S mrazením v zádech čtu stanovisko ministerstva kultury, že nové mrakodrapy na Pankráci neohrozí zápis Prahy mezi památky UNESCO. Jsem doslova rozpolcený. Jako Pražák si myslím, že mrakodrapy město nijak nepoškodí. To je jedna strana: názor laika. Na druhou stranu ale nemám jediný důvod, proč bych měl úředníkům ministerstva věřit. Hned to vysvětlím. Znervóznilo mě zdůvodnění, které tlumočila mluvčí ministerstva: "Nemohli jsme rozhodnout jinak, než stavbu povolit. Stavba nenaruší hodnoty památkové rezervace."
Jak „nemohli“? Chtěli, ale nemohli? Ministerstvo se přece mohlo opřít o vyjádření výboru UNESCO, který nad podobou mrakodrapů vyjádřil vážné znepokojení. Budou ta slova „nemohli jsme jinak“ UNESCU stačit? Divím se, že se v prohlášení ještě neobjevily výrazy „podle zákona“, nebo „jak vyplývá z platných norem“. Tohle zaklínadlo používají nejčastěji vedoucí stavebních odborů, které v Česku patří k nejzkorumpovanějším institucím. Slyším ho během natáčení vždycky, když úředník nechce zdůvodnit, proč se nějak rozhodl, nebo naopak, proč nějak nezasáhl. Proč se rozhodlo ministerstvo, že mrakodrapy v Praze jsou bezvadný nápad? Podle Hospodářských novin ve stanovisku právní zdůvodnění chybí. Navíc se ministerstvo odvolává na nejednoznačný názor Památkového ústavu. Proč dosud anonymní úředník na kultuře nevyleze na tiskovku a nezdůvodní svůj názor, a jak k němu dospěl? Ministr kultury Václav Jehlička v ČT řekl, že svým úředníkům věří. Můžeme se tedy z atmosféry důvěry na ministerstvu radovat. Její kořeny ale bohužel neznáme.
Naopak známe řadu případů, kdy úředníci stejného ministerstva památky neochránili. Třeba na místě památky spolkového domu Trávník v Přerově dnes díky ministerstvu kultury vyrůstá supermarket. Skvělý příklad novodobého žebříčku hodnot. Tyto hodnoty dobře znají také pražští památkáři, dnes vedení nedůvěryhodným Janem Kněžínkem. Byli to památkáři, pod jejichž dohledem stavitel hotelu Four Seasons zničil chráněný a ojedinělý domek na vltavském nábřeží. Ale pro příklady, jak leccos obejít, není třeba chodit do devadesátých let. Firma realitního magnáta Sebastiana Pawlowskiho, kterému magistrát Pavla Béma vychází rád vstříc, bude v proluce nad metrem Národní třída stavět obchodní centrum. Klub za Starou Prahu upozorňuje, že magistrát stavbu povolil o šest metrů vyšší, než byly limity v zastavovacích podmínkách. Tyto podmínky stanovil původně stejný magistrát, aby hmota domu nebyla předimenzovaná. Takže předimenzovaná bude.
Pokud nemůžu věřit institucím, zbývá mi selský rozum. V Praze nenajdete místo, odkud by mrakodrapy na Pankráci byly vidět společně s neocenitelným panoramatem Malé Strany a Pražského hradu. Ano, z jistých úhlů uvidíte jejich konstrukce na pozadí Vyšehradu, ale tento pohled zničili už komunisté, když povolili postavit čtyři výškové budovy, ty vykotlané zuby, ke kterým chtějí teď architekti přiřadit další řezáky a špičáky. Pankrác je naopak místem dokonalého protipólu Malé Straně, jsou to dva vzdálené kopce rozdělené řekou. Dva světy: starý a postmoderní. Každý by mohl nést nějakou hodnotu.
Komunální politici by navíc mohli zjevně mocného investora donutit k řadě bezprecedentních protislužeb. Změníš tvář Prahy? Ano, ale: zaplatíš opravy škol na Praze 4, postavíš nová dětská hřiště a budeš je 20 let udržovat, rozšíříš pankrácký park na vlastní nezastavěná území a umožníš přístup veřejnosti, necháš volně přístupné patro ve výškové budově, všechna parkovací místa vybuduješ pod zemí a budeš efektivně motivovat nakupující i zaměstnance, aby přijížděli metrem. Starousedlíkům se kvůli centru zhorší životní prostředí, pro začátek vyměníš v okolních panelácích okna. Jistě vás napadnou další věci…
Jenže to jsme zas na začátku. Takhle by to šlo, kdyby úředníci a politici nemysleli na vlastní kapsu. Pak bychom jim mohli věřit. A mě by nešel mráz po zádech z anonymního: „Nemohli jsme jinak.“
Mrakodrapy v Praze budou také tématem pondělního chatu s dr. Josefem Štulcem. Otázky můžete posílat už dnes.
