Zíral jsem na herce Jaroslava Duška, jak diktuje do oficiálního protokolu něco jako: „Je mi líto, že svět, který jsme si vytvořili, abychom se dorozuměli, je tak komplikovaný a vyčerpávající, že nevede k možnosti se dorozumět.“ Nebyl jsem sám, kdo fascinovaně naslouchal.
Na jedné straně zasedačky seděli úředníci a datlovali vyslovené věty do svého lejstra, které se jmenovalo „ZÁPIS Z ÚSTNÍHO PROJEDNÁVÁNÍ ŘIZENÍ O DODATEČNÉM POVOLENÍ STAVBY 5. PATRA CENTRA VRÁŽ - VYJÁDŘENÍ DO PROTOKOLU.” Úředníci ze stavebního odboru měli za sebou těžkou šichtu. Celé 3 hodiny před tím dokázali odpovídat na různé otázky občanů jedinou větou: “Toto není předmětem toho řízení.” Byl to výkon zralý na cenu poslanecké sněmovny. Skutečně se jim povedlo nesdělit občanům jedinou informaci. Jediné, co lidé mohli udělat, bylo "vyjádřit se do protokolu”.
A tak jsem koukal na herce Duška, jak diktoval do úředního záznamu filozofickou esej. Myslel jsem si, že se stane něco, co podtrhne absurdní velikost té chvíle. Třeba, že úředníkovi vzplane notebook, nebo že do místnosti vletí kulový blesk. Nestalo se nic. Občané odešli z úřadu bez informací a bez naděje, že se domůžou práva.
Scéna se odehrála v Černošcích, které jsem si vybral pro reportáž, protože reprezentují typické poměry v českém maloměstě. Lidé si volí do zastupitelstva třeba úspěšné místní podnikatele, nebo pouhé překupníky s pozemky, kteří si pak díky svému politickému vlivu navzájem pomáhají k dalším úspěšným projektům za peníze svých voličů. Ehm. Místní skupince kverulantů se teď nelíbilo, že si starosta sousední obce může při výstavbě ve městě dělat, co chce, protože klientelistické vazby spolehlivě fungují. Tak došlo na střet „člověka s úřadem”, který jsem popisoval. Střet, který člověk nemůže vyhrát třeba proto, že si naivně myslí, že slovo “projednávání” je od slova "jednat”. Nebo že dva muži za stolem se mohou díky daru komunikace dorozumět a někam dospět.
Chyba. Úřad má normy a zákony. „Postupujeme podle zákona”, slyšíme dnes a denně od úřadů. Zajímavé je, že toto zaklínadlo vyslovují úředníci vždycky, když je nějaký průšvih. Když něco zatajili, někomu ublížili, na něco zapomněli. Už jste někdy viděli v zákoně termín “ochotně”? Nebo „jednoduše”? Nebo “s důrazem na zájem občana”? Samozřejmě, takto se zákony psát nemohou. Jenže arogance úředníků a politiků spočívá v tom, že výklad paragrafů ohýbají, aby tamhle něco nemuseli udělat, jinde něco zakryli.
„Teď jsem vám vůbec nerozuměla. To bylo čínsky?,” zeptala se černošická zastupitelka Göttelová úředníka ze stavebního odboru. To už jsem se smál nahlas. Napadlo mě, že úřad nemluví srozumitelně, protože by se před jeho rozhodováním vytáhla opona, za kterou se dá leccos skrýt. Stejně tak úředník neříká názor, pouze “zpracuje podklady a vyjádří se v rozhodnutí”. Zvláštní je, co všechno se do mezí zákona, o nichž třeba politici z ODS často mluví, vejde. V redakci máme zavalené stoly korespondencí o případech, kdy někdo postaví třeba načerno hotel a úřad ho pak dodatečně povolí. V mezích zákona to je. Akorát sousedi se diví, že proti mnohapatrovému kolosu, který překračuje všechny meze, nic nezmohli. A samozřejmě je napadne, že jde o korupci. Měli by si na to vzpomenout u voleb.
Když se Jaroslav Dušek přišel na úřad ptát, proč má sousední starosta protekci, narazil na nesrozumitelný svět, který vznikl v prostoru mezi řadou zákonů a přitom se vymyká zákonu zdravého rozumu. A ten říká, že úřad má fungovat pro lidi, kteří si ho platí.
Celou reportáž najdete ve videoarchívu pořadu Reportéři ČT.
