Je těžké si představit, že v kruhu přátel a kolegů bude už napořád chybět Jiří Dienstbier. Byl to politický myslitel a v pravém slova smyslu znamenitý politolog moderní doby. Znal historii světa a zvláště Evropy do neuvěřitelné hloubky, protože si kladl za cíl poznat především struktury mocenských mechanismů. Ty zkoumal z hlediska jejich slabostí jak militárních, tak psychologických. S humorem sobě vlastním srovnával zkostnatělost mocenských špiček českých (československých) komunistů s těmi v někdejší NDR, v Polsku a Maďarsku a v celé sovětské sféře.
Když se ještě ani moc neschylovalo k sametu, ale éra Gorbačova už zvonila umíráčkem zparchantělé podobě marxismu a zpotvořeného reálného socialismu, Jirka řekl (cituji zpaměti – ne slovo od slova, ale za přesný smysl ručím): „Jak je to dobré, když se ví, kdo je zřetelný nepřítel. Až se to sesype, to pak budeme všichni všechno vědět nejlíp, ale každý jinak. Po každé revoluci – a ničím jiným než revolucí se náš svět nezmění – se přivalí mraky kompromisů, ze kterých bude těžká cesta ven.“
Dienstbierovo „Snění o Evropě“ je dobrým klíčem k jeho vidění světa. Měl vzácnou vlastnost – zkoumat své vlastní chyby, pokud se jich v logickém myšlení či hodnocení politických situací dopouštěl. A díky permanentní sebeanalýze dělal myšlenkových chyb mnohem méně než kterýkoliv následující ministr zahraničí po jeho odchodu z Černínského paláce.
Jiří Dienstbier značně pozitivně ovlivnil řadu rozhodnutí v zahraniční politice. A nebál se kriticky se postavit proti hrubým chybám, zejména na Balkáně, k nimž patří především uznání albanizovaného Kosova. To bral jako „sudeten-blunder“, který nejen nevyřeší a nerozetne balkánský gordický uzel, ale rozjitří problémy širokého okolí na další generace.
Nejživěji mám Jirku v paměti jako člena pověstné zahraniční redakce Československého rozhlasu (RMŽ – Redakce mezinárodního života) šedesátých let XX.století. Tu tehdy vedl Milan Weiner (po Igoru Kratochvílovi) a patřili do ní Míla Pátek, Karel Kyncl, Ludvík Čermák, Luboš Dobrovský, Čestmír Suchý, Věra Šťovíčková, Dušan Ruppeldt, Jáno Čierný, Jana Šmídová, Ťaťána Hofmanová a Jiří Dienstbier.
Jiří patřil k nejmladším členům redakce, ale měl respekt všech – jak pro promyšlené postoje, tak rychlý úsudek a odhad vývoje. Byl jedním z těch, kdo z redakce, která se stala překvapivým celostátním rozhlasovým názorovým beranidlem Pražského jara 1968, velmi účinně přispíval ke změnám společenské atmosféry. A odvahu stát na svém v obecném zájmu jednoznačně potvrdil také v osudových srpnových dnech ´68.
K jeho odchodu mohu s hlubokým smutkem říci jen jedno: Bude hodně chybět.
