Nezdá se být za rychle se vyvíjející situace zvláště překvapivé, že Írán posílá do Sýrie speciální výsadkové jednotky, aby podpořil Asadův režim. Letos to učinil už několikrát. Nyní znovu v pátek 18. listopadu. Ale teď již nejde jen o hlavouny – plukovníky a islámské revoluční politruky. Teď jsou to kompaktní skupiny fanatických hrdlořezů IRGC, neboli „gardoví džihádisti“.
Jejich hlavním úkolem je zřejmě dobře načasované proniknutí do Gazy a na Západní břeh, a pak širší koordinovaný útok na Izrael spolu s Hizbulláhem, bojůvkami Hamasu a dalšími programovými „židobijci“. Íránsko-izraelský konflikt je dlouho cítit ve vzduchu, než aby mohlo být překvapením takové vojenské gesto Teheránu.
Sýrie je důležité předpolí v íránské „proxy-war“ proti Tel Avivu. Teď je ovšem samotný syrský režim na okraji propasti a je otázka času, kdy moc konečně Asadovi vypadne z rukou. (Sázkové kanceláře v Karáčí i v Kataru na to už celý listopad ochotně přijímají sázky). Asadův konec by byl i velkou prohrou Teheránu. Tomu se letos už nepovedl jeden pokus o převrat v oblasti, kterou má blíž, přímo za vodou, v Bahrajnu (a finančně měl přijít tenhle pokus íránských ajatoláhů o svržení emirské dynastie al-Khalifů na dobrých 600 tisíc dolarů).
Přímé vojenské posílení Asada Íránem je dost závažným a možná ne dost promyšleným tahem v bolestivé občanské válce Syřanů. Má ovšem svou logiku, poté co za íránské peníze se opět prosazoval projekt nukleárního výzkumu, na jehož konci by mohla být nukleární zbraň. Tentokrát v severosyrském městě Hasaka, nedaleko velkého Asadova jezera, snad největšího vodojemu v arabském prostoru jižně od Turecka.
Nelze pochybovat, že teheránská pomocná ruka damašskému diktátorovi je quid pro quo. Než se rozhořela domácí syrská intifáda naplno, Bašár neměl o očividně přímou íránskou vojenskou pomoc velký zájem. Je to něco, co jasně prozrazuje až přílišnou slabost režimu. To jej nejen přímo diskredituje, ale především významně povzbuzuje všechny protivníky. V opozici vůči Bašáru Asadovi zatím není příliš mnoho jednoty, ale stále silnější vojenská vazba na ose Teherán-Damašek nepochybně pomáhá odpůrcům syrského prezidenta k větší jednotě, třeba dočasné.
Damašek v letošním roce od dubna prakticky každé tři týdny posílal do Íránu „kontaktní mise specialistů“, spíš na direktivní školení, než na vzájemné porady o strategii. To znepokojuje celou skupinu zemí Perského zálivu, všechny Emiráty, Saudy i Oman – a díky jim se značně urychlilo jednání celé Ligy arabských zemí. Včera se na tiskové konferenci syrský ministr zahraničí Walid al Muallem oháněl hesly o národní suverenitě, na kterou nesmí sahat nikdo ani z „bratrských arabských zemí“. Ale v jeho projevu (ten přenášely televize řady zemí – Al-Džazíra, Russia Today, čínská CCTV 9 i izraelská JWN 1) byly zřejmé nuance, že i o zprostředkování jednání „s rebely“ by se dalo uvažovat.
Muallem (v lednu mu bude 70) je jedním z nejzkušenějších diplomatů, které Sýrie má. Býval velvyslancem v USA, byl a je jedním z hlavních vyjednavačů o vztazích na Blízkém východě a s Izraelem zvlášť. Proto byla jeho včerejší tisková konference tak početně navštívena s očekáváním signálu pootevření dveří k jednání. Jenže takovou naději na vstřícnost k možnému řešení a skončení občanské války doktor Muallem (i když kultivovaným a mírným hlasem) ihned zabíjel mnohokrát opakovanou floskulí: „Jde o ryze naše domácí syrské problémy a ty si my sami taky dokážeme vyřešit.“
Třídenní ultimatum Ligy arabských zemí tak smetl ze stolu. Krev nejméně v sedmi syrských městech teče dál. Idlib (50tisícové město na severozápadě Sýrie blízko tureckých hranic) už prakticky není od středy v rukou vládních oddílů, jen centrum, ale ne široké okolí. Podrobnější pohled na mapu vojenských střetů vlády a jejích odpůrců v posledních dvou týdnech se podobá oboustranně bojům typu „hit and run“, – udeř a stáhni se zpět (a šetři síly na další střet). Bašar Asad stále spoléhá na to, že může přežít. Včera (20. 11. v neděli) opět varoval, že pokračující a „z ciziny živená snaha o svržení režimu“ bude mít nakonec za následek pohromu daleko za syrskými hranicemi.
Asadova kalkulace vychází z poznatku, že v prostoru Sýrie se nemůže opakovat osud Kaddáfího, protože Rusko a Čína „si nezopakují omyl, který dal bombardérům NATO nádhernou možnost vyhrát jednu cvičnou, bezztrátovou válku“ (výrok Rahíma as-Salema, analytika indického strategického institutu v Mumbaí). Tím omylem je míněno neodporování výkladu rezoluce Rady bezpečnosti o bezletové zóně nad Libyí, umožňující nakonec povstalcům proti Kaddáfímu získat neporazitelného nebeského ochránce a spojence.
Jakkoliv se syrský režim ocitá ve stále silnějších kleštích občanské války, nevěří, že je možné tuto válku prohrát – aniž by současně došlo k válce proti Íránu. Bašar Asad také velmi spoléhá na Rusko, jehož válečné lodi v těchto dnech propluly z Černého moře do Středozemního a míří k Tartusu, z něhož už v příštím roce – tak to bylo potvrzeno i vloni v květnu při návštěvě Medvěděva v Damašku – má být permanentní ruská námořní základna.
[Na tak strategickou dohodu si před 40 lety podali ruce ještě Brežněv a Háfiz al-Asad. A celých posledních 20 let, hospodářsky pro Moskvu nesmírně náročných, Rusko Tartuský přístav modernizovalo, jak jen mohlo. Byla to velká priorita v době krajně problematických vztahů s Ukrajinou a nejistoty kolem statutu Sevastopolu.]
Víc než kde jinde platí nyní v arabském světě, že všechno souvisí se vším. Vládní skupina v Damašku je velmi potěšena „revolučním chaosem v Káhiře“, neboť týden před volbami v Egyptě se bude pozornost značně odvracet od vývoje v Sýrii a od krvavého boje uvnitř země, hlavně na severu a podél západních hranic. Bašárův blízký příbuzný oligarcha Rami Makhlouf, přezdívaný „drahý bratránek“ nebo taky syrský Boris (Berezovskij), pro schopnost miliardářských globálních intrik – je ve velmi militantní náladě. Tento znamenitý světový intrikán patří k nejvehementnějším hlasatelům názoru, že zahraniční vojenský zásah proti Sýrii bude znamenat konec Izraele, ba Armagedon také pro Jordánsko i Saudskou Arábii. Katar, který se stává stále významnějším centrem mezinárodních a zejména meziarabských rokování, to nebere na lehkou váhu.
Blíží se konec roku, což znamená určitý milník v sousedním Iráku v souvislosti s deklarovaným (váhavým) odchodem amerických vojáků. A tedy s očekávaným a snadno předvídatelným dalším a větším posilováním íránského vlivu na celou situaci v Iráku. A platí a bude platit dál – jakékoli zvětšení nestability v Bagdádu bude působit jako chladivý obklad na čele Bašara Asada. Stará politicko-strategická zásada „cizí starost – moje radost“ se ozvala ve zprávách syrské televize v podobě otázky, nevěnuje-li západ příliš mnoho pozornosti Damašku, „když by se USA a EU měly spíše starat o vlastní propastné dluhy“.
Nečekejme, že syrská situace se vyřeší rychle. Bude ještě dlouhá řada zvratů a nových problémů.
