si chráníte i fotoaparát, aby vám ho někdo skrze pootevřené okénko nevytrhl (na což s lehkým úsměvem upozorní i šoférující Elias).
Dnešní Soweto je už ale čtvrtí protikladů, takže o další kilometr dál brouzdáme autem v moderní až přepychové vilové čtvrti. Na několika málo čtverečních kilometrech se tu snoubí nejnuznější bída s luxusem 21. století. No a všude, v každé druhé ulici, nahánějí kluci míč a snaží se napodobit hvězdy aktuálního fotbalového šampionátu.
Afrika měla včera v ohni své poslední želízko. A tak Ghaňanům poslal dopis plný podpory i sám 92letý guru všech Afričanů Nelson Mandela. Přestože jsme s Pohlovými vyrazili z Pretorie do Soccer City s téměř tříhodinovým předstihem, musel jsem v chaosu a zmatku v blízkosti stadiónu raději opustit pohodlí jejich vozu a svižným poklusem se vypravit na komentátorskou pozici. Dosedl jsem na ni asi půlhodinu před výkopem totálně splavený, nicméně včas. Pohlovi kvůli dopravnímu kolapsu dorazili na místo až v desáté minutě.
Zápas se hodně dlouho vyvíjel pro ghanské „černé hvězdy“ nadějně a v infarktovém závěru prodloužení se už už chystala vypuknout celoafrická euforie a bujaré oslavy. Jenže fotbal a sport vůbec je i o štěstí a pevných nervech a tyhle atributy se nakonec přiklonily k Uruguaycům.Podobnou zápletku moderní dějiny MS nepamatují a zaskakující a posléze vyloučený gólman okamžiku Suaréz je pomalu národním hrdinou, kdežto při penaltě selhavší Gyan nejnešťastnějším a nejsmutnějším člověkem na fotbalové planetě.
Linie mezi úspěchem či neúspěchem, euforií a slzami je nejen tenčí než žiletka, ale také se bláznivě umí protočit během mžiku. Pohlovi, kteří pobývali na předchozí ambasadorské misi právě v Ghaně, byli posmutnělí a tvrdili, že se celá Ghana dozajista ponořila do téměř státního smutku, protože fotbal tam prožívají úplně všichni. Nejen Ghana, ale i celá Afrika si tak na premiérové semifinále MS v kopané bude muset zase počkat, minimálně čtyři roky. To Diego Forlán vyzval své krajany, ať vyjdou do ulic a pořádně si užijí opojný a historický moment…
