Pro uzákonění euthanasie, ve volném překladu z řečtiny "dobré smrti", je podle některých průzkumů veřejného mínění více než 60 % dotázaných. Mezi politiky má tento způsob odchodu ze světa znatelně menší podporu, přesto se v poslední době objevily v českém parlamentu dva návrhy zákonů umožňujících pasivní i aktivní euthanasii. Úmysly obou předkladatelů, poslance ODS MUDr. Borise Šťastného a senátorky SNK - ED Václavy Domšové, jsou víceméně shodné: humanizace umírání těžce a nevyléčitelně nemocných osob. Podle návrhu Domšové (připraveného Liberální reformní stranou) musí pacient třikrát požádat lékaře o smrt. Usmrtit lze i člověka v komatu, pokud o to požádá písemně předem. Podle Šťastného návrhu pacient požádá lékaře o jed, který pak pozře a bezbolestně zemře. Samoobslužnou variantou je vlastnoruční spuštění přístroje, z něhož jed vplyne do žil.
V Belgii a Nizozemsku, odkud předkladatelé těchto návrhů především čerpali, zvolilo „milosrdnou“ smrt údajně několik desítek tisíc lidí. Onkolog prof. Pavel Klener naproti tomu říká, že za celou dobu svého působení se s žádostí o „asistovanou sebevraždu“ setkal jen dvakrát, přičemž už druhý den si to pacient rozmyslel. Česká média píší o euthanasii i v souvislosti s činností švýcarské kliniky Dignitas. Nápoj s jedem tam od roku 1998 přijalo 195 osob, z toho jen 12 švýcarských občanů, ale také dva Češi. Smrt na přání tu ovšem není zdarma, přijde na zhruba pět tisíc eur. Motivem doprovázení na onen svět tedy nejsou jen humánní důvody, se smrtí se dá i obchodovat. A protože existuje ceník zdravotnických služeb, „dobrá smrt“ by v něm jistě nalezla své místo. Patrně hned vedle interrupce, která je stejně „dobrou smrtí“ pro nechtěné dítě, pro něž by život po narození mohl být „nesnesitelným utrpením“.
Sami lékaři myšlence euthanasie nejsou příliš nakloněni. V diskusi na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy se sice shodli na právu pacientů rozhodovat o svém odchodu ze života, většina jich ale odmítá při tom asistovat. V Etickém kodexu České lékařské komory m.j. stojí: „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost, mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život za každou cenu. Euthanasie a asistované suicidium nejsou přípustné.“ Rovněž Světová lékařská asociace ve svých prohlášeních z roku 1987 a 1992 prohlásila euthanasii za neetickou.
„…Nehodlám se pohnouti od nikoho, ať je to kdokoli, abych mu podal jedu, nebo abych mu dal za podobným účelem radu…“ tato Hippokratova slova v lékařském slibu (ve smyslu biblického příkazu Nezabiješ!) určovala po staletí etický přístup lékaře k lidskému životu. Škoda, že zdaleka už ne všichni lékaři, např. ve vztahu k počatému dítěti, se jím řídí. Podle chirurga prof. Pavla Pafko „je upřednostnění svobody nad hodnotou lidského života nepochybné“, neboli princip ochrany života v konkurenci s principem svobody stojí níže. Jen těžko po takovém vyjádření může důvěra v lékařský stav vytrvat pevná jako skála.
Pozoruhodné je, že křesťané všech denominací se také modlí a přimlouvají „za dobrou smrt“. Nedá se ovšem říci, že tím myslí totéž, co sociální novátoři. Naopak proti euthanasii vystupují co nejrozhodněji a křesťansky motivovaný nesouhlas je jedním z důvodů, který vzniku zákona brání. Záleží samozřejmě na tom, jak si kdo „dobrou smrt“ představuje. V křesťanském pojetí smrt je běžnou součástí života, všichni na ni pamatují, nebojí se o ní hovořit. Ve starších dobách byla příprava na smrt jedním z úkolů člověka, ten však neumíral opuštěný, umírající byl středem, obklopen svými blízkými, děti nevyjímaje. Dobrá smrt byla smrtí člověka smířeného s Bohem, se svým životem i blízkými.
Naproti tomu současná konzumní společnost se smrt, jako vše nepříjemné a požitek omezující, snaží cenzurovat a vytěsnit z vědomí. Základní ideologií obhájců práva na „dobrou smrt“, je přesvědčení, že každý jedinec má absolutní svobodu volby. Smrt již není chápána jako přirozená součást života rodiny, smrt je událost dotýkající se pouze jedince, jemuž se za takových podmínek umírá špatně. Protože cítí, že je sám, na obtíž a bez lásky svého okolí, že je jen položkou, zabírající místo jiným. Není těžké člověka na konci sil přesvědčit o snadném zkrácení tohoto obtížného stavu. Je-li křesťanská víra ve spásu duše nemoderní a vysmívaná, snaží se euthanasie být alespoň pokusem o jakousi „spásu těla“. Dobrou smrtí ale rezignace na touhu po opravdu důstojné smrti v integrální jednotě s životem být nemůže.
